3 As 34/2005 — Nejvyšší správní soud

2 Ans 7/2006- 148 - text č. j. 2 Ans 7/2006 - 148 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců JUDr. Karla Šimky a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce: T. O. C. R., a. s., zastoupen JUDr. Karlem Muzikářem, advokátem, adresa pro doručování Weil, Gotshal & Manges v.o.s., Praha 1, Křižovnické nám. 1/193, proti žalovanému: Český telekomunikační úřad, Praha 9, Sokolovská 219, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze, ze dne 13. 4. 2006, č. j. 6 Ca 17/2005 - 72, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : I. Včas podanou kasační stížností brojil žalobce (dále též „stěžovatel“) proti výroku I. výše uvedeného rozsudku, kterým Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby soud žalovanému uložil povinnost vydat rozhodnutí, jímž dodatečně doúčtuje prokazatelnou ztrátu z poskytování univerzální služby a finanční příspěvky jednotlivých držitelů telekomunikační licence za rok 2001 a 2002, uloží držitelům telekomunikační licence povinnost zúčtovat neodvedené finanční prostředky v následujícím zúčtovacím období a vystaví poskytovateli univerzální služby doklad opravňující k čerpání odpovídajících finančních prostředků z účtu, ve všech uvedených případech v celém rozsahu prokazatelné ztráty žalobce z poskytování univerzální služby v kalendářním roce 2001 a kalendářním roce 2002, jak tato vyplývá z § 31 odst. 2 zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích a o změně dalších zákonů, v platném znění dále jen „zákon o telekomunikacích“), a aniž by se omezoval na tzv. ztrátové služby vymezené v tehdejší vyhlášce č. 235/2001 Sb., kterou se stanoví podrobnosti o výpočtu a úhradě prokazatelné ztráty z poskytování univerzální služby držitelem telekomunikační licence (dále jen „vyhláška č. 235/2001 Sb.“). Městský soud dále ve výroku II. žalovanému uložil povinnost vydat rozhodnutí o odvolání žalobce ze dne 31. 8. 2004 proti rozhodnutím ze dne 2. 8. 2004 č. j.: 20052/2004 - 611 a ze dne 10. 8. 2004 č. j.: 20983/2004 - 611, a to ve lhůtě do 30 dnů od právní moci rozsudku. Ve své kasační stížnosti stěžovatel považoval výrok I. výše uvedeného rozsudku za nezákonný ve smyslu § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. z toho důvodu, že městský soud nesprávně posoudil právní otázku, zda je Český telekomunikační úřad ve shora uvedené věci nečinný, když dospěl k závěru, že rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 8. 2004, č. j. 20052/2004 - 611, není nicotné, a dále nesprávně posoudil, resp. se nezbýval skutečnostmi svědčícími tomu, že předmětná rozhodnutí žalovaného po obsahové stránce nepokrývají celou oblast právních vztahů, o kterých byl žalovaný povinen rozhodnout. Podle názoru stěžovatele jsou rozhodnutí ze dne 2. 8. 2004, č. j. 20052/2004 - 611, a ze dne 10. 8. 2004, č. j. 20983/2004 - 611, nicotná, a to zejména z následujících důvodů. Uvedená rozhodnutí byla vydána nezákonně zcela mimo správní řízení. Tato skutečnost podle stěžovatele vedla k porušení Ústavou a zákonem zaručených práv stěžovatele, který neměl možnost domoci se stanoveným způsobem svého práva (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), respektive svá práva účinně hájit (§ 3 odst. 2 zákona č. 71/1976 Sb., správní řád). Jestliže se v právní teorii a judikatuře zpravidla dovozuje, že předpokladem nicotnosti správního aktu je určitá zvýšená intenzita nezákonnosti postupu správního orgánu, potom si stěžovatel nedokáže představit porušení povinností žalovaného, které by mohlo být svou povahou intenzivnější. Shora uvedené akty podle stěžovatele postrádají základní obsahové a formální náležitosti správního rozhodnutí, a trpí proto absolutním nedostatkem zákonem předepsané formy. Stěžovatel cituje názor doktríny (Dušana Hendrycha) a uvádí, že „nulita by tak např. mohla nastat i uložením povinnosti dopisem, nebo jiným úkonem, který nemá náležitosti rozhodnutí“. Stěžovatel dále namítal, že výše uvedená rozhodnutí svým materiálním rozsahem zdaleka nepokrývají celou šíři otázek, jež měl žalovaný podle § 32 odst. 3 věta druhá ve spojení s § 32 odst. 5 zákona o telekomunikacích svým rozhodnutím postihnout. Žalovaný se ve shora uvedených rozhodnutích omezil při dodatečném doúčtování výše prokazatelné ztráty za rok 2001 i za rok 2002 na ztrátové služby definované vyhláškou č. 235/2001 Sb. a nezahrnul do svého rozhodování prokazatelnou ztrátu stěžovatele z poskytování univerzální