4 As 41/2006 — Nejvyšší správní soud

4 As 41/2006- 106 - text č. j. 4 As 41/2006 - 110 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: P. S., zast. Mgr. Pavlem Baťkem, advokátem, se sídlem Praha 7, Kamenická 656/56, proti žalované: Vězeňská služba ČR, generální ředitelství, se sídlem Praha 4, Soudní 1672/1a, o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2006, č. j. 5 Ca 186/2004 – 73, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím ředitele Věznice P. ve věcech personálních ze dne 14. 5. 2003, č. j. 45/2003-V/204-roz, byl žalobce propuštěn ze služebního poměru příslušníka Vězeňské služby ČR podle § 106 odst. 1 písm. d) zákona č. 186/1992 Sb., pro porušení služební povinnosti zvlášť závažným způsobem s tím, že služební poměr bude podle § 108 odst. 3 zákona ukončen dnem doručení rozhodnutí o propuštění. Porušení služební povinnosti zvlášť závažným způsobem bylo spatřováno v tom, že žalobce dne 29. 6. 2002 okolo 16.00 hod ve Věznici Příbram jako strážný, v době, kdy na základě denního rozkazu RVS – vedoucího oddělení vězeňské justiční stráže Věznice P. č. 180/2002 - na den 29. 6. 2002, vykonával strážní službu na strážním stanovišti č. 6 a v této službě spal. Rozhodnutím generální ředitelky Vězeňské služby ČR ze dne 14. 7. 2003, č. j. 55/015/2003-GŘ/206-R, bylo podle § 133 odst. 3 zákona č. 186/1992 Sb. odvolání žalobce proti výše uvedenému rozhodnutí ředitele Věznice P. zamítnuto. Proti rozhodnutí podal žalobce žalobu dne 7. 8. 2003 u Okresního soudu v Příbrami a touto žalobou se domáhal vydání rozsudku, jímž by bylo zrušeno rozhodnutí generální ředitelky vězeňské služby a nahrazeno výrokem, kterým se vyhovuje jeho odvolání ve správním řízení a ruší se jím rozhodnutí správního orgánu I. stupně s tím, že služební poměr žalobce trvá. Takto formulovanému žalobnímu návrhu bylo rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 1. 3. 2004, č. j. 14 C 153/2003 – 32, vyhověno. Proti tomuto rozsudku Okresního soudu v Příbrami podala odvolání žalovaná a usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 23. 7. 2004, č. j. 32 Co 19/2004 – 50, byl rozsudek Okresního soudu v Příbrami zrušen a věc postoupena Městskému soudu v Praze s odůvodněním, že jde o věc správního soudnictví a k projednání a rozhodnutí věci je věcně a místně příslušný Městský soud v Praze, v jehož obvodu je sídlo správního orgánu, který ve věci vydal rozhodnutí v posledním stupni. Poté, co byla věc postoupena Městskému soudu v Praze, žalobce na výzvu soudu upravil žalobní návrh tak, že žádá, aby rozhodnutí generální ředitelky Vězeňské služby ČR bylo zrušeno a věc byla žalované vrácena k dalšímu řízení. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 2. 2006, č. j. 5 Ca 186/2004 – 73, rozhodnutí generální ředitelky Vězeňské služby ČR č. j. 55/015/2003-GŘ/206-R, ze dne 14. 7. 2003, zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. Dále rozhodl o tom, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 4150 Kč do 30-ti dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalobce. V odůvodnění rozsudku soud uvedl, že vycházel z toho, že v případě služebního poměru policisty nejde o modifikaci soukromoprávního pracovního poměru, ale o specifický státně zaměstnanecký poměr veřejného práva (shodně usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 8. 1994, č. j. 6 A 58/94 – 16). Rozhodování služebního funkcionáře ve věcech služebního poměru má veřejnoprávní povahu a přezkum takovéhoto rozhodnutí patří do správního soudnictví. V souzené věci žaloba směřovala proti rozhodnutí generální ředitelky Vězeňské služby ČR a k řízení je věcně [§ 7 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)] i místně (§ 7 odst. 2 s. ř. s.) příslušný Městský soud v Praze. Městský soud konstatoval, že soudem rozhodujícím v občanském soudním řízení mu byla věc postoupena nesprávným procesním postupem, když tento soud nepostupoval podle ust. § 104b odst. 1 občanského soudního řádu, ale věc postoupil přímo Městskému soudu v Praze. Uvedl dále, že tento nesprávný procesní postup však nemůže zkrátit žalobce na jeho právu na soudní ochranu proti rozhodnutí správního orgánu, a Městský soud v Praze, jemuž byla věc postoupena soudem rozhodujícím v občanském soudním řízení, musí vycházet z toho, že žaloba byla podána dnem, kdy došla soudu rozhodujícímu v občanském soudním řízení. V souzené věci žalobce podal žalobu osobně u Okresního soudu v Příbrami dne 7. 