6 As 48/2004 — Nejvyšší správní soud

6 As 48/2004- 50 - text č. j. 6 As 48/2004 - 55 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci žalobce: Mgr. O. B., LL.M., proti žalovanému: Ministerstvo dopravy, se sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 12, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 2. 2004, č. j. 53/2004 – 160 – SPR/3, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2004, č. j. 2 Ca 3/2004 – 27, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2004, č. j. 2 Ca 3/2004 – 27, se zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení. Odůvodnění: Rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy č. j. MHMP 133113/2003čar/Čr ze dne 26. 11. 2003 byl žalobce (dále jen „stěžovatel“) shledán vinným ze spáchání přestupku na úseku ochrany před alkoholismem a jinými toxikomaniemi podle § 30 odst. 1 písm. h) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále jen „zákon o přestupcích“), z důvodů, že porušil § 5 odst. 2 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“), za což mu byla uložena pokuta ve výši 6000 Kč, zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 4 měsíců a dále povinnost uhradit žalovanému náhradu nákladů řízení v paušální částce 500 Kč. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání k Ministerstvu dopravy (žalovanému), které je rozhodnutím ze dne 4. 2. 2004, č. j. 53/2004 – 160 – SPR/3, zamítlo a napadené rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdilo. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného. V ní namítal, že Magistrát hlavního města Prahy rozhodoval jako věcně nepříslušný správní orgán, dále že ke spáchání přestupku nedošlo, pročež skutek, o němž žalovaný vedl řízení, nebyl přestupkem a že i kdyby skutková podstata přestupku byla naplněna, pak uložená sankce a její výše neodpovídala závažnosti přestupku. Městský soud v Praze žalobu rozsudkem ze dne 3. 6. 2004, č. j. 2 Ca 3/2004 – 27, zamítl, když neseznal žádný z žalobcem uplatněných žalobních bodů důvodným. Podle jeho názoru skutkový stav byl správním orgánem I. stupně spolehlivě zjištěn, v souladu se správním řádem bylo prokázáno, že stěžovatel řídil motorové vozidlo poté, kdy byť nezjištěným způsobem požil alkoholický nápoj, který mu byl nalezen v krvi cca 30 minut poté, co byl kontrolován hlídkou Policie ČR. Soud nepovažoval za významné pro posouzení přestupku, zda stěžovatel požil alkohol pitím anebo jiným způsobem (požitím léků nebo jídla). Podle jeho názoru je rozhodující skutečnost, že stěžovatel věděl, že jídlo a léky, které pozřel, obsahují alkohol a vzhledem k tomu, že bezprostředně poté řídil motorové vozidlo, porušil jednu ze základních povinností řidiče stanovenou v § 5 odst. 2 písm. b) zákona o provozu na pozemních komunikacích, podle níž řidič nesmí řídit vozidlo bezprostředně po požití alkoholického nápoje nebo v takové době po požití alkoholického nápoje, kdy by mohl být ještě pod jeho vlivem. S námitkou věcné příslušnosti Magistrátu hlavního města Prahy se městský soud vypořádal tak, že se v dané věci jedná o porušení povinnosti uvedené v § 5 odst. 2 písm. b) zákona o provozu na pozemních komunikacích, které sankční opatření postrádá, a proto jeho porušení lze postihnout podle § 30 odst. 1 písm. h) a odst. 2 zákona o přestupcích. Protože zákonodárce nezařadil do § 22 zákona o přestupcích zvláštní skutkovou podstatu přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu, je dle městského soudu možné takové jednání postihnout dle § 30 odst. 1 písm. h) a ch) zákona o přestupcích. Z toho pak následně dovodil, že k projednání takového přestupku je podle § 124 odst. 4 písm. j) věcně příslušný v I. stupni obecní úřad s rozšířenou působností; na území hlavního města Prahy je to pak Magistrát hlavního města Prahy dle § 31 odst. 2 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze. Včas podanou kasační stížností se stěžovatel domáhá zrušení napadeného rozsudku z následujících důvodů: Městský soud v Praze nesprávně posoudil věcnou příslušnost Magistrátu hlavního města Prahy, jako správního orgánu I. stupně, neboť v dané věci, jak správní orgán, tak i soud vycházely ze skutečnosti, že nejde o přestupek proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích, nýbrž přestupek na úseku ochrany