3 Ads 67/2005 — Nejvyšší správní soud

3 Ads 67/2005- 69 - text č. j. 3 Ads 67/2005 - 69 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové ve právní věci žalobkyně P. B., s. r. o, zastoupené Mgr. Petrem Houžvičkou, advokátem se sídlem Břeclav, Jana Palacha 121/8, proti žalované České správě sociálního zabezpečení, se sídlem v Praze, Křížová 25, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně, č. j. 41 Cad 29/2005 – 28 ze dne 18. 5. 2005, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalované s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Včas podanou kasační stížností napadla žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Brně, jímž byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení – detašované pracoviště Brno, č.j. B 19/2745/04, ze dne 27. 12. 2004. Žalovaná jím zamítla odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí Okresní správy sociálního zabezpečení v Břeclavi č.j. 74/011/2004/Sá, ze dne 11. 11. 2004, jímž tato rozhodla tak, že dle ust. § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců vznikla MUDr. K. K. dnem 1. 5. 2002 účast na nemocenském pojištění zaměstnanců vyplývající z výkonu činnosti realizované tímto zaměstnancem pro organizaci P. B., s. r. o. Krajský soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Ztotožnil se se stanoviskem správních orgánů, že právním úkonem je v souladu s ust. § 240 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce (dále jen „zákoník práce“) projev vůle směřující ke vzniku, změně, nebo zániku těch práv, které právní předpisy s takovým projevem vůle spojují a je nutno jej vždy posuzovat podle jeho obsahu, nikoliv podle jeho označení. Z obsahu dohod o provedení práce, uzavřených mezi MUDr. K. K. a stěžovatelkou a z předložených mzdových listů MUDr. K. vyplývá, že tento vykonával pro stěžovatelku činnost v poměru, který má jednoznačně obsah pracovního poměru. Uvedený vztah pak nevznikl na základě pracovní smlouvy, nýbrž faktického výkonu práce a zúčtování mezd za vykonanou práci. Tyto skutečnosti byly správní orgány oprávněny samostatně posoudit [§ 40 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád)]. Krajský soud proto potvrdil závěr správních orgánů, podle nichž vznikla MUDr. K. dnem 1. 5. 2002 účast na nemocenském pojištění zaměstnanců. Oba správní orgány se podle soudu rovněž náležitě vypořádaly s otázkou, zda pracovní poměr realizovaný MUDr. K. neměl charakter příležitostného zaměstnání a s jejich negativním stanoviskem v tomto ohledu se krajský soud rovněž ztotožnil. Poukazovala-li žalobkyně na to, že postupovala v souladu s ust. § 11 zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenského zákona), není podle krajského soudu stanovisko správních orgánů s tímto ustanovením v rozporu. Z uvedených důvodů Krajský soud v Brně žalobu podle ust. § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb. soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) zamítl. Kasační stížností napadla stěžovatelka rozsudek krajského soudu z důvodu podle ust. § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Soud se podle jejího názoru náležitě nevypořádal s námitkou, podle níž nebyly správní orgány oprávněny napadená rozhodnutí vůbec vydat, stejně jako ani s námitkou, že MUDr. K. nemohla vzniknout účast na nemocenském pojištění na základě pracovního poměru, jenž je v rozporu se zákonem, neboť nebyl založen smlouvou, volbou ani jmenováním. Krajský soud dále dle názoru stěžovatelky nesprávně dovodil, že obsah uzavřených dohod o provedení práce jednoznačně odpovídá obsahu pracovního poměru. V této souvislosti stěžovatelka namítá, že správní orgány nesprávně usoudily, že pracovní úkoly sjednané v dohodách o provedení práce musí mít charakter ojedinělého úkolu, kdy tento podle nich musí být charakterizován takovými individuálními znaky, aby bylo možno určit cílový stav, jehož má být provedením úkolu dosaženo. S uvedeným závěrem, stěžovatelka nesouhlasí a odvolává se na (nedoloženou) přílohu kasační stížnosti – dopis Ministerstva práce a sociálních věcí, podle kterého mohou být dohody o provedení práce uzavřeny i na práce, které budou probíhat pravidelně a soustavně. Stěžovatelka je tak přesvědčena, že předmětné dohody o provedení práce nemohly v žádném případě vést ke vzniku pracovního poměru, a nemohly tak ani založit účast na nemocenském pojištění. Navrhuje proto, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Současně žádá, aby byl její kasační stížnosti přiznán odkladný účinek ve smyslu ust. § 107 s. ř. s. Žalovaná ve svém vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 1. 