3 As 38/2005 — Nejvyšší správní soud

3 As 38/2005- 62 - text č. j. 3 As 38/2005 - 62 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a Mgr. Daniely Zemanové v právní věci žalobkyně B. a.s., právní nástupkyně B. B., spol. s r. o. zast. JUDr. Miroslavem Kozmíkem, advokátem se sídlem Brno, Smetanova 17, proti žalované Státní veterinární správě, se sídlem Praha 1, Těšnov 17, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 7 Ca 29/2003 – 31, ze dne 21. 1. 2005, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalované s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti . O d ů v o d n ě n í : Včas podanou kasační stížností napadla žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) v záhlaví uvedený rozsudek Městského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalované č.j. 1409/2002, ze dne 11. 11. 2002. Napadeným správním rozhodnutím změnila žalovaná prvoinstanční správní rozhodnutí Městské veterinární správy v Brně č.j. 430/2002, ze dne 24. 7. 2002 tak, že uložila stěžovatelce pokutu ve výši 40 000 Kč za porušení ust. § 23 odst. 1 písm. c) zákona č. 166/1999 Sb., o veterinární péči, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „veterinární zákon“), neboť jako provozovatelka jatek v provoze, kde není trvalý veterinární dozor, neohlásila Městské veterinární správě v Brně dodávku jatečných zvířat nejméně 24 hodin před jejím uskutečněním. Městský soud v Praze se ztotožnil se závěrem žalované, že stěžovatelka citovanou povinnost porušila. Tato skutečnost jednoznačně plyne z obsahu správního spisu, jakož i z vyjádření stěžovatelky učiněných v průběhu správního řízení. Tvrzení stěžovatelky, že svou činnost ohlásila dne 27. 6. 2002 příslušnému správnímu orgánu, nemá oporu v dokazování ve správním řízení a ta ji ani v soudním řízení nijak hodnověrně neprokázala. Pokud stěžovatelka v žalobě dovozovala splnění této své povinnosti veterinárními osvědčeními č. 87/02 a 88/02, není podle soudu tento její názor správný. Zmíněná veterinární osvědčení osvědčují toliko skutečnosti o zdravotním stavu zvířete a o nákazové situaci v chovu, z něhož je zvíře přemísťováno [ust. § 6 odst. 1 písm. b) bod 2 veterinárního zákona], přičemž zákon tuto povinnost ukládá nikoliv provozovateli jatek (stěžovatelce), nýbrž chovateli, tedy osobě od stěžovatelky odlišné. Skutkový závěr, že příhon zvířat nebyl řádně veterinární správě nahlášen, vyplývá jak ze zjištění veterinární správy ze dne 1. 7. 2002, tak i z vyjádření stěžovatelky při projednání věci dne 17. 7. 2002, kde její zástupce uvedl, že v zásadě souhlasí s tím, že k porušení zákona došlo. Tyto důkazy, provedené bezprostředně po skutku, vzal soud za věrohodné, ostatně jejich věrohodnost stěžovatelka ani nijak nenapadla. Naopak prohlášení stěžovatelky ze dne 20. 1. 2005, učiněné až po dvou a půl letech od skutku při jednání soudu, se ve světle shora uvedených důkazů jeví soudu jako nevěrohodné a dle jeho názoru vyvrácené důkazy, které shromáždila žalovaná ve správním řízení. Jako právně nevýznamnou posoudil Městský soud v Praze otázku, čí vinou došlo ke svozu zvířat na jatka v jiném termínu, jakož i (s ohledem na skutkovou podstatu správního deliktu) tvrzení stěžovatelky, že zvířata byla před porážkou prohlédnuta veterinární správou. Z hlediska zákonných podmínek, podle nichž se určuje výše pokuty, je nakonec bezvýznamná i námitka stěžovatelky, že hodnota poraženého dobytka činila pouhých 12 000 Kč. Bez ohledu na to (a naopak s přihlédnutím k povaze sankcionovaného jednání) posoudil Městský soud v Praze pokutu uloženou zhruba v jedné v desetině zákonné sazby jako přiměřenou. Ze všech uvedených důvodů zamítl Městský soud v Praze žalobu podle ust. § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) jako nedůvodnou. Podanou kasační stížností napadla stěžovatelka rozsudek Městského soudu v Praze z důvodu podle ust. § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Soud a potažmo i správní orgán totiž opírají své skutkové závěry o zjištění veterinární správy ze dne 1. 7. 2002 a protokol o projednání věci ze dne 17. 7. 2002, přičemž pouze tyto důkazy považuje soud za věrohodné. Takto zjištěná skutková podstata nemá podle stěžovatelky oporu ve spisech. Vyjádření zástupce stěžovatelky ze dne 17. 7. 2002, že v zásadě souhlasí s tím, že zákon byl porušen, je obecné, neurčité a nevztahuje se k žádnému konkrétnímu ustanovení. Ani v případě zjištění veterinární správy z 1. 