3 Ads 73/2007 — Nejvyšší správní soud

3 Ads 73/2007- 80 - text č. j. 3 Ads 73/2007 - 84 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobce M. H., zastoupeného JUDr. Marií Piekarzovou, advokátkou se sídlem Šenov, Těšínská 1495, adresa pro doručování Havířov, Junácká 3, proti žalovanému Krajskému úřadu Moravskoslezského kraje, se sídlem Ostrava, 28. října 117, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 3. 2007, č. j. 22 Ca 99/2005 – 45, t a k t o : I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 3. 2007, č. j. 22 Ca 99/2005 – 45, s e z r u š u j e . II. Žaloba s e o d m í t á . III. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. IV. Státu s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se včas podanou kasační stížností domáhal zrušení shora označeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 4. 2005, č.j. ZDR/489/05/Oc. Krajský úřad Moravskoslezského kraje jím podle § 77a odst. 1 písm. a) zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu (dále jen „zákon č. 20/1966 Sb.“), zamítl návrh žalobce na přezkoumání lékařského posudku MUDr. F. C. ze dne 7. 12. 2004 a tento posudek potvrdil. Krajský soud poukázal na nejednotnou judikaturu Nejvyššího správního soudu v otázce přípustnosti přezkumu rozhodnutí o odvolání proti lékařskému posudku, kdy např. podle rozsudku třetího senátu ze dne 2. 8. 2006, č. j. 3 Ads 51/2006 - 85, je toto rozhodnutí z přezkumu vyloučeno podle § 70 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), naproti tomu podle rozsudku ze dne 13. 9. 2005, č. j. 2 As 5/2005 - 86, uvedené rozhodnutí soudnímu přezkumu podléhá. Krajský soud se přiklonil k posléze uvedenému názoru. Lékařský posudek ve spojení s napadeným rozhodnutím správního orgánu podle něj v daném případě závazně konstatuje dlouhodobou zdravotní nezpůsobilost žalobce k výkonu dosavadní práce. Skutečnost, že napadené rozhodnutí žalobci výslovně neukládá žádnou povinnost, resp. mu výslovně nezakazuje vykonávat dosavadní povolání nebo zaměstnání, podle krajského soudu neznamená, že samo o sobě nepředstavuje právní překážku výkonu jeho dosavadního povolání nebo zaměstnání. Podle § 133 odst. 1 písm. a) zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce (dále jen „zákoník práce“), je zaměstnavatel povinen nepřipustit, aby zaměstnanec vykonával práce, jejichž výkon by neodpovídal jeho zdravotní způsobilosti. Z toho podle krajského soudu vyplývá, že již existence napadeného rozhodnutí sama o sobě představuje právní překážku výkonu jeho dosavadního povolání. Důsledkem této právní překážky je povinnost zaměstnavatele převést zaměstnance i bez jeho souhlasu na jinou vhodnou práci [§ 37 odst. 1 písm. a), odst. 3 a 5 zákoníku práce], případně může být důvodem, pro který lze dát zaměstnanci výpověď z pracovního poměru [§ 46 odst. 1 písm. d) zákoníku práce]. Třetí senát Nejvyššího správního soudu tak podle Krajského soudu v Ostravě chybně zaměnil právní překážku s jejími důsledky v pracovně právních vztazích. Napadené rozhodnutí tedy sice záviselo výlučně na posouzení zdravotního stavu žalobce, existence tohoto rozhodnutí však sama o sobě znamená právní překážku, která brání žalobci ve výkonu jeho dosavadního povolání. Rozhodnutí tak podle názoru krajského soudu představuje výrazný zásah do ústavně zaručeného práva žalobce na svobodnou volbu povolání ve smyslu článku 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Měl-li by být akceptován právní názor třetího senátu Nejvyššího správního soudu, byla by podle krajského soudu zaměstnanci odňata možnost soudního přezkumu obsahu lékařského posudku jak ve správním soudnictví, tak i v řízení občanskoprávním při posuzování platnosti právního úkonu zaměstnavatele o převedení zaměstnance ze zdravotních důvodů na jinou vhodnou práci nebo při posuzování platnosti výpovědi z pracovního poměru z týchž důvodů. Takový výklad by ve svých důsledcích znamenal odmítnutí spravedlnosti a byl by tak v rozporu s článkem 36 Listiny základních práv a svobod. Na napadené správní rozhodnutí se proto podle názoru krajského soudu kompetenční výluka podle § 70 písm. d) s. ř. s. nevztahuje. Krajský soud v Ostravě proto žalobu přezkoumal, s ohledem na charakter žalobních námitek doplnil dokazování vypracováním znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, zdravotnická odvětví různá, specializace posudkové lékařství, a po posouzení věci žalobu jako nedůvodnou zamítl. Rozsudek krajského soudu napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností, v níž zejména zpochybnil závěry znaleckého posudku, na jehož základě krajský soud ve věci rozhodoval. Stěžovatel trvá na svém stanovisku, že není ohrožen nemocí z povolání a nelze tudíž při tak malém nálezu, jako je ten jeho, rozhodnout, že je trvale nezpůsobilý k výkonu dosavadní práce. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud, vázán rozhodnutím rozšířeného senátu ve věci sp. zn. 4 Ads 81/2005, rozsudek krajského soudu zrušil a žalobu odmítl jako nepřípustnou podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Rozšířený senát, zabývaje se otázkou přípustnosti žaloby proti rozhodnutí správního orgánu vydanému podle § 77a zákona č. 20/1966 Sb., poukázal předně na skutečnost, že právní úprava ustanovení § 77 zákona č. 20/1966 Sb. prošla určitým vývojem. Podle ustanovení § 77 odst. 1 tohoto zákona v jeho znění do 31. 8. 2002, „lékaři nebo odborné komise zdravotnických zařízení ustavené podle zvláštních předpisů rozhodují v mezích zákona při výkonu zdravotní péče na základě posouzení zdravotního stavu o právech a povinnostech občanů, týkajících se jejich zdraví“. Zákonem č. 285/2002 Sb. (transplantační zákon) bylo v části páté – změna zákona o péči o zdraví lidu, ustanovení § 77 odst. 1 změněno tak, že „zdravotnická zařízení vydávají prostřednictvím lékařů nebo klinických psychologů při výkonu zdravotní péče, a to na základě posouzení zdravotního stavu pacienta, lékařské posudky. Zdravotnické zařízení předá lékařský posudek pacientovi prokazatelným způsobem. Pokud je vydán zdravotnickým zařízením lékařský posudek pro stejný účel jako předcházející lékařský posudek, pozbývá tento lékařský posudek dnem platnosti nového posudku svou platnost“. Ze znění ustanovení § 77 odst. 1 zákona č. 20/1966 Sb., v tom směru, že se vydávají lékařské posudky, na rozdíl od předchozího „rozhodování o právech a povinnostech občanů, týkajících se jejich zdraví“, rozšířený senát dovodil, že úmyslem zákonodárce nebyl soudní přezkum posudků jako rozhodnutí. Lékařský posudek vydaný podle § 77 odst. 1 zákona č. 20/1966 Sb., není podle názoru rozšířeného senátu rozhodnutím o právu či povinnosti, nýbrž jde pouze o posouzení zdravotního stavu, což znamená, že jeho obsahem jsou zjištění a následné úvahy pouze medicínského charakteru. Totéž platí i pro rozhodování správního úřadu, kterému bylo podle § 77 odst. 5 zákona postoupeno odvolání proti lékařskému posudku. Z ustanovení § 77a zákona č. 20/1966 Sb. nelze dovodit, že by se odvolací orgán zabýval jinými otázkami než správností posouzení zdravotního stavu pacienta. Rozhodnutí o odvolání proti lékařskému posudku tedy nepochybně závisí výlučně na posouzení zdravotního stavu, a nikoliv na posouzení otázek právních. To ve svých důsledcích znamená, že ani soudní přezkoumání „rozhodnutí“ by se nemohlo zabývat jinými otázkami než zdravotním stavem žalobců bez jakéhokoliv právního posouzení. Soudní přezkum by se omezil pouze na formální správnost a dodržení procesního postupu (správního řádu) při vydání „rozhodnutí“, a dále na přezkoumání závěru znaleckého posudku (byl-li by znalec přibrán), tedy rovněž pouze závěrů lékařských. Je-li výsledkem lékařského posouzení obsaženého v lékařském posudku závěr o tom, že pracovník je pro svůj zdravotní stav trvale nezpůsobilý k výkonu dosavadní práce, vyplývá z tohoto závěru povinnost zaměstnavatele zaměstnance propustit nebo převést na jinou práci. Tato povinnost zaměstnavateli vzniká ze zákona, nikoliv z posudku. Je totiž důsledkem nezpůsobilosti zaměstnance k výkonu určité činnosti, kterou posudek nezakládá, ale pouze deklaruje. Podle § 133 odst. 1 písm. a) zákoníku práce je zaměstnavatel povinen nepřipustit, aby zaměstnanec vykonával práce, jejichž výkon by neodpovídal jeho schopnostem a zdravotní způsobilosti. Je-li tedy v lékařském posudku deklarována nezpůsobilost zaměstnance k výkonu dosavadního zaměstnání, nastupuje povinnost zaměstnavatele převést zaměstnance na jinou práci podle § 37 odst. 1 písm. a) zákoníku práce, případně, za splnění podmínek ustanovení § 46 odst. 1 písm. d), dát zaměstnanci výpověď. Lékařský posudek o nezpůsobilosti k výkonu dosavadního zaměstnání, případně rozhodnutí správního úřadu podle § 77a zákona č. 20/1966 Sb. je