služby v celém jejím rozsahu, jak stanoví zákon o telekomunikacích, který stěžovateli přiznává nárok na úhradu prokazatelné ztráty ve vztahu ke všem službám zahrnutým do univerzální služby podle § 31 odst. 1 a 2 zákona o telekomunikacích. Ohledně dodatečného doúčtování prokazatelné ztráty stěžovatele vzniklé poskytováním služeb ze souboru univerzální služby neuvedených ve vyhlášce č. 235/2001 Sb. je žalovaný do dnešního dne podle stěžovatele nečinný. Stěžovatel uvedl, že postup městského soudu, který se touto námitkou stěžovatele nezabýval a podle svých slov ani zabývat nemohl, je nesprávný, neboť uvedená námitka má zásadní význam pro zjištění, zda žalovaný zůstal v dané věci nečinný. Žalovaný podle stěžovatele ve shora uvedených nicotných rozhodnutích zcela opomenul vystavit doklad opravňující stěžovatele k čerpání finančních prostředků z účtu univerzální služby, ačkoli tato povinnost mu analogicky vyplývá z § 32 odst. 3 věta druhá zákona o telekomunikacích. Podle stěžovatele byl žalovaný k vystavení tohoto dokladu povinen ve stejném termínu, ve kterém byl povinen rozhodnout o výši prokazatelné ztráty a výši finančních příspěvků. Splatnost takového dokladu mohla být navázána na právní moc rozhodnutí o ověření prokazatelné ztráty a výši finančních příspěvků. Žalovaný podle stěžovatele zůstává v této věci nadále nečinný. S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhoval zrušit výrok č. I. rozhodnutí městského soudu a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení. II. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti označil kasační stížnost za rozporuplnou a mylnou. Konstatoval, že podle judikatury Nejvyššího správního soudu mají uvedené správní akty žalovaného povahu rozhodnutí bez ohledu na to, jak jsou nazvány. Žalovaný poznamenal, že je vyloučen postup soudu podle § 76 odst. 2 s. ř. s. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 3 As 34/2005 - 95 mají uvedené rozhodnutí deklaratorní charakter, a proto se podle žalovaného nelze s úspěchem žalobou domáhat jejich zrušení ani vyslovení jejich nicotnosti. Žalovaný poukázal na rozpornost tvrzení stěžovatele o nicotnosti předmětných rozhodnutí, která podle něj spočívá v tom, že se stěžovatel domáhal jimi stanoveného plnění a část tohoto plnění dokonce přijal, i když podle názoru stěžovatele nemají tato rozhodnutí žádnou právní existenci. O tom, že stěžovatel ve skutečnosti akty žalovaného za neexistující nepovažuje, podle žalovaného svědčí i skutečnost, že se proti nim odvolal. Tuto skutečnost stěžovatel akcentoval zmatečným napadením jen jednoho z více výroků rozsudku městského soudu, čímž sám zpochybnil smysl své kasační stížnosti. Podle žalovaného absence náležitostí rozhodnutí jako důvod k deklarování nulity se vztahuje výhradně na rozhodnutí ukládající povinnost, což není případ předmětných deklaratorních rozhodnutí žalovaného. K námitce stěžovatele, že žalovaný opomenul vystavit doklad opravňující stěžovatele k čerpání finančních prostředků z účtu univerzální služby, žalovaný odkazuje na právní názor městského soudu. Vystavení tohoto dokladu přichází v úvahu tehdy, až bude pravomocně rozhodnuto o výši prokazatelné ztráty a výši příspěvků, a opačný postup by byl průlomem do významu právní moci správního rozhodnutí. Žalovaný dodal, že měl jen omezené právní prostředky k jednání v dané věci, a nemůže proto být za případné pochybení v legislativní úpravě odpovědný. Závěrem žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. III. V replice k vyjádření žalovaného stěžovatel uvedl, že postup městského soudu, který označil prvoinstanční rozhodnutí žalovaného za existující správní rozhodnutí, byť nezákonné, ve svém důsledku zcela popírá právní institut nicotnosti tak, jak jej chápe platný právní řád. Městský soud nečiní ve svých závěrech rozdíly mezi tím, zda se jedná o rozhodnutí pro účely přípustnosti přezkumu dle § 65 s. ř. s., a tím, jaký má být výsledek přezkumu. Soudy ve správním soudnictví nejprve musí vyhodnotit, zda se jedná o rozhodnutí dle § 65 s. ř. s., a teprve následně coby výsledek řízení ve správním soudnictví hodnotí, zda se jedná o rozhodnutí zákonné, nezákonné nebo nicotné. Akty žalovaného jsou ilustrativním příkladem aktů přezkoumatelných ve správním soudnictví, které jsou však nicotné, a to pro absolutní nedostatek formy. Předmětné akty nejenže postrádaly zákonem předpokládanou formu, ale byly vydány zcela mimo zákonem upravený proces správního řízení, a