— Nejvyšší správní soud

7 A 122/2000- 54 - text  č. j. 7 A 122/2000-54 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: L. n., a. s., zast. JUDr. Helenou Chaloupkovou, advokátkou, Vodičkova 15, 110 00 Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo zdravotnictví ČR, Palackého nám. 4, 128 01 Praha 1, v řízení o žalobě proti rozhodnutí ministra zdravotnictví ze dne 13. 4. 2000, č. j. PRO-0431-4.4.2000, t a k t o : I. Rozhodnutí ministra zdravotnictví ze dne 13. 4. 2000, č. j. PRO-0431-4.4.2000 a rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví ze dne 14. 1. 2000, č. j. 42758/99 PRO/135/1345 s e z r u š u j í pro vady řízení. II. Věc s e v r a c í žalovanému k dalšímu řízení. III. Žalovaný j e p o v i n e n z a p l a t i t žalobci na náhradě nákladů řízení k rukám zástupkyně žalobce – advokátky JUDr. Heleny Chaloupkové, se sídlem Praha 1, Vodičkova 15, 110 00, částku ve výši 5300 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím ministra zdravotnictví ze dne 13. 4. 2000, č. j. PRO-0431-4.4.2000 bylo změněno rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví ze dne 14. 1. 2000, č. j. 42758/99 PRO/135/1345, tak, že společnosti L. n., a. s., se ukládá pokuta ve výši 15 000 Kč, kterou je povinna odvést na účet Ministerstva zdravotnictví u ČNB Praha, číslo účtu: xxx, a to do patnácti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Rozhodnutím Ministerstva zdravotnictví ze dne 14. 1. 2000, č. j. 42758/99 PRO135/1345, bylo rozhodnuto tak, že vydavatelství L. n., a. s., se sídlem v P. 3, Ž. 38, se ukládá pokuta ve výši 1 700 000 Kč, kterou je povinno zaplatit na účet Ministerstva zdravotnictví u ČNB P., a to do patnácti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí vyplývá, že pokuta byla uložena za závažné porušení ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů. Žalobou podanou u Vrchního soudu v Praze v zákonné lhůtě se žalobce domáhal zrušení výše označeného rozhodnutí žalovaného. Nezákonnost tohoto rozhodnutí spatřoval v tom, že vycházelo z předpokladu, že žalobce je v daném případě odpovědný za porušení zákona o regulaci reklamy. Namítal, že žalovaný mylně vycházel ze závěru, že pojem „rozšiřuje“ uvedený v § 8 odst. 1 zákona č. 40/1995 Sb. lze vykládat a směřovat jen na vydavatele (či provozovatele) hromadného sdělovacího prostředku. Poukazoval na to, že je zcela absurdní požadavek, aby vydavatel odpovídal i za pravdivost a odůvodněnost obsahu reklamy. Nezákonnost rozhodnutí spatřoval dále v tvrzení žalovaného, že obsah reklamní přílohy WOBENZYM ® je považován v rozporu se zákonem o regulaci reklamy a ve zmatečnosti rozhodnutí, když není naprosto zřejmé, jakých konkrétních údajů v reklamě se vytýkané skutečnosti týkají a jaké skutečnosti odůvodňují závěr, že by užíváním přípravku mohlo dojít k vážnému poškození zdraví. Navrhoval, aby napadené rozhodnutí žalovaného bylo zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Dále požadoval nahradit náklady řízení k rukám JUDr. Heleny Chaloupkové, advokátky, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 15. Žalovaný ve svém vyjádření k bodu 1 žaloby uvedl, že při posouzení otázky odpovědnosti vydavatele je třeba vycházet z ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání (dále jen zákon), který jako zodpovědného označuje toho, kdo rozšiřuje reklamu. V daném případě se leták s reklamou rozšiřoval vložením do L. novin. Zákon směřuje proti vadné reklamě zprostředkované hromadnými informačními prostředky přímo ve vztahu ke spotřebitelům, a proto zodpovědný je ten, kdo přímo může spotřebitele ovlivnit. Musí proto také zkoumat, zda zadání reklamy je v souladu se zákonem. Poukázal dále na důvodovou zprávu k ustanovení § 7 a § 8 zákona, na Kodex reklamy (část I., subjekty reklamy 2.1) a dále na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 54/96-19 v právní věci Česká televize proti Ministerstvu zdravotnictví, kdy v této právní věci byla žalobci České televizi správně přiznána pasivní legitimace, přičemž Česká televize byla v této právní věci hromadným informačním prostředkem, čili provozovatel přenosu informací stejně jako žalobce L. n., a. s. K bodu 2 žaloby uvedl žalovaný, že odkazuje na odborný posudek Státního ústavu pro kontrolu léčiv, tedy vrcholného odborného orgánu v této oblasti. Zmiňovaný posudek byl počátečním kvalifikovaným podnětem k zahájení správního řízení. K bodu 3 žaloby žalovaný uvedl, že k námitce žalobce ohledně konkretizace skutečností, které odůvodňují závěr, že by užíváním přípravku mohlo dojít k vážnému poškození zdraví, odkazuje na zmiňovaný posudek Státního ústavu pro kontrolu léčiv ze dne 5. 