2 As 87/2006 — Nejvyšší správní soud

2 As 87/2006- 94 - text č. j. 2 As 87/2006 - 99 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: PhDr. H. V. P., zastoupené JUDr. Lubomírem Minaříkem, advokátem se sídlem tř. Svobody 39, Olomouc, proti žalovanému: Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem Kodaňská 1441/46, Praha 10, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2006, č. j. 11 Ca 52/2005 - 48, t a k t o : Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2006, č. j. 11 Ca 52/2005 - 48, s e z r u š u j e a věc s e mu v r a c í k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně (dále „stěžovatelka“) včas podanou kasační stížností brojí proti shora označenému rozsudku Městského soudu v Praze, kterým soud zamítl její žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 2. 2005, č. j. 1818/05. Stěžovatelka obsahem kasační stížnosti uplatňuje důvody obsažené v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a), d) zákona č. 150/2002 Sb. soudní řád správní („s. ř. s.“), a namítá tak nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení a nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Stěžovatelka uvádí, že městský soud nedostatečně odůvodnil svůj právní názor, týkající se počítání lhůt k poskytnutí informace a k vydání rozhodnutí o zamítnutí poskytnutí informace. Pochybení soudu spatřuje stěžovatelka rovněž v tom, že došlo k záměně pojmů „odpověď“ a „informace“, když i v případě poskytnutí odpovědi povinným subjektem je nutno zkoumat, zda došlo k poskytnutí požadované informace. Stěžovatelka dále nesouhlasí s názorem soudu, že nebyl povinen se zabývat jejími námitkami uplatněnými k výroku II. rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 2. 2005 s tím, že nevyčerpala všechny opravné prostředky. Její dopis ze dne 20. 1. 2005 byl totiž chybně považován za novou žádost. Stěžovatelka dále nesouhlasí s tím, že jí nebyla poskytnuta kopie žádané nájemní smlouvy s odkazem na ustanovení § 11 odst. 2 písm. a) zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, když tuto smlouvu žalovaný měl k dispozici a ochrany osobních údajů bylo možno docílit jejich znečitelněním. Protože žalovaný stěžovatelce sdělil, že se nejedná o byty služební, plyne z toho zároveň, že jde o byty se společným nájmem manželů (§ 709 občanského zákoníku). Za této situace měla být stěžovatelce poskytnuta rovněž informace žádaná pod bodem 4. Stěžovatelka konečně dává podnět Nejvyššímu správnímu soudu, aby podal návrh Ústavnímu soudu na zrušení ustanovení § 105 odst. 2 s. ř. s., podle něhož stěžovatel musí být zastoupen advokátem, pokud sám nemá právnické vzdělání, neboť tvrdí, že je v reálných možnostech každého občana, aby před Nejvyšším správním soudem hájil svoje práva. V tomto směru považuje za nelogické rozlišovat řízení před soudem I. stupně a před soudem II. stupně a upozorňuje na případy z praxe, kdy ustanovený advokát svého klienta zastupuje pouze formálně. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že je sice povinným subjektem ve smyslu ustanovení § 2 zákona č. 106/1999 Sb., nicméně není správním orgánem a nevztahuje se na něj proto správní řád. Lhůta k poskytnutí informace je lhůtou procesní. Žalovaný nesouhlasí ani s návrhem na zrušení ustanovení § 105 odst. 2 s. ř. s. a navrhuje kasační stížnost zamítnout jako nedůvodnou. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§ 109 odst. 2 a 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná. Z obsahu správního a soudního spisu plyne, že stěžovatelka požádala dne 3. 1. 2005 Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, pracoviště Olomouc o následující informace, týkající se blíže specifikované nemovitosti v O. 1. Jedná se o byty služební? 2. Pokud ano, dojde po uplynutí sjednané doby nájmu bytu k prodloužení užívání nebo ke sjednání užívání znovu na dobu v trvání nejdéle 5 let? 3. Pokud nikoliv (viz ot. 1), lze u těchto nájemních bytů dovodit vznik společného nájmu manželů v případě, že za dobu trvání manželství se stane jeden z manželů nájemcem? 4. Pokud bude odpověď na otázku 3 kladná, požádala stěžovatelka o zaslání kopie nájemní smlouvy, uzavřené s jejím manželem ing. R. V. 5. Lze předpokládat, že po uplynutí sjednané doby nájmu dle bodu 4 dojde k prodloužení užívání nebo ke sjednání užívání znovu na dobu v trvání nejdéle 5 let? 6. Lze předpokládat, že by došlo v případě bytu dle bodu 4 k prodeji do osobního vlastnictví nájemce či k jiné změně vlastnictví? Na tuto žádost žalovaný odpověděl dne 18. 