— Nejvyšší správní soud

7 A 192/2000- 76 - text  č. j. 7 A 192/2000-76 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: I. P., spol. s r. o., zast. JUDr. Janem Převrátilem, advokátem, advokátní kancelář, Praha 4, Chodov, Hrudičkova 2112/6, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Praha 10, Vršovická 65, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 9. 2000, č. j. 510/503/00-O 38/2000 Dá, t a k t o : I. Rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 15. 9. 2000, č. j. 510/503/00-O 38/2000 Dá s e z r u š u j e pro vady řízení. II. Věc s e v r a c í žalovanému k dalšímu řízení. III. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení k rukám zástupce žalobce – advokáta JUDr. Jana Převrátila, se sídlem Praha 4, Chodov, Hrudičkova 2112/6, částku ve výši 4225 Kč do 30-ti dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím Ministerstva životního prostředí ze dne 15. 9. 2000, č. j. 510/503/00-O 38/2000 Dá bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí České inspekce životního prostředí, oblastního inspektorátu v Českých Budějovicích, č. j. 2/04/2929/00/Jo-354 ze dne 4. 5. 2000 a napadené rozhodnutí bylo potvrzeno. Rozhodnutím České inspekce životního prostředí ze dne 4. 5. 2000 byla žalobci uložena pokuta ve výši 65 000 Kč podle § 39 odst. 3 písm. b) zákona č. 125/1997 Sb. v platném znění, o odpadech, a to za porušení ustanovení § 6 odst. 1 písm. f) tohoto zákona. Správní orgány obou stupňů (žalovaný pak v napadeném rozhodnutí skutek upřesnil) spatřovaly porušení povinnosti žalobce podle § 6 odst. 1 písm. f) v tom, že žalobce prováděl minimálně dne 29. 9. 1999, lze však konstatovat, že i ve dnech 19. 8. 1999 a 10. 9. 1999, sběr odpadu katalog. č. 180105 a 070604, aniž by k tomu disponoval příslušným souhlasem okresního úřadu ve smyslu § 6 odst. 1 písm. f) zákona, když odebíral od původce (nemocnice v Českých Budějovicích) tyto odpady. Ve smyslu § 2 odst. 5 zákona přešly podle správních orgánů obou stupňů okamžikem odběru odpadu na žalobce veškeré povinnosti původce, zároveň i odpovědnost za řádné další nakládání s těmito odpady. V rámci splnění této povinnosti ve smyslu § 5 odst. 1 písm. c) zákona předal žalobce odpad ke zneškodnění oprávněné firmě. Ve vztahu k výši pokuty uvedl správní orgán I. stupně (a žalovaný se s tímto odůvodněním ztotožnil), že vzhledem ke skutečnosti, že žalobci nebylo prokázáno při nakládání s odpady poškození ani ohrožení životního prostředí, byla výše pokuty stanovena při spodní hranici tohoto rozmezí. Zároveň inspekce přihlédla i k tomu, že se jedná o velkou odbornou firmu zabývající se nakládáním s odpady, a ne o drobného provozovatele sběrny. Z tohoto důvodu byla žalobci uložena pokuta ne na spodní hranici možného rozmezí. K námitce podjatosti vznesené žalobcem vůči Ing. O., pracovníku České inspekce životního prostředí v Českých Budějovicích, uvedl žalovaný, že předmětem přezkumu není jednání či chování pracovníka prvoinstančního orgánu. Správní řízení není vedeno v rozporu s právním řádem. Odvolateli byla poskytnuta všechna práva, kterými ve smyslu správního řádu disponuje. Žalobce v podané žalobě především namítal, že se odvolací orgán nevypořádal s tou námitkou, že se na řízení a projednávání věci opakovaně podílel evidentně podjatý pracovník správního orgánu Ing. J. O., vedoucí odpadového hospodářství České inspekce životního prostředí mající k účastníkům řízení zjevně nepřátelský poměr a zaujatý vztah. Podjatost tohoto pracovníka spatřoval v tom, že dne 22. 11. 1999 nazval žalobce „překupníkem nebezpečených odpadů“, dále že postupoval vůči žalobci nestandardně ve snaze uložit pokutu za každou cenu, a že dne 4. 4. 2000 na pracovišti České inspekce životního prostředí v Českých Budějovicích bez vědomí a souhlasu přítomných účastníků nahrával na diktafon předmětné jednání, čímž se dopustil porušení občanského zákoníku v § 11 a 12. Poukázal na to, že na uvedené jednání upozornil hlavního inspektora, jeho odpověď však byla „obhájením podřízeného pracovníka“. Žalobce pak dále zpochybňoval nestrannost a korektnost v postupu obou správních orgánů spočívající v tom, že v obou rozhodnutích je zkreslený a zavádějící text. Zdůrazňoval, že je firmou, která se zabývá nakládáním s odpady disponující souhlasem od OkÚ RžP České Budějovice ze dne 2. 4. 1996 (nové rozhodnutí obsahující souhlas bylo v souladu se zákonem získáno dne 29. 9. 2000 a nabylo právní moci dne 6. 10. 