10. 1999 tvořícího součást přiloženého správního spisu. Navrhoval, aby žaloba žalobce byla zamítnuta v plném rozsahu. Žalobce k vyjádření žalovaného uvedl, že Ministerstvo zdravotnictví mylně vychází ze závěru, že pojem „rozšiřuje“ uvedený v § 8 odst. 1 zákona č. 40/1995 Sb. (dále jen zákon) lze směřovat jen na vydavatele (či provozovatele) hromadného sdělovacího prostředku. Za neudržitelný je třeba považovat požadavek, aby vydavatel odpovídal za pravdivost a odůvodněnost reklamy v tom rozsahu, jak je v rozhodnutí a vyjádření uváděno. Vydavatel periodického tisku se nezbavuje odpovědnosti, ale lze mu vytýkal jen to, co lze po něm spravedlivě požadovat. Není dost dobře možné, aby posuzoval reklamu v takovém rozsahu, jak naznačuje žalovaný. Žalobce poukázal dále na to, že lze souhlasit s postojem odborné veřejnosti, že rozumný výklad bude ten, že šíření reklamy zahrnuje všechny fáze činnosti, které v konečném efektu vedou k šíření reklamy. Tomu odpovídá úprava, která je součástí platného tiskového zákona (z č. 46/2000 Sb. – kde v § 5 je formulována odpovědnost za obsah reklamy a inzerce). Z uvedeného ustanovení je zřejmé, že vydavatel neodpovídá za pravdivost údajů obsažených v reklamě (pokud se údaje netýkají jeho vlastní reklamy). Žalobce dále poukázal na to, že důsledně má být odpovědnost za reklamu vyřešena až v novele zákona o regulaci reklamy a uvedl návrh právní úpravy vztahující se ke stanovení odpovědnosti za soulad reklamy se zákonem s tím, že šiřiteli reklamy se stanoví odpovědnost výhradně za nedodržení způsobu šíření reklamy nebo teleshopingu, který je stanovený zákonem. Žalobce pak shrnul tak, že žalovaný se důsledně nezabýval otázkou odpovědnosti, a konstatoval, že zadavatel byl právě tou osobou, která se může vypořádat s námitkou, že údaje v reklamě mohly vést k mylnému hodnocení či dojmu, že pouhým užíváním léčebného přípravku lze ovlivnit zdravotní stav, včetně odborného posudku Státního ústavu pro kontrolu léčiv. V dalším žalobce poukázal na vyjádření ve spise a rozebíral samotný text reklamy ve vztahu k tvrzenému porušení povinností. K odkazu žalovaného na obdobnou judikaturu namítl, že nelze posuzovat porušení zákona o regulaci reklamy podle jednoho modelu a vycházet z toho, že s ohledem na dikci zákona je sdělovací prostředek pasivně legitimován, a proto při jakémkoliv porušení zákona se odpovědnost na něj automaticky přenáší. I kdyby žalovaný shledal na základě posudku Státního ústavu pro kontrolu léčiv, že reklama má vytýkané vady, pak je třeba zkoumat, zda za právě tuto vadu (tj. ve smyslu ustanovení § 5 odst. 2 zákona) odpovídá žalobce, tj. sdělovací prostředek. Základní námitka žalobce totiž směřuje proti tomu, že on neporušil zákon, a sice povinnosti, které jako vydavatel periodického tisku má, a které lze po něm spravedlivě žádat. Z obsahu správního spisu bylo zjištěno, že správní řízení ve věci bylo zahájeno 11. 10. 1999. V oznámení o zahájení řízení bylo uvedeno, že důvodem řízení je porušení stanovené v § 5 odst. 2 zákona č. 40/1995 Sb. K porušení tohoto ustanovení došlo dne 1. 10. 1999, kdy deník L. n. obsahoval přílohu s reklamou na léčivý přípravek WOBENZYM ®. Dále bylo uvedeno, v čem je spatřováno výše uvedené porušení povinnosti. Žalobce ve svém obsáhlém vyjádření ze dne 17. 11. 1999 na podkladě rozboru právní úpravy vyjádřil své stanovisko tak, že především není subjektem odpovědným za tvrzené porušení povinnosti stanovené v § 5 odst. 2 zákona, a dále zpochybňoval existenci samotného porušení této povinnosti. Správní orgán I. stupně vydal dne 14. 1. 2000 rozhodnutí, v němž žalobci uložil pokutu ve výši 1 700 000 Kč. V rozhodnutí uvedl, že Ministerstvo zdravotnictví ČR jako správní orgán příslušný k výkonu dozoru nad dodržováním zákona č. 40/1995 Sb. o regulaci reklamy, zjistil závažné porušení ustanovení § 5 odst. 2 c