3 As 2/2006 — Nejvyšší správní soud

3 As 2/2006- 130 - text č. j. 3 As 2/2006 - 136 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobce W. s r. o., proti žalované Radě pro rozhlasové a televizní vysílání, se sídlem Praha 10, Krátká 10, zast. JUDr. Simonou Macáškovou, advokátkou se sídlem Praha 4, Přechodní 1600/11, za účasti F. s. r. o., zast. Mgr. Ludmilou Kutějovou, advokátkou se sídlem Praha 8, Sokolovská 49/5, o kasační stížnosti žalované a kasační stížnosti zúčastněné osoby proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 8 Ca 287/2004 - 88, ze dne 31. 1. 2005, t a k t o : I. Kasační stížnosti s e z a m í t a j í . II. Žádnému z účastníků se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á . O d ů v o d n ě n í : Včas podanou kasační stížností napadly žalovaná (dále též „stěžovatelka“) a zúčastněná osoba (dále též „stěžovatel“) v záhlaví uvedený rozsudek Městského soudu v Praze, kterým bylo zrušeno rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (dále jen „Rada“) č.j. Ru/71/02/1567, ze dne 19. 3. 2002 a věc vrácena stěžovatelce k dalšímu řízení. Rozhodnutím stěžovatelky byla podle ust. § 5 písm. b) a ust. § 12 a násl. zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání (dále jen „zákon č. 231/2001 Sb.“) udělena licence k provozování rozhlasového vysílání programu R. F. s využitím kmitočtu O.-S. pro společnost F., s. r. o. na dobu 8 let od právní moci rozhodnutí a současně zamítnuta žádost o udělení licence pro využití uvedeného kmitočtu dalším 14 subjektům. Městský soud v Praze rozhodnutí stěžovatelky zrušil. Při svém rozhodování se řídil právním názorem Nejvyššího správního soudu vyjádřeným ve zrušovacím rozsudku č.j. 3 As 24/2004-79, ze dne 30. 11. 2004, podle něhož je rozhodnutí vydané v licenčním řízení rozhodnutím ve smyslu ust. § 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Pokud jde o rozsah napadení takového rozhodnutí, umožňuje ust. § 19 zákona č. 231/2001 Sb. výslovně napadnout opravným prostředkem výrok o zamítnutí žádosti o licenci. V daném případě napadl žalobce rovněž výrok, jímž byla udělena licence jinému žadateli. Podle názoru Nejvyššího správního soudu je nutno vycházet z logické souvislosti obou výroků. Tyto jsou vzájemně podmíněny, neboť obsah prvního bez dalšího určuje obsah výroku druhého.Vzájemnou podmíněnost lze pak dovodit i ze současného znění ust. § 66 zákona č. 231/2001 Sb., podle něhož podání žaloby podle ust. § 19 cit. zákona má odkladný účinek. Za situace, kdy by ust. § 19 zákona č. 231/2001 Sb. dávalo neúspěšnému žadateli možnost napadnout pouze jeho se týkající zamítavý výrok, by ust. § 66 tohoto zákona postrádalo svého smyslu. Nejvyšší správní soud proto dovodil, že v případě rozhodnutí Rady o ne/udělení licence k provozování rozhlasového vysílání je ve smyslu ust. § 19 zákona č. 231/2001 Sb. dána možnost neúspěšného žadatele napadnout rovněž výrok o udělení licence, učiněný ve stejném řízení a v rámci jednoho rozhodnutí. Veden tímto názorem dospěl Městský soud v Praze k závěru, že žaloba společnosti W., jako neúspěšného žadatele o licenci, je v daném případě důvodná. V napadeném rozhodnutí je řádně odůvodněn výrok, jímž Rada rozhodla o udělení licence společnosti F., s.r.o. Zde v souladu s ustanoveními § 17 odst. 1 a § 18 odst. 3 a 4 zákona č. 231/2001 Sb. uvedla, jakými úvahami se řídila při rozhodování o tom, kterému projektu dává přednost, jaké skutečnosti sloužily jako podklad těmto úvahám, odůvodnění obsahuje kritéria, na základě kterých byla žadateli licence udělena. Tyto zákonem vyžadované náležitosti však postrádá napadené rozhodnutí v odůvodnění výroku, jímž stěžovatelka zamítla žádosti čtrnácti dalších účastníků licenčního řízení. Zamítavý výrok je zde odůvodněn pouze tím, že na udělení licence není právní nárok a že licence byla udělena jinému žadateli. Z ust. § 18 odst. 3 zákona č. 231/2001 Sb. přitom vyplývá, že správní orgán je povinen v odůvodnění rozhodnutí uvést nejen kritéria, na základě kterých byla licence udělena, ale také kritéria, na jejichž základě byly zamítnuty žádosti dalších žadatelů o licenci. Ohledně zamítaných žádostí proto musí být rozhodnutí odůvodněno tak, aby bylo ve vztahu k jednotlivým žadatelům přezkoumatelné, tj. aby byly zřejmé konkrétní důvody, ze kterých nebylo žádostem těchto subjektů vyhověno v souladu s kritérii stanovenými zákonem. Městský soud v Praze proto shledal napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů. Podle