3 As 29/2006 — Nejvyšší správní soud

3 As 29/2006- 113 - text č. j. 3 As 29/2006 - 118 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobce: T. C., a.s. zastoupeného advokátem JUDr. Karlem Muzikářem se sídlem AK WEIL, GOTSHAL & MANGES v.o.s., Křižovnické nám. 1/193, Praha 1, proti žalovanému: Český telekomunikační úřad, se sídlem Sokolovská 219, Praha 9, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 2. 2006 č. j. 11 Ca 177/2005 - 65, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Žalobce podal včas kasační stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 2. 2006 č. j. 11 Ca 177/2005 - 65, jímž byla odmítnuta jeho žaloba proti dodatku č. 2 k cenovému rozhodnutí č. 03/PROP/2003 čj. 14939/05-611 ze dne 22. 4. 2005, a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že žalobce se žalobou domáhal přezkoumání a následného zrušení shora uvedeného rozhodnutí žalovaného. Tímto dodatkem žalovaný změnil v uvedeném cenovém rozhodnutí stanovenou výši maximálních cen za propojení veřejných telekomunikačních sítí pro zprostředkování přístupu ke službám bezplatného volání. Žalobce v žalobě namítl, že tento dodatek je nezákonným rozhodnutím, kterým byl přímo zkrácen na svých subjektivních právech. Městský soud dříve, než začal jednat ve věci samé, se zabýval otázkou, zda jsou splněny podmínky pro to, aby ve věci samé mohl jednat, a dospěl k závěru, že tomu tak není. Z rozhodnutí zvláštního senátu Nejvyššího správního soudu (poznámka: správně zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů) vyplývá, že žalovaný je oprávněn v oblasti cen za propojení jednak rozhodovat konkrétní spory v oblasti cen za propojení mezi konkrétními provozovateli, přičemž postup se řídí správním řádem, jednak vydávat cenová rozhodnutí, jimiž, bez vztahu ke konkrétním provozovatelům, stanoví způsob výpočtu cen za propojení. Městský soud v Praze dovodil, že bylo třeba důsledně odlišit, zda jde o rozhodnutí vydané ve sporu o cenu propojení, či – a to je případ podané žaloby – o cenové rozhodnutí jako správní akt obecné regulace výpočtu cen za propojení. Městský soud v Praze odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 4/2004 - 138, podle něhož je cenové rozhodnutí žalovaného o způsobu výpočtu cen za propojení podle ust. § 78 odst. 2 zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích a o změně dalších zákonů (dále jen „zákon č. 151/2000 Sb.“), abstraktním aktem normativní povahy, který nemá charakter rozhodnutí ve smyslu ust.§ 65 odst. 1 a 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Soud proto návrh odmítl podle ust. § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Žalobce opřel kasační stížnost o ust. § 103 odst. 1 písm. a), d) a e) s. ř. s. Podle názoru žalobce se v projednávané věci nemůže jednat o právní předpis, jelikož žalovaný jeho vydáním překročil svoji zákonem stanovenou normativní pravomoc, když v dodatku č. 2 směšoval svoji normativní pravomoc podle ust. § 78 odst. 2 zákona č. 151/2000 Sb. se svou pravomocí rozhodovat konkrétní spory o ceny za propojení podle ust. § 78 odst. 6 téhož zákona. Z vyjádření žalovaného vyplývá, že rozhodl na základě specifických podkladů a zamýšlel rozhodnout o konkrétních sporech. Jinými slovy, žalovaný obcházel svoji povinnost rozhodnout v konkrétní věci a vůči individuálně určeným subjektům „skrze“ akt, který formálně a účelově označuje za právní předpis, přestože jeho pravý účel je zcela jiný. V případě, že je normativním aktem obcházeno rozhodování v konkrétní věci, je možné akt, který má formu právního předpisu, zrušit pro zneužití pravomoci vydávat nařízení. Takto měl Městský soud v Praze postupovat. Žalobce dále poukázal na to, že nezákonnost postupu žalovaného podporuje i rozhodnutí zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb. č. j. Konf 103/2004 - 20. V tomto rozhodnutí se totiž jednoznačně požaduje, aby žalovaný důsledně odlišoval vydávání cenových rozhodnutí a rozhodování v konkrétních sporech o cenu za propojení. Vyjádření Ústavu státu a práva Akademie věd České republiky a vyjádření Právnické fakulty Západočeské univerzity v Plzni, která žalobce v průběhu soudního řízení předložil, konstatují, že v případě cenového rozhodnutí žalovaného se nemůže jednat o právní předpis, pokud by v něm žalovaný v rozporu se zákonem směšoval s normativní pravomocí svou pravomoc rozhodovat