2 Afs 135/2005 — Nejvyšší správní soud

2 Afs 135/2005- 67 - text č. j. 2 Afs 135/2005 - 71 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: R. K., zastoupeného Mgr. Ing. Martinem Zvěřinou, advokátem se sídlem Na sadech 26, České Budějovice, proti žalovanému: Finanční ředitelství v Českých Budějovicích, se sídlem Mánesova 3, České Budějovice, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 6. 2005, sp. zn. 10 Ca 36/2005, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Žalobce (dále jen „stěžovatel) včas podanou kasační stížností brojí proti shora označenému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, kterým soud zamítl jeho žalobu proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích (dále jen „žalovaný“) ze dne 3 1. 2005, č. j. 4777/130/2004. Citovaným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu v Českých Budějovicích ze dne 30. 3. 2004, č. j. 95299/04/077910/5521 a č. j. 95330/04/077910/5521, o dodatečném vyměření daně z přidané hodnoty za období 2., 3. čtvrtletí roku 2001. Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvod obsažený v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Namítá, že napadený rozsudek krajského soudu je nezákonný, jelikož v něm není správně řešena právní otázka, zda stěžovatel jako nabyvatel a převodce autorských práv k software uskutečňoval zdanitelná plnění zatížená daní z přidané hodnoty v základní či snížené sazbě. Právní názor, učiněný krajským soudem, považuje stěžovatel za ignorující trh se software jako se zvláštním druhem lidské činnosti chráněné autorským právem a zcela odporuje realitě, kdy software je šířen i jiným způsobem než pevným spojením se svým nosičem. Přímým důsledkem takového právního názoru by byla legalizace jevu označovaného jako „softwarové pirátství“. Proto stěžovatel trvá na tom, že u úplatného převodu autorského práva na základě licenční smlouvy se z hlediska zákona o dani z přidané hodnoty jedná o službu. Proto stěžovatel navrhuje napadený rozsudek krajského soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že stěžovatel prodejem nahraných CD nosičů neposkytoval služby, nýbrž realizoval prodej zboží. Nosiče, na kterých byly nahrány hry Play Station a hry pro PC-CD-ROM, představují movité věci, které stěžovatel nakoupil za účelem jejich dalšího prodeje v nezměněném stavu a pro tuto činnost má i živnostenské oprávnění. Tuto skutečnost potvrzují rovněž podklady celních orgánů o sazebním zařazení zboží a stěžovatel v průběhu daňového řízení předložil závaznou informaci celního orgánu o sazebním zařazení zboží, podle níž je předmětný výrobek zařazen pod č. 8524, tzn. jako gramofonové desky, magnetické pásky a ostatní nahraná média pro záznam zvuku nebo pro jiný podobný záznam. Správce daně z celního zatřídění zboží vycházel (§ 16 odst. 1 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty). Software zachycený na nosičích s nimi proto tvoří jeden celek a jedná se o zboží dle ustanovení § 2 odst. 2 písm. a) zákona č. 588/1992 Sb., podléhající dani ve výši 22%. K dalším námitkám žalovaný uvádí, že v průběhu daňového řízení bylo prokázáno, že stěžovatel podnikal, a to tak, že kupoval počítačové hry na Slovensku a jako dealer je následně prodával dalším odběratelům v nezměněném stavu. Protože žalovaný považuje napadený rozsudek krajského soudu za správný a vydaný v souladu se zákonem, navrhuje kasační stížnost zamítnout. V projednávané věci Nejvyšší správní soud z předmětného správního a soudního spisu především zjistil, že shora citovanými dvěma platebními výměry ze dne 30. 3. 2004 Finanční úřad v Českých Budějovicích stěžovateli za 2. a 3. čtvrtletí roku 2001 na dani z přidané hodnoty vyměřil částky ve výši 28 754 Kč a 34 283 Kč. Odvolání proti těmto platebním výměrům zamítl žalovaný shora označeným rozhodnutím ze dne 3. 1. 