8. 2005 navrhuje tuto zamítnout, neboť rozhodnutí obou správních orgánů, jakož i rozsudek krajského soudu byly dle jejího názoru vydány v souladu s právními předpisy. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu uplatněných stížních bodů a po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Ze správního spisu přitom zjistil tyto, pro posouzení věci rozhodné skutečnosti: Rozhodnutím Okresní správy sociálního zabezpečení v Břeclavi č.j. 74/011/2004/Sá, ze dne 11. 11. 2004 bylo rozhodnuto, že dle ust. § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců (dále jen „zákon o nemocenském pojištění“) vznikla MUDr. K. K. dnem 1. 5. 2002 účast na nemocenském pojištění zaměstnanců vyplývající z výkonu činnosti realizované tímto zaměstnancem pro organizaci P. B., s. r. o. Správní orgán dospěl k závěru, že dohody o provedení práce, které uzavřela stěžovatelka a MUDr. K. K. dne 3. 5. 2002, dne 2. 1. 2003, dne 1. 6. 2003 a dne 2. 1. 2004 nelze považovat za dohody o provedení práce, neboť nesplňují veškeré podmínky ust. § 232 odst. 1 písm. a) zákoníku práce, resp. ust. § 236 odst. 2 zákoníku práce. Neodpovídající je předmět sepsaných dohod - odborný garant pro gynekologii, neboť jde o druhově vymezenou práci, a nikoli pracovní úkol, který by byl určen individuálními znaky, jakož i forma sjednané odměny - hodinová či týdenní mzda. Ačkoli tak byly předmětné dohody uzavřeny neplatně, dospěla Okresní správa sociálního zabezpečení k závěru, že dvoustranné právní úkony mezi dotčenými subjekty směřovaly k navázání pracovně právního vztahu, a MUDr. K. tedy vykonával pro stěžovatelku činnost v poměru, který měl obsah pracovního poměru. Jednalo se o tzv. faktický pracovní poměr, tj. vztah, který nevznikl na základě pracovní smlouvy, nýbrž faktického výkonu práce a zúčtování mezd za vykonanou práci, a MUDr. K. proto správní orgán vzal za účastného nemocenského pojištění ve smyslu ust. § 2 odst. 1 písm. a) zákona o nemocenském pojištění. O podaném odvolání rozhodla Česká správa sociálního zabezpečení tak, že toto zamítla a napadené rozhodnutí potvrdila. Shodně se správním orgánem prvního stupně posoudila uzavřené dohody o provedení práce jako neplatné ve smyslu ust. § 242 odst. 1 písm. a) zákoníku práce. Vzhledem k obsahu dohod pak posoudila předmětný pracovně-právní vztah jako faktický pracovní poměr, jenž nevznikl na základě pracovní smlouvy, nýbrž faktického výkonu práce. Podle ust. § 2 odst. 2 zákona o nemocenském pojištění se za zaměstnance v pracovním poměru považují též osoby činné v poměru, který má obsah pracovního poměru, avšak pracovní poměr nevznikl, neboť nebyly splněny všechny podmínky stanovené pracovně-právními předpisy pro jeho vznik. Odvolací orgán se proto ztotožnil se závěrem Okresní správy sociálního zabezpečení o účasti MUDr. K. na nemocenském pojištění zaměstnanců podle ust. § 2 odst. 1 písm. a) zákona o nemocenském pojištění. Ze mzdového listu za období květen až prosinec 2002 zjistil Nejvyšší správní soud, že byla MUDr. K. stěžovatelkou zúčtována dovolená v měsících srpnu a září a svátky v měsících květnu, červenci, říjnu a prosinci; ze mzdového listu za rok 2003, že byly MUDr. K. stěžovatelkou zúčtovány dovolená v měsíci červnu, odměna k jubileu v měsíci září a svátky v měsících dubnu, květnu, říjnu, listopadu a prosinci; z mzdového listu za období leden až červenec 2004 pak vyplývá, že byly MUDr. K. zúčtovány odměna z hlavní činnosti v měsíci červenci a svátky v měsících dubnu a červenci. První otázka, již bylo třeba v projednávané věci rozhodnout, spočívala v určení, jaký právní vztah byl mezi stěžovatelkou a MUDr. K. v daném případě uzavřen a zda tak bylo učiněno platně, či nikoliv. Dohoda o provedení práce je dle platné právní úpravy specifikována pracovním úkolem, sjednanou odměnou za jeho provedení, jakož i předpokládaným rozsahem práce tak, aby bylo zřejmé, že nepřesáhne 100 hodin v kalendářním roce. Zpravidla bývá též sjednána doba, v níž má být pracovní úkol proveden (§ 236 odst. 2 zákoníku práce). Práce sjednaná formou dohody o provedení práce je tedy (i po novelách zákoníku práce, provedených zákonem č. 188/1988 Sb. a zákonem č. 3/1991 Sb.) určena svým výsledkem, tj.