před alkoholismem a jinými toxikomaniemi, k jejichž projednání je věcně příslušný, podle § 53 odst. 3 zákona o přestupcích ve spojení s § 4 odst. 1 a přílohou č. 4 část A položka 33 Statutu hlavního města Prahy, vyhláška č. 55/2000 Sb., hl. města Prahy, Úřad městské části Prahy 2. Nesprávné posouzení další právní otázky soudem vidí stěžovatel v tom, že městský soud vykládá zákon o přestupcích značně širším způsobem, než je přípustné. Nesprávně interpretuje pojem požití alkoholického nápoje ve smyslu § 30 odst. 1 písm. h) zákona o přestupcích, neboť jej nesprávně vztahuje i na případy požití alkoholického nápoje v jídle, resp. v lécích. Tento výklad je dle stěžovatele značně extenzivní a v konečném důsledku by znamenal, že každý, kdo zkonzumuje jídlo, k jehož přípravě byl použit alkohol (jehož použití při přípravě pokrmu si ani nemusí být vědom), je odpovědný podle uvedeného ustanovení. Dále nesouhlasí s názorem městského soudu, podle něhož stěžovatel měl a mohl vědět, že lék, který podle svého tvrzení užíval, obsahuje 40 % lihu, neboť je to uvedeno na obalu léku. Podle něj příbalový leták, který upozorňuje, že tento přípravek nepříznivě ovlivňuje činnost vyžadující zvýšenou pozornost a tato činnost by měla být vykonávána pouze se svolením lékaře, tuto činnost nezakazuje, nýbrž ji povoluje, pokud s ní souhlasí lékař. Stěžovatel dovozuje, že se v daném případě nejedná ani o případ nevědomé nedbalosti. Stěžovatel v kasační stížnosti dále namítá nesprávná skutková zjištění ve vztahu k požití alkoholického nápoje a odpovídajícího zavinění stěžovatele. Tvrzení o požití léku nebylo pouze účelovým tvrzením, jak tvrdí žalovaný a městský soud, neboť požití léku zmínil hned při prvním jednání před Magistrátem hlavního města Prahy poté, co se seznámil s obsahem spisu a zjistil, že lékař provádějící odběr krve konstatoval, že stěžovatel neužívá žádné léky. Městský soud dále podle stěžovatele pochybil též při posuzování uložené sankce, neboť správní orgán uložil pokutu v horní polovině zákonné sazby a zákaz činnosti v dolní polovině zákonné sazby. Nepřiměřenost sankce dovozuje ze shora uvedeného tvrzení, že požil alkohol v jídle a léku, což představuje nesrovnatelně mírnější provinění, než v případě vypití alkoholického nápoje. Správní orgán podle stěžovatele nezohlednil tuto skutečnost a dále i to, že nemá záznamy za předchozí přestupky. Správní orgán užil své správní uvážení nesprávným způsobem, neboť nepřihlédl k osobě obviněného, nezabýval se jeho ekonomickým přínosem pro společnost ani jeho morálními vlastnostmi či jeho lidskou kvalitou. Stěžovatel konečně namítá, že se městský soud nevypořádal v odůvodnění s argumentací ohledně tvrzeného zneužití správního uvážení při ukládání sankce. Spolu s kasační stížností podal stěžovatel návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil. Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného rozsudku (§ 106 odst. 2 s. ř. s.), a je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§ 102 s. ř. s.), stěžovatel má vysokoškolské právnické vzdělání (§ 105 odst. 2 s. ř. s.). Z obsahu podání lze dovodit, že stěžovatel namítá kasační důvody podle § 103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. a kasační stížnost je tedy přípustná. Ze správního spisu vyplývají skutečnosti, jež nejsou z hlediska skutkového zpochybňovány a jsou podrobně popsány ve správních aktech i napadeném rozsudku městského soudu. Z důvodu procesní ekonomie proto lze stručně shrnout, že stěžovatel řídil dne 3. 9. 2003 okolo 22.15 hod. osobní motorové vozidlo zn.: H., registrované pod zn.: X , na V. u. v P. 2. Při kontrole hlídkou Policie ČR mu bylo dechovou zkouškou zjištěno 0,26 promile alkoholu v krvi a následnou zkouškou při lékařském vyšetření krve a moči mu bylo zjištěno 0,28 alkoholu v krvi. Správní orgány obou stupňů shledaly v tomto jednání porušení § 5 odst. 2 písm. b) zákona o provozu na pozemních komunikacích, podle něhož řidič nesmí řídit vozidlo bezprostředně po požití alkoholického nápoje nebo užití návykové látky nebo v takové době, po požití alkoholického nápoje nebo užití návykové látky, kdy by mohl být ještě pod jejich vlivem. Porušení této povinnosti oba správní orgány kvalifikovaly jako přestupek na úseku ochrany před alkoholismem a jinými t