2005, když dospěl k závěru, že stěžovatel dovážel do ČR nahrané disky pro laserové snímací systémy (CD nosiče), na nichž je nalisován software hry, které dále prodával v tuzemsku. Stěžovatel při prodeji tohoto zboží základní sazbu daně uplatňoval pouze u ceny CD nosičů, zatímco u software uplatňoval sníženou sazbu daně, a to v rozporu s ustanovením § 16 odst. 1 zákona č. 588/1992 Sb. K licenčním smlouvám o převodu autorských práv žalovaný uvedl, že podle ustanovení § 14 odst. 2 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů, prvním prodejem nebo jiným převodem vlastnického práva k originálu nebo rozmnoženině díla je autorovo právo na rozšiřování vyčerpáno. Podle ustanovení § 48 odst. 1, 2 stejného zákona může nabyvatel oprávnění, tvořící součást licence nebo jeho část, poskytnout třetí osobě, je-li to ve smlouvě stanoveno, a to se souhlasem autora. Tvrzení stěžovatele, že cena za software je cenou za službu (převod práva), nekoresponduje s ujednáním obsaženým v čl. IV předložených licenčních smluv, podle něhož se poskytovatel vzdává svého nároku na poskytování určité úplaty nebo jiné majetkové hodnoty vůči nabyvateli. Stěžovatel v žalobě podané proti citovanému rozhodnutí žalovaného zejména namítal, že od svého partnera ze zahraničí nakupoval nosiče s příslušenstvím a úplatně nabýval autorská práva k software a poté tyto nosiče prodával svým odběratelům a úplatně na ně převáděl tato autorská práva. Proto tento úplatný převod práv k software byl zatížen daní z přidané hodnoty se sníženou sazbou. Krajský soud v Českých Budějovicích napadeným rozsudkem tuto žalobu zamítl, když s odkazem na ustanovení § 2 odst. 2 písm. b) zákona č. 588/1992 Sb. konstatoval, že službami se rozumí všechny činnosti, které nejsou dodáním zboží nebo převodem nemovitostí a převodem nebo využitím práv. V daném případě stěžovatel obchodoval s počítačovými a televizními hrami, a to tak, že je nakupoval ve Slovenské republice a pak je prodával dalším odběratelům v nezměněném stavu. Dovolávání se převodu autorských práv na základě licenční smlouvy není případné, neboť licenční smlouvu může uzavřít pouze autor díla. V projednávané věci se proto jednalo o prodej zboží, a nikoliv o převod autorských práv. Navíc, předmětná licenční smlouva ze dne 8. 1. 2001, uzavřená mezi stěžovatelem a M. B., byla předložena až poté, co bylo stěžovateli Ministerstvem financí sděleno, že snížená sazba daně se uplatní u převodu práv, např. na základě licenční smlouvy, která musí mít písemnou formu, a to přestože do protokolu ze dne 11. 2. 2004 stěžovatel výslovně uvedl, že s M. B. žádnou písemnou smlouvu uzavřenou neměl, neboť nákup realizuje bez písemně uzavřených smluv a zboží objednává elektronicky. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§ 109 odst. 2 a 3 s. ř. s) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Nejvyšší správní soud uvádí, že stěžovatel podává kasační stížnost z důvodu nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Právě tímto směrem proto zdejší soud upřel svoji další pozornost. O nezákonnost by se přitom jednalo tehdy, jestliže by krajský soud aplikoval na zjištěnou skutkovou situaci nesprávné zákonné ustanovení (příp. by opomenul aplikaci některých ustanovení dalších) anebo by sice vycházel z relevantních zákonných ustanovení, nicméně jejich výklad by odporoval běžným interpretačním metodám (teleologická, systematická, logická, gramatická apod.). Z obsahu kasační stížnosti i předchozího řízení je patrno, že mezi účastníky není sporu o skutkových okolnostech věci, nýbrž pouze o jejím právním posouzení. Konkrétně to znamená, že spornou je otázka výkladu převodu autorských práv k software při prodeji nosičů s nalisovaným software, tzn. zda se jedná skutečně jen o převod autorských práv, jak tvrdí stěžovatel, anebo o prodej zboží. Podle ustanovení § 2 odst. 2 písm. b) zákona č. 588/1992 Sb. totiž „pro účely tohoto zákona se rozumí službami všechny činnosti, které nejsou dodáním zboží nebo převodem nemovitosti, a převod nebo využití práv“. Zhodnocení toho, zda se v daném případě jednalo o převod práv nebo prodej zboží, je rozhodné pro přiřazení k základní nebo snížené sazbě daně, jelikož podle ustanovení § 16 odst. 4 cit. zákona se u služeb uplatňuje snížená sazba, zatímco u zboží se uplatňuje sazba základní (odst. 1). Nejvyšší správní soud v této souvislosti připomíná, že v rozsudku ze dne 11. 11. 2004, sp. zn. 2 Afs 60/2004 (in: č. 890/2006 Sb. NSS, poznámka: ústavní stížnost proti tomuto rozsudku byla Ústavním soudem odmítnuta jako zjevně neopodstatněná usnesením ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 87/05) vyslovil právní názor, že p