2 As 12/2005 — Nejvyšší správní soud

2 As 12/2005- 107 - text č. j. 2 As 12/2005 - 113 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobců: a) F. J., b) Ing. J. T., proti žalovanému: Magistrát hl. m. Prahy, se sídlem Praha 1, Mariánské nám. 2, za účasti zúčastněných osob: 1) K. H., zastoupeného JUDr. Jiřím Nohou, advokátem se sídlem Praha 1, Senovážné nám. 24, 2) S. S. s. r. o., v řízení o kasačních stížnostech žalovaného a zúčastněné osoby K. H. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2004, č. j. 8 Ca 32/2004 - 44, t a k t o : Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2004, č. j. 8 Ca 32/2004 - 44, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Kasačními stížnostmi podanými v zákonné lhůtě se žalovaný jako první stěžovatel a zúčastněná osoba K. H. jako druhý stěžovatel domáhají zrušení shora uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze, kterým bylo zrušeno rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 1. 2004, č. j. MHMP-95956/2003/OST/So/Hn. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání žalobců proti rozhodnutí Úřadu městské části Praha 7 ze dne 5. 5. 2003, č. j. výst. 12535/03/1212-161 Bbč/Klim, kterým byla zamítnuta žádost žalobců o povolení změny stavby před jejím dokončením, stavební úpravy v podkroví domu č.p. 161, P.7, N. K. o. 11, v k.ú. B., prováděné za účelem zřízení tří bytových jednotek s ateliéry a plynovým etážovým topením, přičemž změna stavby měla spočívat ve změně termínu dokončení stavby. Městský soud rozhodnutí zrušil, neboť dospěl k závěru, že změna pronajímatele neznamená automaticky změnu či skončení nájemního vztahu. Rovněž odstoupení od nájemní smlouvy nepovažoval za souladné se zákonem, neboť z něho není zřejmé, zda byly naplněny podmínky uvedené v § 679 odst. 3 občanského zákoníku. První stěžovatel ve své kasační stížnosti uplatňuje důvody obsažené v § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“). Konkrétně namítá, že odstoupení od nájemní smlouvy učiněné zúčastněnou osobou jako pronajímatelem splňuje zákonné náležitosti, neboť ze skutečností známých prvému stěžovateli jednoznačně vyplynulo, že prováděním stavby v rozporu se stavebním povolením vznikají na domě značné škody. Navíc žalobci nepodali k soudu určovací žalobu, kterou by se domáhali vyslovení platnosti nájemní smlouvy a naopak podáním ze dne 19. 5. 2003 odstoupili od nájemní smlouvy také. Z tohoto podání je pak podle prvého stěžovatele zcela zřejmý úmysl žalobců nájemní vztah ukončit. Touto skutečností se městský soud vůbec nezabýval. Prvý stěžovatel se domnívá, že zamítnutí odvolání žalobců jako nepřípustného bylo zcela na místě, neboť žalobci ztratili aktivní legitimaci být stavebníky (mj. i tím, že od nájemní smlouvy sami odstoupili). Vzhledem k tomu, že zúčastněná osoba převedla rozestavěné bytové jednotky na třetí osobu (S. S. s. r. o.), náleží vlastnické právo k rozestavěné stavbě této společnosti, která je současně i stavebníkem. Odkazuje k tomu na § 58 odst. 3 a § 59 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), které upravují účastníky stavebního řízení. Podle prvého stěžovatele tak žalobci nebyli stavebníky podle § 59 odst. 1 písm. a) stavebního zákona, neboť již neexistoval platný nájemní vztah ani dohoda s vlastníkem budovy, protože ten od nájemní smlouvy platně odstoupil a vypověděl veškeré plné moci. Podle prvého stěžovatele nemůže správní orgán účastenství přiznat, když nejsou splněny zákonné podmínky, navíc má povinnost zabývat se touto otázkou v průběhu celého řízení. Nemůže také souhlasit s městským soudem, že by S. S. s. r. o. byla právním nástupcem K. H., neboť ten byl vlastníkem celého domu, kdežto uvedená společnost je pouze menšinovým spoluvlastníkem domu. V neposlední řadě se domnívá, že je rozsudek městského soudu nesrozumitelný a nepřezkoumatelný. Zásadně totiž nesouhlasí s názorem v něm obsaženým, že by jeho rozhodnutí bylo nezákonné pro nedostatek důvodů, neboť se v něm dostatečným způsobem vypořádal s tím, proč muselo být odvolání žalobců zamítnuto jako nepřípustné. Pouhé tvrzení uvedené v rozsudku, že odstoupení od nájemní smlouvy není účinné, není pro prvého stěžovatele přesvědčivé, navíc se jedná o občanskoprávní vztah, který není oprávněn ze zákona zkoumat. Městský soud tak neměl žádné relevantní důvody pro to, aby rozhodnutí zrušil. Vzhledem k uvedenému prvý stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Kasační stížnost podal i K. H., který tímto uplatnil práva osoby zúčastněné na řízení. V kasační stížnosti uplatnil důvody uvedené v § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. V rámci rekapitulace skutkového stavu poukázal zejména na to, že od nájemní smlouvy odstoupil proto, že žalobci neplnili ustanovení nájemní smlouvy ani přes řadu písemných upozornění a stavbu realizovali v rozporu se stavebním povolením. Rovněž poukázal na to, že z důvodu neodborně realizované stavby probíhá se žalobci hlavní líčení, neboť tito jsou obžalováni z trestného činu obecného ohrožení podle § 180 odst. 1, 2 písm. b) a c) trestního zákona. Žalobci na jeho úkon zareagovali tím, že sami od nájemní smlouvy odstoupili. Podle druhého stěžovatele je tak zřejmé, že nájemní smlouva zanikla. Městský soud v řízení postupoval nezákonně zejména tím, že jako s osobami zúčastněnými na řízení nejednal s ním ani s druhým stěžovatelem společností S. S. s. r. o.; porušil tak § 34 s. ř. s., neboť uvedené osoby mají vlastnická práva k nemovitosti, o níž bylo vedeno stavební řízení. Žalobou napadené rozhodnutí se jich tak přímo dotýká. Rovněž městský soud pochybil, když dospěl k závěru, že odvolání žalobců bylo zamítnuto z důvodu změny vlastnického práva. Podle druhého stěžovatele toto z rozhodnutí nevyplývá a naopak je z něho zřejmé, že odvolání bylo zamítnuto proto, že zaniklo účastenství žalobců ve stavebním řízení ve smyslu § 97 stavebního zákona. Okamžikem zániku nájemní smlouvy se tak stal stavebníkem vlastník půdních prostor, které byly předmětem nájmu. Tím byl druhý stěžovatel a ten také měl v souladu s rozhodnutím Odboru výstavby Městské části Praha 7 odstranit části stavby, které žalobci provedli v rozporu se stavebním povolením. Vzhledem k tomu, že neměl dostatek finančních prostředků, byl nucen rozestavěné bytové jednotky prodat. Na závěr poukazuje stěžovatel na to, že podle jeho názoru je nesprávně označen žalovaný, kterým nemá být Magistrát hl. m. Prahy, nýbrž „obec Praha“, zastoupena primátorem. Vzhledem k uvedenému navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, rovněž požádal o odkladný účinek. Žalobci ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedli, že považují rozsudek městského soudu za vydaný v souladu se zákonem a naopak nezákonné je podle nich rozhodnutí žalovaného. Žalobci se domnívají, že jednoznačně prokázali svá vlastnická práva ke stavbě, a to až do její kolaudace. Poukazují také na to, že na druhého stěžovatele podali několik trestních oznámení. Rovněž upozorňují, že správní řízení bylo žalovaným úmyslně zdržováno a že rozhodnutí o odvolání bylo vydáno až po stížnosti žalobců u Ministerstva pro místní rozvoj. Domnívají se také, že jednání úředníků je ovlivněno korupcí. Dále poukazují na skutečnost, že vlastník „překrucuje fakta“, neboť řízení o odstranění stavby bylo skončeno s tím, že se žalobci jako stavebníci nedopustili žádné nezákonnosti. Navrhují proto, aby Nejvyšší správní soud obě kasační stížnosti jako nedůvodné zamítl. Přípisem ze dne 7. 3. 2005 vyslovili žalobci domněnku, že kasační stížnosti podané oběma zúčastněnými osobami (tj. K. H. a společností S. S. s. r. o.) jsou podány opožděně, neboť lhůta k podání kasační stížnosti těmto osobám počala běžet 4. 1. 2005, skončila 18. 1. 2005, avšak kasační stížnosti byly podány až 20. 1. 2005. Nejvyšší správní soud se tak nejprve musel zabývat včasností kasačních stížností. Pokud jde o řízení o kasační stížnosti podané společností S. S. s. r. o., tak to bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 15. 7. 2005, č. j. 8 Ca 32/2004 - 92, zastaveno podle § 47 písm. c) s. ř. s., neboť nebyl zaplacen soudní poplatek za kasační stížnost. V tomto případě je zcela bezpředmětné posuzovat včasnost podání. Jiná situace však je ve vztahu ke kasační stížnosti podané K. H.. Lhůtu k podání kasační stížnosti stanoví § 106 odst. 2 s. ř. s., podle něhož musí být kasační stížnost podána do dvou týdnů po doručení rozhodnutí, a bylo-li vydáno opravné usnesení, běží tato lhůta znovu od doručení tohoto usnesení. Osobě, která tvrdí, že o ní soud nesprávně vyslovil, že není osobou zúčastněnou na řízení, a osobě, která práva osoby zúčastněné na řízení uplatnila teprve po vydání napadeného rozhodnutí, běží lhůta k podání kasační stížnosti ode dne doručení rozhodnutí