— Nejvyšší správní soud

Konf 108/2004- 21 - text Konf 108/2004-22 Usnesení Zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, rozhodl ve složení: předseda JUDr. Karel Podolka a soudci JUDr. Marie Žišková, JUDr. Roman Fiala, JUDr. Michal Mazanec, JUDr. Pavel Pavlík a JUDr. Petr Příhoda, o návrhu Okresního soudu v Chebu na rozhodnutí sporu o pravomoc mezi ním a Nejvyšším správním soudem, za účasti žalobkyně P. P., zastoupené Mgr. Ing. Ladislavou Jindřichovou, advokátkou se sídlem v Klatovech, kapitána Jaroše 110, a žalovaného Ministerstva zemědělství, Ústředního pozemkového úřadu, Praha 1, Těšnov 17, za další účasti 1) Pozemkového fondu ČR, se sídlem v Praze 1, Ve Smečkách 33, 2) Města Hranice u Aše, se sídlem v Hranicích u Aše, U pošty 182, 3) Krajské správy a údržby silnic Karlovarského kraje, se sídlem v Dolním Rychnově, Chebská 282, 4) CHEVAK Cheb, a. s., se sídlem v Chebu, Tršnická 11, 5) Z. P., 6) J. N., 7) J. N., 8) K. S., 9) J. R., 10) V. S., 11) M. U., 12) J. T., 13) J. V., 14) V. V., 15) J. K., 16) H. D., 17) V. K., 18) Mgr. P. Š., 19) GENELA, s. r. o., se sídlem v Hranicích u Aše, Dobrovského 687, 20) Zemědělské vodohospodářské správy, se sídlem v Chebu, Hradební 17, 21) Lesů ČR, s. p., se sídlem ve Františkových Lázních, Chebská 8, 22) I. K., a 23) Z. K., bytem tamtéž, ve věci žaloby proti rozhodnutí žalovaného o schválení návrhu jednoduché pozemkové úpravy, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 15 C 217/2004, takto: I. Příslušný vydat rozhodnutí o žalobě proti rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Ústředního pozemkového úřadu v Praze 1, ze dne 17. 9. 2001, zn. 19414/01-5010/Ži, o schválení návrhu jednoduché pozemkové úpravy, je soud ve správním soudnictví. II. Usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 2. 2003, čj. 7 A 121/2001-26, se zrušuje. Odůvodnění: Návrhem došlým zvláštnímu senátu pro rozhodování některých kompetenčních sporů dne 3. 12. 2004 se obrátil na tento senát Okresní soud v Chebu s návrhem na rozhodnutí kompetenčního sporu o pravomoc vzniklého ve smyslu § 1 odst. 1 písm. b) zákona č. 131/2002 mezi ním a Nejvyšším správním soudem ve věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 15 C 217/2004. Z předložených spisů vyplynuly pro rozhodnutí podstatné skutečnosti: Bývalý Okresní úřad v Chebu, samostatný referát Okresní pozemkový úřad, rozhodnutím ze dne 7. 3. 2001, čj. PÚ/574/01-202, jako příslušný správní orgán podle § 12 zákona č. 284/1991 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech, ve znění zákona č. 38/1993 Sb. a zákona č. 217/1997 Sb., s odkazem na § 9 odst. 4 cit. zákona schválil návrh jednoduché pozemkové úpravy v katastrálním území Hranice u Aše ve výroku blíže označený. Rozhodnutím Ministerstva zemědělství, Ústředního pozemkového úřadu v Praze 1, ve výroku označeným, bylo odvolání proti uvedenému rozhodnutí zamítnuto a napadené rozhodnutí potvrzeno. Proti označenému rozhodnutí odvolacího správního orgánu podala žalobkyně žalobu Vrchnímu soudu v Praze, jíž se domáhala jeho zrušení a vrácení věci odvolacímu orgánu ve smyslu § 247 a násl. o. s. ř. v tehdejším znění. Protože věc nebyla vrchním soudem rozhodnuta do 31. 12. 2002, převzal ji k dokončení podle § 132 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen s. ř. s.), Nejvyšší správní soud. Ten pak usnesením ze dne 18. 2. 2003, čj. 7 A 121/2001-26, žalobu odmítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků. Dospěl k závěru, že „věc rozhodování Okresního úřadu v Chebu - Okresního pozemkového úřadu o pozemkové úpravě podle zákona č. 284/1991 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech (§ 9 odst. 4 zákona), spadá pod ty případy, kdy správní orgán v mezích své zákonné pravomoci rozhoduje v soukromoprávní věci.“ Uvedl, že pozemkové úpravy ve své většině nepředstavují vyvlastnění vlastnického práva v pravém slova smyslu, protože jsou v podstatě hromadnou dobrovolnou směnou vlastnických práv dotčených vlastníků. Ochrana vlastníků s prováděnými úpravami nesouhlasících je zajištěna (možností) podání žaloby v občanském soudním řízení podle části páté občanského právního řádu ve znění zákona č. 151/2002 Sb. Podle § 9 zákona č. 284/1991 Sb. okresní pozemkový úřad rozhodne o schválení návrhu pozemkové úpravy, pokud s ní souhlasí vlastníci aspoň dvou třetin výměry půdy dotčené pozemkovou úpravou. Ve svých důsledcích samotný postup správního orgánu s sebou přináší nikoli převládající autoritativní zásah orgánů veřejné moci vrchnostenským způsobem, nýbrž se předpokládá role arbitra, který za přesně