2000). Obsáhle dovozoval, že se nedopustil protiprávního jednání, neboť při odběru nebezpečeného odpadu z nemocnice v Českých Budějovicích správními orgány označeného, nerealizoval sběr a výkup odpadů, ale tyto odpady přepravoval do spalovny E., k čemuž nemusel mít podle § 5 odst. 5 zákona o odpadech souhlas. V tomto směru poukazoval na smlouvu o likvidaci ekologického odpadu uzavřenou mezi původcem odpadu, tj. nemocnicí v Českých Budějovicích, a žalobcem, ze dne 1. 7. 1999. Namítal dále, že ačkoliv bylo správní řízení o uložení pokuty zahájeno již dne 8. 10. 1999, přesto dne 7. 4. 2000 bylo zahájeno správní řízení znovu, což způsobuje zmatečnost správního řízení. Zpochybňoval odůvodnění výše pokuty především v té části, kdy byla výše pokuty odůvodněna tím, že se v jeho případě jedná o velkou odbornou firmu. Navrhoval, aby byla odložena vykonatelnost rozhodnutí správního orgánu o uložení pokuty a aby rozhodnutí obou správních orgánů byla zrušena a věc vrácena žalovanému k dalšímu řízení. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 11. 2000, č. j. 7 A 192/2000-17 byla žádost žalobce o odklad vykonatelnosti rozhodnutí žalovaného zamítnuta. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě popsal průběh dosavadního správního řízení a setrval na právním posouzením věci provedeném v napadeném rozhodnutí. Setrval tedy na závěru, že provedené dokazování důvodně vedlo k závěru, že žalobce neprováděl přepravu odpadů z nemocnice v Českých Budějovicích do spalovny E., nýbrž sběr a výkup odpadů katalog. č. 180105 a 070604, aniž by disponoval příslušným souhlasem okresního úřadu ve smyslu § 6 odst. 1 písm. f) zákona o odpadech, a to minimálně dne 29. 9. 1999, lze však konstatovat, že i ve dnech 19. 8. a 10. 9. 1999. Dále uvedl, že sdělení č. j. 2/OH/2400/00/Jo-300 ze dne 7. 4. 2000, označené jako „Uložení pokuty – zahájení řízení“ je třeba posuzovat podle obsahu jako došetření. Výši pokuty shledal přiměřenou. Ve vztahu ke vznesené námitce podjatosti uvedl, že dotazem u hlavního inspektora nezjistil, že by odvolatel podal oznámení o skutečnostech nasvědčujících vyloučení pracovníka ve smyslu § 10 správního řádu. Navrhoval, aby soud vyslovil, že se žaloba zamítá. Žalobce v replice ze dne 26. 9. 2001 na svých námitkách setrval a znovu poukazoval na skutečnost, že Ing. O. rozhodoval jako vyloučený pracovník správního orgánu. Připojil oznámení ze dne 12. 4. 2000 adresované České inspekci životního prostředí v Českých Budějovicích, hlavnímu inspektoru Ing. Ladislavu Krátkému, v němž popisuje, že při jednání dne 4. 4. 2000 Ing. O. nahrával jednání na diktafon bez jeho vědomí a souhlasu, odpověď tohoto orgánu ze dne 28. 4. 2000 a další korespondenci ze dne 14. 4. 2000 a 3. 5. 2000. V daném případě jde o věc, která na Nejvyšší správní soud přešla podle ustanovení § 132 zákona č. 150/2002 Sb. soudní řád správní (dále jen s. ř. s.) z Vrchního soudu v Praze. Nejvyšší správní soud ve věcech neskončených vrchními soudy dokončí řízení zahájená před těmito soudy jako soud prvního stupně. Podle ustanovení § 130 s. ř. s. se neskončená řízení podle části páté hlavy druhé občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) účinného přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dokončí podle ustanovení části třetí hlavy druhé dílu prvního s. ř. s. Nejvyšší správní soud podle uvedené části zákona v řízení dále postupoval a účastníky o tom vyrozuměl. Žalobce ve svém vyjádření ze dne 25. 4. 2003 k zamýšlenému postupu soudu podle § 51 zákona č. 150/2002 Sb. uvedl, že nesouhlasí s tím, aby bylo ve věci rozhodnuto bez jednání, neboť Ministerstvo životního prostředí nemělo zájem na objektivním a spravedlivém rozhodnutí. Nejvyšší správní soud však rozhodl bez jednání, neboť uvedený postup umožňuje ustanovení § 51 odst. 2 a § 76 odst. 1 a 2 s. ř. s. Z obsahu správního spisu bylo zjištěno, že správní řízení se žalobcem o uložení pokuty za porušení povinnosti § 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 125/1997 Sb. (přípisem ze dne 27. 10. 1999 opraveno na porušení § 6 odst. 1 písm. f) zákona) bylo zahájeno dne 8. 10. 1999. Rozhodnutím ze dne 3. 12. 1999, č. 2/OH/7187/99/Jo-1443 uložila Česká inspekce životního prostředí žalobci pokutu ve výši 65 000 Kč podle § 39 odst. 3 písm. b) zákona č. 125/1997 Sb. zákona o odpadech (dále jen zákon) za porušení ustanovení § 6 odst. 1 písm. f) zákona. K odvolání žalobce, v němž mj. namítal, že pracovník České inspekce životního prostředí Ing. O.