7. 2002 se podle stěžovatelky nejedná o žádný důkaz neoznámení příhonu, neboť kontrolní zápis v inkriminované části obsahuje pouze tvrzení kontrolního pracovníka, že „příhon určitých zvířat nebyl veterinární správě předem oznámen“, aniž by toto tvrzení bylo podloženo nějakým důkazem. Přesto byla tomuto bezdůkaznému tvrzení přiznána věrohodnost a stoprocentní pravdivostní hodnota, zatímco prohlášení a případná svědecká výpověď MVDr. N. byly předem označeny jako nevěrohodné poukazem na uplynulou dobu. V této souvislosti poukazuje stěžovatelka na to, že nevěrohodnost tvrzení stěžovatele se vyvozuje z časového odstupu způsobeného dobou, po kterou se spis nachází u soudu. Dále stěžovatelka upozorňuje na to, že dr. N. rozporoval kontrolní tvrzení již svým podáním ze dne 4. 7. 2002, které bylo rozhodujícími orgány zcela opominuto. Není rovněž pravda, že z důvodu neoznámení příhonu nebylo provedeno vyšetření před poražením. O vyšetření zvířat svědčí veterinární osvědčení č. 87/02 a 88/02. Městský soud v Praze pak zcela pominul bod. 2.2. čl. II. žaloby, podle něhož byla předmětná porážka včas nahlášena, a kde se navrhuje důkaz prohlášením, resp. svědeckým výslechem. Stěžovatel má tudíž za to, že skutková podstata ohledně porušení ust. § 23 odst. 1 písm. c) veterinárního zákona nemá oporu ve spisech a opírá se jednostranně pouze o tvrzení pracovníka veterinární správy a vyjádření neurčitého obsahu, zatímco na navržené důkazy stěžovatele nebyl brán zřetel. Správní orgán tak podle něj neshromáždil důkazy prokazující jeho závěry, nýbrž pouze listiny, které obsahují ničím nepodložená tvrzení (o včasném nenahlášení) a neurčité vyjádření stěžovatele („v zásadě souhlasím…“). Z uvedených důvodů žádá stěžovatel Nejvyšší správní soud, aby napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaná ve svém vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 18. 5. 2005 trvá na tom, že porušení ust. § 23 odst. 1 písm. c) veterinárního zákona stěžovatelem bylo spolehlivě prokázáno. Poukazuje přitom na kontrolní protokol ze dne 1. 7. 2002, vyjádření stěžovatele ze dne 9. 7. 2002 (ve kterém stěžovatel zjištění obsažená v protokolu nijak nezpochybnil) a zápis z jednání ze dne 17. 7. 2002, kdy stěžovatel s porušením zákona výslovně souhlasil. Podle žalované se nejednalo o souhlas neurčitý a obecný, naopak stěžovatelka si byla podle ní porušení zákona dobře vědoma a při jednání to přiznala. Veterinární osvědčení č. 87/02 a 88/02 pak nejsou dokumenty ve smyslu ust. § 6 odst. 1 písm. a) veterinárního zákona, nýbrž potvrzení veterinárního lékaře, který v územním obvodu okresu vykonává veterinární preventivní, diagnostickou a léčebnou činnost podnikatelským způsobem a vypovídají pouze o zdravotním stavu zvířete a o nákazové situaci v chovu, z něhož je zvíře přemísťováno, resp. jeho způsobilosti k přemístění na jatky ve smyslu ust. § 6 odst. 1 písm. b) bodu 2 veterinárního zákona. Příslušná veterinární správa má tyto k dispozici pouze na jatkách, těsně před porážkou, kdy dochází ke kontrole příchozí dodávky jatečných zvířat. Zpochybňuje-li stěžovatelka protokol ze dne 1. 7. 2002, uvádí k tomu žalovaná, že tento byl pořízen v režimu zákona o státní kontrole a nebyly proti němu podány žádné námitky ani nebyl nijak zpochybněn. Skutečnosti v tomto protokolu uvedené je proto podle názoru žalované nutno považovat za objektivně zjištěný skutkový stav věci, který není možné zpochybnit účelovou a značně opožděnou svědeckou výpovědí zástupce stěžovatele. Žalovaná proto navrhuje kasační stížnost jako nedůvodnou zamítnout. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu stěžovatelkou uplatněného stížního důvodu a po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Dokazování provedené ve správním řízení považuje Nejvyšší správní soud za dostatečné k přijetí závěru o skutkovém stavu a ze skutkového stavu, tak jak jej správní orgán zjistil, také při posouzení věci vycházel. Ze správního spisu pak Nejvyšší správní soud rekapituluje tyto pro posouzení případu rozhodné skutečnosti: Veterinárním osvědčením k přemístění zvířete a potvrzením o zdravotním stavu zvířete a nákazové situaci v chovu č. 87/02 a 88/02, vydaným MVDr. P. V., bylo potvrzeno, že zvířata budou přemístěna na běžnou porážku, že nemají žádné onemocnění a že se v chovu nevyskytla žádná nákazová situace. Zvířata měla být přemístěna na jatky VSVF Brno. Z protokolu o kontroln