4 Ads 71/2005 — Nejvyšší správní soud

4 Ads 71/2005- 50 - text č. j. 4 Ads 71/2005 - 57 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: M. H., zastoupen JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, se sídlem v Praze 9, Mansfeldova 792/3, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Praha 5, Křížová 25, o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2005, č. j. 12 Ca 59/2004 – 22, t a k t o : Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2005, č. j. 12 Ca 59/2004 – 22, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 8. 9. 2004, č. j. , byla zamítnuta žádost žalobce o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb. (o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových, nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů – dále též jen „zákon“), s odůvodněním, že žalobci nárok na poskytnutí jednorázové peněžní částky za dobu jeho věznění od 29. 10. 1953 do 9. 5. 1955 nevznikl, protože žádost o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle tohoto zákona uplatnil JUDr. Lubomír Müller, aniž předložil plnou moc prokazující oprávnění k zastupování žalobce. Nárok by mu nevznikl ani v případě, pokud by plná moc byla řádně předložena, neboť rozhodnutí ze dne 20. 11. 1953, č. j. T 43/53, vydané Nižším vojenským soudem v Plzni o věznění žalobce v uvedené době nebylo zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci, ani podle zákona č. 198/1993 Sb. o protiprávnosti komunistického režimu, ale na základě žádosti o povolení obnovy řízení, tedy podle obecných ustanovení trestního řádu. Žalovaná v odůvodnění rozhodnutí uvedla, že zákon č. 261/2001 Sb. a některá rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, pokládají za politického vězně pouze vězně, u něhož bylo rozhodnutí o jeho věznění zrušeno podle výše citových dvou zákonů s tím, že některá pravomocná odsuzující rozhodnutí byla sice zrušena přímo zákonem č. 119/1990 Sb. (§ 2), ovšem trestného činu, pro který byl odsouzen žalobce, byť se jednalo o trestný čin politického charakteru, se tento postup netýkal. Ke zrušení odsuzujícího rozsudku podle zákona č. 119/1990 Sb. by tak mohlo dojít jen k návrhu podle § 5 téhož zákona, nebo v důsledku stížnosti pro porušení zákona podané generálním prokurátorem podle § 30 odst. 2 téhož zákona, k čemuž však v daném případě též nedošlo a protiprávní rozsudek byl zrušen podle obecných ustanovení trestního řádu. I když je nesporné, že žalobce byl vězněn pro trestný čin politického charakteru a toto rozhodnutí bylo následně zrušeno, nedošlo ke zrušení způsobem, který předpokládá zákon č. 261/2001 Sb. V obecném pojetí je třeba žalobce sice pokládat za politického vězně, nicméně nikoliv podle zákona č. 261/2001 Sb., neboť ten legislativní zkratku „politický vězeň“ zavádí jen pro účely tohoto zákona a stanoví podmínky naplnění tohoto pojmu; nárok na jednorázovou peněžní částku přiznává jen politickému vězni ve smyslu tohoto zákona. Zrušení odsuzujícího rozhodnutí cestou obnovy řízení podle trestního řádu přitom nesouvisí s politickou motivací odsouzení, ale vychází ze zákonem splněných podmínek obnovy řízení. Zrušení rozsudku jako nezákonného odpovídá případně možnosti náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb. (o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím, nebo nesprávným úředním postupem), nikoliv však možnosti odškodnění podle zákona č. 261/2001 Sb. Městský soud v Praze se s tímto stanoviskem žalované, vyjádřeném v napadeném rozhodnutí, neztotožnil. Vyšel přitom především z obsahu správního spisu a v něm založené žádosti žalobce ze dne 30. 12. 2003 o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle uvedeného zákona, dále z potvrzení vězeňské služby České republiky o tom, že byl žalobce na základě rozsudku Vojenského soudu Plzeň, sp. zn. 62 T 43/53 vězněn v době 29. 10. 1953 do 9. 5. 1955 a především pak z usnesení Okresního soudu Plzeň - město ze dne 15. 5. 2002, sp. zn. RT 7/2000, jímž byla povolena obnova řízení ve věci Nižšího vojenského soudu Plzeň sp. zn. 62 T 43/53 a rozsudek byl v této věci vydaný dne 20. 11. 1953 byl zrušen. Tímto naposledy označeným rozsudkem byl žalobce uznám vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) trestního zákona v tehdy platném znění (protože z náboženských důvodů jako příslušník víry svědků J., odmítl vykonat vojenskou službu v Československé lidové armádě). Dále vycházel Městský soud v Praze z usnesení Okresního soudu Plzeň – město ze dne 15. 