8. 2003, žalobou napadené rozhodnutí mu bylo doručeno do vlastních rukou dne 16. 7. 2003, žaloba proto byla podána včas. V meritu věci Městský soud v Praze poukázal na dosavadní judikaturu Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu, z níž plyne, že pro počátek běhu subjektivní dvouměsíční lhůty k propuštění ze služebního poměru je rozhodující okamžik, kdy se služební funkcionář obeznámil se skutkovými okolnostmi případu v takovém rozsahu, že je možné i předběžné právní hodnocení. Není podmínkou, aby šlo o informaci zvlášť kvalifikovanou, vázanou na jiné řízení, nebo že by taková informace musela pocházet jen z určitého zdroje. Postačí, že informace má takovou míru určitosti a věrohodnosti, která zabezpečuje, že řízení o propuštění nebude zahájeno na základě informací zcela neověřených, zhola nejasných či zjevně nevěrohodných a služební funkcionář k jeho zahájení může přistoupit zodpovědně. Je-li otázka dodržení lhůty vzata odvoláním v pochybnost, musí se služební funkcionář, který rozhoduje o odvolání, s dodržením lhůty vypořádat při právním hodnocení skutkových zjištění. Soud dále uvedl, že v souzené věci žalobce již v odvolání ve správním řízení namítal nedodržení subjektivní dvouměsíční lhůty pro propuštění ze služebního poměru. K této námitce žalovaná v odůvodnění svého rozhodnutí uvedla, že jestliže byl v jednání, které porušovalo služební povinnost, spatřován trestný čin, nebylo možno rozhodnout o propuštění do té doby, než soud pravomocně konstatoval zavinění příslušníka. Teprve po pravomocném zjištění porušení služební povinnosti byl dán důvod k propuštění. Soud uvedl, že tento právní názor žalované je nesprávný a že nelze směšovat trestní řízení a správní řízení ve věci propuštění ze služebního poměru podle § 106 odst. 1 písm. d) zákona. Předmětem správního řízení ve věci propuštění ze služebního poměru podle § 106 odst. 1 písm. d) je to, zda nastaly takové skutečnosti, které citované ustanovení předpokládá jako důvod pro propuštění příslušníka Vězeňské služby ČR ze služebního poměru, a to bez ohledu na současné probíhající trestní řízení. V tomto správním řízení se nerozhoduje o vině a trestu za trestný čin, proto propuštěním ze služebního poměru nemůže být popřena presumpce neviny stanovená v článku 40 Listiny základních práv a svobod, byť za totožné jednání, které je ve správním řízení kvalifikováno jako porušení služební přísahy nebo služebních povinností zvlášť závažným způsobem, je vedeno souběžně i trestní řízení. Soud uzavřel, že názor žalované, že služební funkcionář důvod propuštění žalobce ze služebního poměru zjistil až dne 14. 5. 2003, kdy mu byl doručen rozsudek (rozsudek odvolacího soudu v trestním řízení), je nesprávný, a dovozuje-li žalovaný dodržení subjektivní dvouměsíční lhůty pro propuštění žalobce ze služebního poměru od tohoto data, je jeho rozhodnutí nezákonné. Soudu proto nezbylo, než napadené rozhodnutí zrušit pro nezákonnost a věc vrátit žalované k dalšímu řízení (§ 78 odst. 1, 4 s. ř. s.). Proti tomuto rozhodnutí podala včas kasační stížnost žalovaná, a to z důvodů uvedených v ust. § 103 odst. 1 písm. a), c) a d) s. ř. s. Uvedla, že zastává právní názor, že žalobce nebyl na svém právu na soudní přezkum v žádném případě zkrácen. Došlo pouze k tomu, že jeho právní zástupce podal žalobu u věcně a místně nepříslušného soudu. Okresní soud Příbram, kam byla žaloba podána, porušil žalobcova práva tím, že v rozporu se zákonem č. 150/2002 Sb., ve věci jednal a dokonce vydal rozsudek. V důsledku chybného postupu Okresního soudu v Příbrami došlo k prekluzi žalobcova práva na přezkoumání napadeného rozhodnutí před Městským soudem v Praze (žaloba došla k tomuto soudu opožděně). Na postupu Okresního soudu v Příbrami nenese žalovaná žádnou vinu. Žalovaná nemůže být krácena na svých právech na základě chyb soudu při jeho rozhodování. Vyslovila názor, že Městský soud v Praze svým rozsudkem poškozuje žalovanou jako účastníka řízení a to v tom, že přiznává žalobci daleko více práv než žalované. Otázkou sporu již nyní není přezkum rozhodnutí ve věci služebního poměru, ale je zde nutno řešit otázku spojenou s opožděným podáním. Podle názoru žalované došlo jednoznačně k zániku lhůty k podání žaloby k věcně a místně příslušnému soudu. V tom spatřuje žalovaná nesprávnost posouzení této právní otázky Měs