1. 2005, a to tak, že nejprve popsal důvody, pro které je oprávněn s předmětnou nemovitostí hospodařit, a k položeným otázkám uvedl, že se nejedná o byty služební. K dotazům 2-5 sdělil, že žalovaný převzal závazky uzavřené dříve Okresním úřadem Olomouc a po uplynutí sjednané doby nájmu bude postupovat v souladu s právními předpisy, „přičemž tento postup není možno v současné době předjímat“. Otázku 3 označil žalovaný za žádost o právní stanovisko a nikoliv za žádost o informaci podle zákona č. 106/1999 Sb. Žádosti o zaslání kopie nájemní smlouvy (ot. 4) žalovaný nevyhověl s poukazem na ustanovení § 11 odst. 2 písm. a) zákona č. 106/1999 Sb., protože s poskytnutím této smlouvy ing. V. nevyslovil souhlas. K ot. 6 konečně žalovaný uvedl, že nelze předjímat, jakým způsobem bude s předmětným bytem v budoucnu naloženo. Dne 24. 1. 2005 podala stěžovatelka „odvolání proti fiktivnímu negativnímu rozhodnutí o zamítnutí poskytnutí informace“, když vycházela z toho, že dne 4. 1. 2005 byla doručena žalovanému její žádost o poskytnutí informace a lhůta k poskytnutí informace marně uplynula dne 19. 1. 2005. Dne 20. 1. 2005 jí sice byla doručena shora citovaná odpověď žalovaného, kterou jí žalovaný „částečně poskytuje vyžádané informace“, nicméně stěžovatelka má za to, že jí nebylo zcela vyhověno, takže bylo povinností žalovaného vydat ve věci rozhodnutí, což se však nestalo. Tím prý došlo ke vzniku fiktivního negativního rozhodnutí o částečném zamítnutí její žádosti, které napadla odvoláním. Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, územní pracoviště v hl. m. Praze toto odvolání shora označeným rozhodnutím ze dne 4. 2. 2005 odmítl pro nepřípustnost, když vycházel z toho, že všechny požadované informace byly stěžovatelce řádně sděleny, takže podání označené jako „odvolání“ je třeba považovat za nové podání žádosti, o které již bylo rozhodnuto. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky proti citovanému rozhodnutí žalovaného, když uvedl, že k vydání fiktivního rozhodnutí o žádosti stěžovatelky nedošlo. Žádosti stěžovatelky o poskytnutí informace totiž bylo vyhověno a u otázek, kde měla za to, že jí informace poskytnuty nebyly, se zjevně domáhala vyslovení konkrétního právního názoru v oblasti občansko právních vztahů, k čemuž však je v případě sporu oprávněn toliko soud. K zachování lhůty k poskytnutí informace soud uvedl, že z ustanovení § 14 odst. 1 písm. c) zákona č. 106/1999 Sb. neplyne, že by informace musela být ve lhůtě 15 dnů žadateli doručena. Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval podnětem stěžovatelky k podání návrhu Ústavnímu soudu na zrušení ustanovení § 105 odst. 2 s. ř. s. Pokud by se totiž s tímto podnětem ztotožnil, musel by přerušit řízení a nebylo by v této fázi řízení možno se zabývat důvodností podané kasační stížnosti. K této otázce Nejvyšší správní soud nicméně upozorňuje na skutečnost, že návrhem na zrušení citovaného ustanovení se Ústavní soud již zabýval v usnesení sp. zn. III. ÚS 222/05 ze dne 29. 9. 2005, když tento návrh odmítl s následující argumentací: „Dle čl. 36 odst. 2 Listiny se každý, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Uvedené ustanovení (ani žádné jiné) však nelze chápat tak, že zakládá existenci nějakého ústavně zaručeného práva na opravný prostředek proti rozhodnutí soudu, jenž přezkoumával zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. ... V úvahu by však mohlo přicházet porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, který zakotvuje, že každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu, to ovšem za předpokladu, že by stěžovatelka při uplatňování svých práv dodržela „stanovený postup“, tedy příslušná procesní pravidla, jimiž v daném případě je soudní řád správní, příp. pokud by „stanovený postup“ byl v rozporu s podstatou a smyslem tohoto ústavně zaručeného základního práva. Jde-li o ustanovení čl. 37 odst. 2 Listiny, jehož se stěžovatelka rovněž dovolává, jeho smyslem a účelem je zajistit, aby každý mohl účinně hájit svá práva před orgány veřejné moci, tedy aby se v důsledku různých okolností nedostal do „nespravedlivě“ nevýhodné pozice. Lze tedy shrno