10. 2003, sp. zn. 2T 21/2003, jímž bylo vysloveno, že žalobce je podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. per analogiam účasten soudní rehabilitace. Městský soud v Praze vyslovil přesvědčení, že z obsahu spisového materiálu je patrno, že Okresní soud Plzeň – město se dobral stejného výsledku, jako by žalobce rehabilitoval podle zákona č. 119/1990 Sb., když postupu podle naposledy uvedeného zákona bránila prošlá lhůta k projednání věci. Protože bylo postupováno podle obecných a nikoliv rehabilitačních předpisů, nemohl by žalobci vzniknout nárok na odškodnění podle zákona č. 261/2001 Sb. Bylo proto nutno postupovat analogicky podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., podle něhož se ustanovení tohoto zákona užije obdobně k rehabilitaci a odškodnění osob nezákonně zbavených osobní svobody nebo majetku v souvislosti s trestnými činy uvedenými v § 2 a 4 tohoto zákona v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, i když nebylo zahájeno trestní stíhání, pokud nedošlo k plnému odškodnění podle dříve platných předpisů. V této věci bylo prokázáno, že v obnoveném trestním řízení ve věci vedené původně Nižším vojenským soudem Plzeň pod sp. zn. T 43/53 byl pravomocně odsuzující rozsudek tohoto soudu zrušen. Žalobce přitom doložil výše citované usnesení účast na soudní rehabilitaci per analogiam. Dle názoru Městského soudu v Praze je toto usnesení v souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 187/2000, podle něhož záměru rehabilitace nelze bránit pozitivně právním dogmatismem při výkladu právních norem s tím, že rehabilitační předpisy je třeba s ohledem na jejich smysl a účel interpretovat extensivně ve prospěch postižených osob. Městský soud uzavřel, že žalobce splnil podmínku stanovenou v § 2 zákona č. 261/2001 Sb. jako politický vězeň, a proto zrušil rozhodnutí žalované, jímž žalobcova žádost o poskytnutí plnění podle uvedeného zákona byla zamítnuta. Věc vrátil žalované k dalšímu řízení podle ustanovení § 78 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s. ). Žalované uložil povinnost zaplatit žalobci k rukám jeho právního zástupce náhradu nákladů řízení ve výši 2 150 Kč. Včas podanou kasační stížností napadla žalovaná (dále též „stěžovatelka“) výše uvedený rozsudek pro nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, dovolávajíc se důvodu kasační stížnosti uvedeného v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Městskému soudu v Praze vytýká, že nesprávně posoudil právní otázku, zda občan, u něhož byla vyslovena účast na soudní rehabilitaci podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., má nárok na poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb. Připomněla citaci ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 261 Sb., který kromě protiprávního věznění v zákonem vymezeném období požaduje, aby rozhodnutí o věznění občana bylo zcela nebo částečně zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb., nebo podle zákona č. 198/1993 Sb. Tato třetí podmínka však v případě stěžovatele splněna není, i když byl pravomocně odsouzen a vězněn pro trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) trestního zákona č. 86/1950 Sb., tedy pro trestný čin uvedený v § 4 písm. c) zákona č. 119/1190 Sb. Soudní rehabilitace mohl totiž dosáhnout cestou přezkumného řízení podle oddílu III. zákona č. 119/1990 Sb., avšak návrh na zahájení přezkumného řízení nepodal ve lhůtě uvedené v § 6 citovaného zákona. Teprve v souvislosti s přijetím zákona č. 261/2001 Sb. podal žalobce návrh na obnovu řízení pravomocně skončeného rozsudkem Nižšího vojenského soudu v Plzni, sp. zn. T 43/53 a v následném řízení pak dosáhl jednak zrušení odsuzujícího rozsudku a zastavení trestního stíhání, jednak toho, že soud vyslovil, že je účasten na soudní rehabilitaci podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. „per analogiam“. Stěžovatelka v této souvislosti poznamenává, že eviduje celou řadu žádostí občanů, kteří pro prokázání tvrzeného nároku na poskytnutí peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb. zvolili naprosto shodný postup jako účastník řízení, když všichni předložili rozhodnutí příslušného soudu o své účasti na soudní rehabilitaci „per analogiam“ podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., vydané v rámci obnoveného řízení.