4 Azs 419/2005 — Nejvyšší správní soud

4 Azs 419/2005- 65 - text č. j. 4 Azs 419/2005 - 65 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobkyně: V. P. (dříve Y.), zast. Mgr. Pavlínou Zámečníkovou, advokátkou, se sídlem Brno, Příkop 8, proti žalovanému: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie, se sídlem Praha 3, Olšanská 2, poštovní schránka 78, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2005, č. j. 10 Ca 233/2004 – 41, t a k t o : Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2005, č. j. 10 Ca 233/2004 – 41, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím ze dne 15. 9. 2004, č. j. SCPP-3367/C-246-2004, žalovaný zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí prvostupňového správního orgánu ze dne 19. 7. 2004, č. j. SCPP-292/OV-OPK-PŘ-2004, kterým jí bylo podle § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění platném ke dni vydání rozhodnutí (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), uloženo správní vyhoštění s dobou platnosti na dva roky, tj. do 19. 7. 2006. Prvostupňový správní orgán přitom vycházel ze zjištění, že žalobkyně pobývala na území České republiky na základě víza, jehož platnost skončila 7. 2. 2004. Po této lhůtě pak pobývala v České republice neoprávněně, a to od 8. 2. 2004 až do 11. 7. 2004 (tedy 154 dnů), kdy se dostavila do Přijímacího střediska uprchlického zařízení ve V. L., kde projevila úmysl požádat na území České republiky o azyl. Žalobkyně napadla citované rozhodnutí včas podanou žalobou, ve které žalovanému vytkla porušení § 3 odst. 4, § 32 odst. 1, § 34 odst. 1 a 5 a § 46 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád). V doplnění žaloby poukázala na to, že v rozporu s § 119 odst. 5 zákona o pobytu cizinců a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod žalovaný vydal rozhodnutí, kterým došlo k nepřiměřenému zásahu do soukromého a rodinného života žalobkyně. Uvedla, že od svých 12 let žije v České republice, od roku 2003 žije ve společné domácnosti se svým druhem (nyní manželem), veškeré zázemí má na území České republiky. Naopak k Ruské federaci, odkud odešla, nemá žádné vazby. V této souvislosti se dovolávala rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, ze kterého vyplývá, že respektování rodinného a soukromého života musí někdy převážit nad požadavkem ochrany veřejného pořádku, přičemž právo na respektování soukromého a rodinného života je třeba garantovat i rodině nezaložené manželstvím, tedy i faktický svazek muže a ženy, kteří neuzavřeli manželství, je třeba chránit obdobně jako rodinu. Žalobkyně dále zdůraznila, že prvostupňový správní orgán vydal své rozhodnutí v době, kdy jí bylo uděleno vstupní vízum opravňující ji k pobytu na území České republiky od 11. 7. 2004 do 20. 7. 2004. Tato skutečnost je přitom podle názoru žalobkyně v rozporu s § 3c odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), který brání tomu, aby po dobu, kdy je cizinec oprávněn k pobytu na území České republiky na základě vstupního víza, bylo možno mu ukončit pobyt na základě úředního rozhodnutí. Městský soud v Praze usnesením ze dne 28. 7. 2005, č. j. 10 Ca 233/2004 - 41, žalobu odmítl, když konstatoval, že podle § 171 písm. c) zákona o pobytu cizinců jsou ze soudního přezkumu vyloučena rozhodnutí o správním vyhoštění, pokud se před zahájením řízení o tomto vyhoštění zdržoval cizinec na území nebo v tranzitním prostoru mezinárodního letiště neoprávněně. Žalobkyni přitom bylo správní vyhoštění uloženo podle § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců z toho důvodu, že se v době od 8. 2. 2004 do 11. 7. 