ust. § 76 odst. 1 a ust. § 78 odst. 1 a 4 s. ř. s. rozhodnutí žalované zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení. Podanou kasační stížností napadla stěžovatelka rozsudek Městského soudu v Praze z důvodů podle ust. § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Má za to, že v odůvodnění napadeného rozhodnutí podrobně rozepsala, jaká kritéria byla v rámci vedeného licenčního řízení zkoumána a jakým způsobem byla vyhodnocena. Licence byla udělena na základě stejných kritérií, na jejichž základě byly zamítnuty žádosti ostatních uchazečů, neboť někteří ze žadatelů tato kritéria splnili a někteří nikoli. Při posuzování odůvodnění napadeného rozhodnutí je proto nutno vycházet z té jeho části, ve které jsou uvedena kritéria, na jejichž základě byla licence udělena. Jelikož je Rada kolektivním orgánem a o udělení licence rozhoduje hlasováním, závisí konečné rozhodnutí vždy na konkrétním subjektivním názoru každého jednotlivého člena Rady. Z uvedeného podle stěžovatelky vyplývá i snížená možnost podrobného odůvodnění takového rozhodnutí. Tomu odpovídá i dikce ust. § 18 odst. 3 zákona č. 231/2001 Sb., jenž klade důraz zejm. na uvedení kritérií, nikoliv na uvedení podrobností tvorby rozhodnutí. Argumentace soudu tak podle stěžovatelky vede k absurdnímu požadavku, aby každý člen Rady při hlasování podrobně zdůvodnil, proč hlasuje pro toho kterého účastníka, přičemž tato individuální vyjádření by měla být obsažena v odůvodnění rozhodnutí o udělení licence. Takový výklad zákona považuje stěžovatelka za nepřípustný. Stěžovatelka má za to, že proti výroku I. napadeného správního rozhodnutí, jímž byla udělena licence k provozování rozhlasového vysílání společnosti F., s.r.o. nelze podat opravný prostředek a je tudíž pravomocný dnem doručení rozhodnutí. Podle ust. § 12 odst. 6 zákona č. 231/2001 Sb. je provozovatel rozhlasového vysílání s licencí povinen zahájit vysílání nejdéle do 180 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí o udělení licence. Sankcí za nedodržení této povinnosti je mimo jiné i odnětí licence. V daném případě vynaložila společnost F. nemalé prostředky na zahájení vysílání a jeho provoz zajistila prostřednictvím mnoha smluv. Napadaný rozsudek proto stěžovatelka považuje za útok na samostatnost Rady, jímž soud supluje její pravomoci. V konečném důsledku pak paralyzuje rozhlasový trh. V rámci přezkumu se měl soud omezit pouze na zrušení zamítavého výroku a uložení povinnosti tento výrok odůvodnit. Pouze tak mohla být chráněna práva úspěšného účastníka nabytá v dobré víře. Žaloba nakonec směřovala pouze proti výrokům I. a II. bod 14 rozhodnutí, nikoli proti rozhodnutí celému. Soud tak podle stěžovatelky pochybil, zrušil-li rozhodnutí v celé šíři, neboť tím postupoval v rozporu s ust. § 75 odst. 2, resp. § 76 odst. 2 s. ř. s. Stěžovatelka proto žádá Nejvyšší správní soud, aby napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Současně žádá, aby byl její kasační stížnosti přiznán odkladný účinek podle ust. § 107 s. ř. s. Stěžovatel napadl rozsudek Městského soudu v Praze z důvodů podle ust. § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Rovněž on má za to, že z ust. § 18 odst. 3 a 4 zákona č. 231/2001 Sb. nevyplývá, že rozhodnutí Rady musí být odůvodněno ohledně každého výroku zvlášť. Kritéria, na jejichž základě Rada rozhoduje, musejí být jednotná a pro všechny účastníky stejná. V opačném případě by byla porušena jejich rovnost před Radou jako správním orgánem. Jak Městský soud v Praze, tak i Nejvyšší správní soud přitom potvrzují, že tato kritéria jsou v napadeném rozhodnutí uvedena. Dle názoru stěžovatele je nutno k rozhodnutí o udělení licence přistupovat jako k celku a stejně posuzovat i jeho odůvodnění. Na základě zákonných kritérií pak byla jednomu účastníkovi licence udělena a žádost ostatních zamítnuta. Rovněž podle názoru stěžovatele by odůvodnění každého výroku zvlášť mohlo nepřiměřeně zatížit Radu a v praxi přinést nemalé potíže. Stěžovatel je, stejně jako stěžovatelka, přesvědčen, že proti výroku I. správního rozhodnutí nelze podat opravný prostředek, a tento se tudíž stal pravomocný dnem doručení rozhodnutí. Poukazuje shodně na nemalé prostředky, jež musel vynaložit na zahájení a provoz vysílání, tak aby splnil svou povinnost podle ust. § 12 odst. 6 zákona č. 231/2001 Sb. Rozsudek Městského soudu v Praze považuje stěžovatel za rozporný se zásadou ochrany práv