3 As 22/2004 — Nejvyšší správní soud

3 As 22/2004- 88 - text  č. j. 3 As 22/2004 - 88 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Součkové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a Mgr. Jana Passera v právní věci žalobce D.Z. – K. B., zast. Mgr. Pavlem Douchou, bytem K návsi 2, Tábor, proti žalovanému Krajskému úřadu Jihočeského kraje, se sídlem České Budějovice, U Zimního stadionu 1952/2, za účasti zúčastněných osob 1. M. H. V. – B., 2. O. K. H., 3. O.B., 4. L. B.,5. L. H. K., 6. S. O. Š. P., 7. O. S. Z., 8. H. D., V., o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 3. 2004, č. j. 10 Ca 217/2003 - 43, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á. II. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím ze dne 20. 10. 2003, č. j. OREG/4403/03/Bu, žalovaný zamítl odvolání K. D. Z. B. (dále jen „stěžovatel“) ze dne 29. 8. 2003, S. O. Š. P. ze dne 1. 9. 2003 a O. S. Z. ze dne 1. 9. 2003 a potvrdil odvoláními napadené územní rozhodnutí stavebního úřadu Městského úřadu Vimperk ze dne 18. 8. 2003, č. j. OVÚP 328-5662/1557/02-10. Stěžovatelem podanou žalobu proti shora cit. rozhodnutím Krajský soud v Českých Budějovicích zamítl rozsudkem ze dne 3. 3. 2004, č. j. 10 Ca 217/2003 – 43. Krajský soud v Českých Budějovicích vycházel z žalobních námitek, podle nichž stěžovatel spatřoval nezákonnost napadeného rozhodnutí v tom, že bylo zkráceno právo stěžovatele vyjádřit se k posuzovanému záměru v rámci procesu hodnocení vlivů na životní prostředí, neboť nebylo vydáno stanovisko k posouzení vlivů provedení záměru na životní prostředí dle § 10 zákona č. 100/2001 Sb. Dále stěžovatel namítal, že nebylo vydáno podkladové rozhodnutí o povolení výjimky z ochranných podmínek zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů, vydané na základě § 56 zákona č. 114/1992 Sb. Konečně pak stěžovatel namítal porušení § 126 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., neboť nebyly zhodnoceny vlivy budoucí stavby z hlediska využití předmětného území a skladby kultur. K nevydání stanoviska k posouzení vlivů provedení záměru na životní prostředí dle § 10 zákona č. 100/2001 Sb. krajský soud uvedl, že stavební úřad si nemůže sám učinit úsudek o dotčení zájmů ochrany přírody plánovanou stavbou. K otázce vlivů stavby na životní prostředí se má vyjadřovat Ministerstvo životního prostředí, jehož stanovisko (odboru IPPC a projektové EIA) ze dne 3. 9. 2003 zn. 4162/OIP/03 bylo takové, že záměr stavby nepodléhá v daném případě při zachování parametrů uvedených v podkladových písemnostech posouzení z hlediska vlivů na životní prostředí podle zákona č. 100/2001 Sb. Uvedené posouzení je pro stavební úřad odbornou otázkou, o které má pravomoc vydat vyjádření pouze Ministerstvo životního prostředí, přičemž není nutné, aby vyjádření bylo vydáno ve formě rozhodnutí. Z uvedených důvodů nebylo nutné provést zjišťovací řízení ve smyslu ustanovení § 7 zákona č. 100/2001 Sb. Výhradu namítající nedostatek zajištění podkladového rozhodnutí o udělení výjimky podle § 56 zákona č. 114/1992 Sb. shledal krajský soud rovněž nedůvodnou. Vyšel při tom ze skutečnosti, že Ministerstvo životního prostředí (odbor ochrany přírody) vydalo dne 2. 7. 2002 pod č. j. 600/356/02-OOP/570/02 rozhodnutí o povolení výjimky podle § 43 ze základních ochranných podmínek národních přírodních rezervací uvedených v § 29 písm. b), d) a h) a § 26 odst. 1 písm. c) a § 26 odst. 2 písm. a) zákona o ochraně přírody a krajiny. Dále Správa národního parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava vydala rozhodnutím ze dne 3. 12. 2002 pod zn. 71-Su/2246/02d podle § 44 odst. 1 a § 12 zákona č. 114/1992 Sb. souhlas s umístěním stavby vyhlídkové věže. Toto rozhodnutí bylo změněno rozhodnutím Ministerstva životního prostředí v Českých Budějovicích ze dne 3. 4. 