vymezených podmínek může vydat rozhodnutí o schválení návrhu pozemkové úpravy, totiž pokud s ní souhlasí vlastníci alespoň dvou třetin půdy dotčené pozemkovou úpravou. Tento postup lze připodobnit typicky občanskoprávnímu soukromoprávnímu vztahu týkajícímu se způsobu řešení vzájemných vztahů v rámci podílového spoluvlastnictví (§ 139 občanského zákona). Ani v případě pozemkových úprav není důvod uvažovat v odlišných kategoriích, protože jde opět pouze o způsob řešení sporů vzniklých v rámci určitého vlastnického vztahu mezi více vlastníky, o čemž je nadán rozhodovat nikoli soud v prvním stupni, nýbrž správní orgán. Soudní kontrola jeho postupu je umožněna cestou podání žaloby ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci usnesení, jímž je návrh odmítán Nejvyšším správním soudem, a to ke krajskému soudu, jehož místní příslušnost je dána ustanovením § 7 odst. 2 s. ř., tedy tomu, v jehož obvodu je sídlo správního orgánu, který ve věci vydal rozhodnutí v posledním stupni nebo jinak zasáhl do práva toho, kdo se u soudu domáhá ochrany. Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud návrh s odkazem na § 46 odst. 2 s. ř. s. odmítl s poukazem na shora učiněné poučení žalobce o možnosti podat žalobu u věcně příslušného soudu. Žalobkyně poté dne 17. 4. 2003 podala žalobu u Městského soudu v Praze s označením, že jde o žalobu podle části páté o. s. ř. ve znění zákona č. 151/2002 Sb., řídíc se tak poučením obsaženým v označeném usnesení Nejvyššího správního soudu, v níž vyjadřuje nesouhlas s rozhodnutím o schválení návrhu jednoduché pozemkové úpravy v katastrálním území Hranice u Aše a navrhuje, aby soud rozhodl tak, že se tento návrh neschvaluje. Nejvyšší správní soud poté dne 29. 4. 2003, pod čj. 7 A 121/2001-30, vydal opravné usnesení, jímž opravil poučení z předchozího usnesení potud, že namísto textu o tom, že má být žaloba podána u krajského soudu, má být správně uvedeno, že žaloba má být podána u místně příslušného okresního soudu. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 1. 2004, čj. Ncp 3368/2003-24, pak bylo rozhodnuto, že k projednání věci, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 26 C 21/2003, jsou příslušné okresní soudy, a že po právní moci usnesení bude věc postoupena k dalšímu řízení Okresnímu soudu v Chebu; usnesení neobsahuje odůvodnění. Okresní soud v Chebu namítá nedostatek své pravomoci věc projednat a rozhodnout. Poukazuje především na § 2 zákona č. 284/1991 Sb., podle něhož se pozemkovými úpravami uspořádávají vlastnická práva k pozemkům a s nimi související věcná břemena, pozemky se jimi prostorově a funkčně upravují, scelují nebo dělí a zabezpečuje se jimi přístupnost pozemků a vyrovnání jejich hranic. Současně se jimi vytvářejí podmínky k racionálnímu hospodaření, k ochraně a zúrodnění půdního fondu, zvelebení krajiny a zvýšení její ekologické stability. V rámci řízení o pozemkových úpravách (jednoduchých či komplexních) tak dochází ke scelování či dělení pozemků, takže se jedná do jisté míry o vyvlastňovací řízení sui generis. Veřejný zájem ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, který takové vyvlastnění ospravedlňuje, je pak blíže vymezen v § 2 větě druhé citovaného zákona. Jakkoli je nepochybné, že se v řízení o pozemkových úpravách rozhoduje o soukromých zájmech vlastníků, jejichž pozemky mají být sceleny či rozděleny, nelze pominout, že se rozhoduje i o zájmech veřejných. Jen z tohoto důvodu jsou pozemkové úpravy slučitelné s čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. K pozemkové úpravě může dojít, pokud s ní souhlasí vlastníci alespoň dvou třetin výměry půdy dotčené pozemkovou úpravou. Ve vztahu ke zbývající třetině tak jde o vyvlastnění ve smyslu uvedeného článku Listiny základních práv a svobod. Při rozhodování o pozemkové úpravě jsou tak dotčeny zájmy soukromé i veřejné. Zde zastoupený veřejný zájem, jejž Nejvyšší správní soud zcela pominul, má přitom povahu kvalifikovaného veřejného zájmu, neboť spočívá ve veřejném zájmu na určitém výsledku daného rozhodnutí. Proto je nepřiléhavé i přirovnání řízení o pozemkových úpravách k vypořádání spoluvlastnictví podle § 139 občanského zákoníku, neboť vypořádání spoluvlastnictví je čistě soukromoprávní záležitostí, ve které veřejný zájem absentuje. Z toho plyne, že v daném řízení převažují typické znaky tzv. veřejnoprávní věci. Proto takové rozhodnutí pozemkového úřadu nelze považovat za rozhodnutí správního orgánu o věci, jež by vyplývala z občanskoprávních vztahů, jak to má na mysli § 244 odst. 1 o. s. ř., ale jde o rozhodnutí orgánu veřej