spory. Žalovaný nerespektoval meze ust. § 78 zákona č. 151/2000 Sb., které jej zmocňovalo pouze ke stanovení způsobu výpočtu cen za propojení, když v předmětném dodatku č. 2 stanovil ceny maximální, k jejichž určování však žalovaný zákonem ani jiným právním předpisem zmocněn nebyl. Žalovaný proto zásadním způsobem překročil svoji pravomoc a proto se nemůže jednat o normativní právní akt. Ohledně charakteristiky právních aktů odkazuje žalobce též na usnesení Ústavního soudu sp.zn. IV. ÚS 50/02 a na nález pléna tohoto soudu sp.zn. Pl. ÚS 24/99. Žalobce dále namítl, že žalovaný stanovil účinnost jím napadeného aktu bez ohledu na zveřejnění v Telekomunikačním věstníku či Cenovém věstníku. Není možné, aby se jednalo o právní normu, pokud je její účinnost stanovena a žalovaným proti povinným subjektům vymáhána bez ohledu na zákonem závazně stanovenou publikaci. K rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 4/2004 - 138 se žalobce vyjádřil tak, že toto rozhodnutí bylo „vydáno zcela překvapivě, aniž by předtím stěžovateli bylo dáno na vědomí, že Nejvyšší správní soud zvažuje právní otázku povahy napadeného cenového rozhodnutí, a aniž by stěžovateli byla dána možnost se k důvodům zamítnutí jeho kasační stížnosti jakkoliv vyjádřit a předložit soudu argumenty, které nyní uplatňuje v tomto řízení“. Podle názoru žalobce na toto rozhodnutí Nejvyššího správního soudu není možno odkazovat jako na „zavedenou judikaturu“, jak to fakticky učinil Městský soud v Praze. Žalobce dále namítá, že ust. čl. 4 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/21/ES kategoricky vyžaduje, aby Česká republika jako členský stát Evropské unie umožnila soudní přezkum cenových rozhodnutí žalovaného. V této souvislosti žalobce poukazuje na čl. 234 Smlouvy o založení Evropského společenství a navrhuje, pokud Nejvyšší správní soud kasační stížnosti nevyhoví z jiných jím uváděných důvodů, aby položil v tomto směru Evropskému soudnímu dvoru předběžnou otázku na přezkoumatelnost cenových rozhodnutí žalovaného. Žalobce rovněž namítl, že tímto cenovým dodatkem je bezprostředně, zcela konkrétním, individuálně specifickým a ode všech ostatních subjektů odlišným způsobem zasahováno do jeho majetkové sféry. K tomu žalobce opětovně navrhl pořízení písemného znaleckého posudku, když tento důkaz Městský soud v Praze i přes jeho návrh neprovedl. Žalobce dále namítl nesprávné právní posouzení věci, které spočívá v tom, že žaloba byla odmítnuta podle ust. § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., ačkoli správně měla být odmítnuta podle ust. § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Konečně žalobce vytkl napadenému usnesení Městského soudu v Praze jeho nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů. Žalobce totiž předložil Městskému soudu v Praze řadu argumentů svědčících pro opačný závěr, tedy že předmětný dodatek je individuálním správním aktem, nikoli právním předpisem. Městský soud v Praze se však těmito tvrzeními vůbec nezabýval a v odůvodnění napadeného usnesení se s nimi ani nepokusil vypořádat. Soud neprovedl ani důkaz znaleckým posudkem, který žalobce k prokázání svých tvrzení navrhl a v rozporu se svými procesními povinnostmi neprovedení tohoto důkazu rovněž nijak nezdůvodnil. Žalobce navrhl, aby napadené usnesení Městského soudu v Praze bylo zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhl její zamítnutí. Uvedl, že žalobce zamlčel jemu známou skutečnost, že o cenových rozhodnutích existuje v praxi již zavedená judikatura, podle níž jsou tato cenová rozhodnutí normativními správními akty, jež nejsou přezkoumatelná soudy, a to ani soudy ve správním soudnictví. Všechny žaloby byly Městským soudem v Praze odmítnuty; stejně tak byly zamítnuty kasační stížnosti podané v těchto věcech. K tvrzení, že žalovanému neumožňuje žádný právní předpis, aby cenovým rozhodnutím určoval konkrétní cenu za propojení, žalovaný odkázal na ust. § 78 odst. 2 a 6 zákona č. 151/2000 Sb. a na ust. § 3 odst. 1, § 4 a § 5 zákona o cenách, podle něhož byl povinen postupovat. Podle právního názoru Nejvyššího správního soudu, jak je vyjádřen v rozsudku ze dne 18. 5. 2005 č. j. 2 As 4/2004 - 138, je nerozhodné, zda k vydání cenového rozhodnutí přistoupil žalovaný z vlastního podnětu, či z podnětu zájemců o uzavření smluv o propojení sítí se žalobcem. Výsledkem regulace realizované v rámci