2004, tedy před zahájením správního řízení o vyhoštění, zdržovala na území České republiky neoprávněně. Městský soud tak dospěl k závěru že napadené rozhodnutí žalovaného je z přezkoumání soudu vyloučeno. Podaná žaloba je proto podle § 68 písm. e) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), nepřípustná a městský soud ji v souladu s ustanovením § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítl. Proti rozsudku Městského soudu v Praze podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včas kasační stížnost, a to z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. b) a e) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatelka především namítá, že prvostupňový správní orgán rozhodl v rozporu s § 119 odst. 5 zákona o pobytu cizinců a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť jeho rozhodnutím došlo k nepřiměřenému zásahu do jejího soukromého a rodinného života. V této souvislosti poukazuje na to, že v době, kdy jí bylo ukládáno správní vyhoštění, žila na území České republiky se svým druhem (nyní manželem), na kterém byla citově i finančně zcela závislá. Již v době rozhodování o správním vyhoštění byla stěžovatelka a její druh osobami blízkými podle § 116 občanského zákoníku. Stěžovatelka se dovolává rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, ze kterého vyplývá, že respektování rodinného a soukromého života musí někdy převážit nad požadavkem ochrany veřejného pořádku, přičemž právo na respektování soukromého a rodinného života je třeba garantovat i rodině nezaložené manželstvím, tedy i faktický svazek muže a ženy, kteří neuzavřeli manželství, je třeba chránit obdobně jako rodinu. Stěžovatelka je dále toho názoru, že ustanovení § 171 písm. c) zákona o pobytu cizinců se vztahuje pouze na neoprávněný pobyt cizince na území České republiky v době zahájení správního řízení a nikoli na neoprávněný pobyt kdykoli v minulosti před zahájením správního řízení. Podle stěžovatelky ho nelze ani vykládat tak, že se vztahuje k hmotněprávním důvodům uvedeným v § 119 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, pro které je uloženo vyhoštění. Tento výklad by totiž znamenal, že by správní orgány mohly zcela účelově ukládat správní vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 6 a písm. c) bod 1 a 2 zákona o pobytu cizinců, aby svá rozhodnutí vyloučily ze soudního přezkumu. Stěžovatelka proto uzavírá, že pokud cizinec, stejně jako stěžovatelka, pobývá v okamžiku zahájení správního řízení na území České republiky na základě platného víza, není rozhodnutí správního orgánu vyloučeno ze soudního přezkumu. Stěžovatelka proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2005, č. j. 10 Ca 233/2004 - 41, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Své vyjádření k podané kasační stížnosti žalovaný do dne tohoto rozsudku nezaslal. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením § 109 odst. 2 a 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti, a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná. Podle ustanovení § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost. Podle ustanovení § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení. Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatelce bylo rozhodnutím Policie České republiky, Oblastním ředitelstvím služby cizinecké a pohraniční police Ostrava, Oddělením cizinecké policie Frýdek – Místek ze dne 11. 7. 2004, č. j. SCPP-2518/OV-III-Z-2004 uděleno podle § 3f zákona o azylu vstupní vízum opravňující ji k pobytu na území České republiky od 11. 7. 2004 do 20. 7. 2004. Dne 19. 7. 2004 pak bylo se stěžovatelkou zahájeno správní řízení ve věci udělení správního vyhoštění z území České republiky, přičemž ještě téhož dne ji toto vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců rozhodnutím Policie České republiky, Oblastním ředitelstvím služby cizinecké a pohraniční policie Ostrava, odborem pátrání a kontroly pobytu Frýdek – Místek, č. j. SCPP-292/OV-OPK-PŘ-2004, bylo na dva roky, tj. do 19. 7. 2006, uděleno, a to z důvodu neoprávněného pobývání na území České republiky v době od 8. 2. 2004 až do 11. 7. 2004. S ohledem na to, že otázka samotné přípustnosti soudního přezkumu správního rozhodnutí má z hlediska procesní logiky přednost před zkoumáním toho, zda městský soud správně vyhodnotil závěr