2003, č. j. 510/112-03-Op2/03 a to tak, že souhlas byl vydán (a byly pouze odstraněny vady a nepřesnosti výroku). Správní orgán si pro rozhodnutí zajistil stanovisko Ministerstva životního prostředí, podle nějž stavba vyhlídkové věže nepředstavuje zásah do biotopu zvláště chráněného druhu živočichů a není proto nutné rozhodovat o výjimce ve smyslu § 56, neboť taková výjimka dopadá pouze na situace, kdy hospodářskou činností dojde k zásahu do zájmu na ochraně zvláště chráněných živočichů. Konečně pak krajský soud nepřisvědčil ani názoru stěžovatele, podle kterého je nezbytné aby před vydáním územního rozhodnutí vydal orgán ochrany přírody výjimku pro změnu využití území a změnu současné skladby a plochy kultur. Krajský soud odlišil řízení o umístění stavby, v jehož rámci byla povolena výjimka ze zákazu umísťovat a povolovat nové stavby, od řízení o změně ve využití území či změně současné skladby a plochy kultur. Krajský soud dospěl k závěru, že dochází-li k umístění stavby v konkrétní lokalitě, není nezbytně třeba rozhodnout o změně kultury dotčených pozemků a o jiném využití území.V daném řízení o umístění stavby nedochází k rozhodování o změně ve využití území, ani se nemění charakter pozemku. Po výstavbě věže, která bude jednoduchou dřevěnou konstrukcí, bude mít pozemek i nadále charakter lesního pozemku a ke změně využití funkce lesa nedojde. Soud proto požadavek stěžovatele na vydání dalších výjimek neshledal důvodným, napadené rozhodnutí pak shledal věcně správným a vydaným v souladu s předpisy, jichž se stěžovatel žalobou dovolával. Včas podanou kasační stížností se stěžovatel domáhal zrušení shora cit. rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Kasační důvod spatřuje stěžovatel v nezákonnosti napadeného rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Stěžovatel především namítá, že územní rozhodnutí ze dne 18. 8. 2003 bylo Městským úřadem ve Vimperku vydáno na návrh subjektu označeného jako „M. H. V. – B. se sídlem N. 24, V.“. Zájmové sdružení právnických osob s názvem M. H. V. – B. bylo zaregistrováno 18. 9. 2003. V době podání návrhu na vydání územního rozhodnutí, stejně jako v době vydání prvoinstančního územního rozhodnutí však právnická osoba s tímto názvem neexistovala. Ve prospěch neexistujícího subjektu byla v r. 2002 vydána rovněž rozhodnutí orgánu ochrany přírody (tj. výjimka dle § 43 zákona č. 114/1992 Sb. a souhlas dle § 44 téhož zákona). Všechna uvedená rozhodnutí byla vydána ve prospěch neexistujícího subjektu a jsou proto nulitní. Zájmové sdružení právnických osob M. H. V. – B. bylo vymazáno z registru dne 1. 10. 2003. Územní řízení o umístění stavby vyhlídkové věže bylo pravomocně ukončeno rozhodnutím Krajského úřadu v Českých Budějovicích dne 20. 10. 2003 – rozhodnutí tak bylo vydáno ve prospěch subjektu, který již neexistoval. I toto rozhodnutí je proto nicotné. Stěžovatel dále namítá porušení zákona č. 100/2001 Sb. spočívající v tom, že před vydáním napadeného územního rozhodnutí nebylo provedeno tzv. zjišťovací řízení podle § 7 odst. 1 uvedeného zákona. Krajský soud při svém rozhodování vycházel ze stanoviska Ministerstva životního prostředí, ve kterém se uvádí, že předložený záměr výstavby vyhlídkové věže zjišťovacímu řízení nepodléhá. Krajský soud dovodil, že se jedná o odbornou otázku, jejíž posouzení nespadá do kompetence stavebního úřadu. Naproti tomu stěžovatel namítá, že se nejedná o otázku odbornou, ale právní, o níž si stavební úřad mohl učinit vlastní úsudek. Na základě své úvahy a zjištěného skutkového stavu dochází stěžovatel k závěru, že v daném případě bylo namístě provést zjišťovací řízení. Žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti jako nedůvodné. Námitku týkající se nulity územního rozhodnutí považuje za založenou na neúplných podkladech. Otázkou se ostatně zabýval i Krajský úřad – Jihočeský kraj již v rámci odvolacího řízení, po kterém (byť z jiného důvodu) předchozí územní rozhodnutí (č. j. OVÚP 328-5662/1557/02-4 ze dne 16. 4. 2003) rušil a věc vracel Městskému úřadu Vimperk k novému projednání a rozhodnutí. Městskému úřadu Vimperk byly v rámci územního řízení předloženy podklady a doklady, opatřené potřebnými náležitostmi a podpisy, týkající se původního S. o. V., zaregistrovaného dne 20. 10. 1999 jako zájmové sdružení právnických osob dle § 20i občanského zákoníku. V zápisu ze shromáždění členů sdružení ze dne 19. 2. 2001 je zmíněno, že došlo ke změně názvu na M. Horní V.– B., změna byla Krajským úřadem v Českých Budějovicích zaregistrována na základě žádosti ze dne 30. 7. 2003. Přeregistrace do registru dobrovolného svazku obcí byla podle § 49 a násl. zákona o obcích provedena na základě žádosti ze dne 1. 10. 2003, k přeregistraci došlo bez přerušení právní subjektivity sdružení. Svazek obcí byl dle výkladu Ministerstva vnitra jedinou možnou formou existence sdružení obcí v souladu se zákonem o obcích. K neposouzení záměru z hlediska vlivů na životní prostředí podle zákona č. 100/2001 Sb. žalovaný uvedl, že tato námitka byla uplatněna již v samotném územním řízení, byla jedním z důvodů podání od