4 Ads 102/2006 — Nejvyšší správní soud

4 Ads 102/2006- 38 - text č. j. 4 Ads 102/2006 - 38 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Jana Dvořáka v právní věci žalobce: J. H., zast. JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, se sídlem Praha 9, Mansfeldova 792/3, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, Praha 5, Křížová 25, o přídavek k důchodu podle nařízení vlády č. 51/1994 Sb., o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2006, č. j. 42 Cad 70/2006 - 20, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovaná j e p o v i n n a uhradit žalobci na nákladech řízení o kasační stížnosti částku 325 Kč do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce JUDr. Lubomíra Müllera, advokáta, se sídlem Praha 9, Mansfeldova 792/3. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím žalované České správy sociálního zabezpečení ze dne 7. 11. 2005 č. X byl žalobci přiznán jednorázový příplatek podle ustanovení § 2 zákona (správně nař. vl.) č. 51/1994 Sb., v částce 51 168 Kč měsíčně. V odůvodnění rozhodnutí je uvedeno, že za dobu věznění od 1. 12. 1958 do 1. 10. 1959, od 4. 1. 1960 do 10. 5. 1960 a od 23. 9. 1975 do 23. 5. 1977 náleží žalobci rehabilitační příplatek 510 Kč k jeho starobnímu důchodu. Vzhledem k maximu důchodů Kč 4500 přiznala žalovaná k důchodu pouze 182 Kč (starobní důchod 4318 Kč + 182 Kč = 4500 Kč). Rozdíl rehabilitačního příplatku (510 – 182 = 328) byl upraven koeficientem 156 na částku 51 168 Kč. V odůvodnění rozhodnutí je dále uvedeno, že nárok na výplatu splátky však zanikl z důvodu ustanovení § 55 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb. v platném znění (nař. vl. 51/1994 Sb.) uplynutím 3leté prekluzívní lhůty. V podané žalobě žalobce namítal, že s rozhodnutím žalované nesouhlasí, neboť výrok rozhodnutí, jímž byl přídavek přiznán, je ve faktickém rozporu s jeho odůvodněním, v němž je uvedeno, že příplatek nebude vyplacen. Dále namítal, že žalovaná ani neuvádí, od jakého data začala 3letá prekluzívní lhůta běžet a kdy skončila. Dovozoval, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné. Žalobce pak dále vyslovil názor, že předpis č. 51/1994 Sb. není zákonem, ale jde o nařízení vlády, které je založeno na ustanovení § 25 zákona č. 119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci. Pokud jde o nároky vyplývající z ustanovení § 25 tohoto zákona, 3letá prekluzívní doba se na ně nevztahuje (§ 25 odst. 4 z. č. 119/1990 Sb.). Žalobce v této souvislosti poukázal na rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 1. 2005, sp. zn. 16 Cad 209/2004, ve věci F. Š., kde byla posuzována obdobná věc, v němž byl výše uvedený názor potvrzen. Poukazoval dále i na to, že následně žalovaná F. Š. přídavek vyplatila rozhodnutím ze dne 30. 5. 2005. Kromě toho žalovaná přiznala jednorázový přídavek i M. H. Žalobce proto namítal věcnou nesprávnost rozhodnutí a poukazoval na svou diskriminaci ve vztahu k osobám ve stejném právním postavení. Navrhoval, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla žalované vrácena k novému projednání. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 6. 2006, č. j. 42 Cad 70/2006 – 20, rozhodnutí ČSSZ ze dne 7. 11. 2005, č. X, zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. Pod bodem II. výroku rozsudku rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci náklady řízení v celkové výši 975 Kč. V odůvodnění rozsudku soud citoval ustanovení § 2 nařízení vlády 51/1994 Sb., § 25 odst. 4 a 7 z. č. 119/1990 Sb. a § 95 z. č. 100/1980 (správně 1988 Sb.). Konstatoval, že z rozhodnutí žalované zjistil, že je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost. Nesrozumitelnost spatřoval v tom, že výrok rozhodnutí, kterým se přiznává přídavek v částce 51 168 Kč měsíčně (!) zcela odporuje odůvodnění, v němž se uvádí, že nárok na výplatu dávky zanikl uplynutím 3leté prekluzívní lhůty. Z rozhodnutí pak není zřejmé, od kdy žalovaná počítá 3letou prekluzívní lhůtu a rovněž se žalovaná nezabývala otázkou, od které doby vznikl žalobci nárok na jednorázovou dávku. Není ani zřejmé, zda jde o dávku samostatnou a jednorázovou či nikoliv, neboť je uvedeno, že příplatek se přiznává v částce 51 168 Kč měsíčně. Žalovaná se pak vůbec nezabývala § 25 odst. 4 zákona č. 119/1990 Sb. Krajský soud dospěl k závěru, že žaloba je podána důvodně, a proto napadené rozhodnutí zrušil pro vady řízení spočívající v tom, že rozhodnutí je nepřezkoumatelné. Soud dále uvedl, že po právní moci tohoto rozsudku žalovaná vydá nové rozhodnutí o žádosti žalobce o jednorázový přídavek, kterým žalobci přizná tento přídavek v souladu s ustanovením § 2 odst. 1, 2, 3 nařízení vlády 51/1994 Sb. a rozhodne o výplatě tohoto přídavku v souladu s příslušnými ustanoveními nařízení vlády 51/1994 Sb. a příslušnými ustanoveními zákona č. 119/1990 Sb. Proti tomuto rozsudku podala včas kasační stížnost žalovaná (dále též jen stěžovatelka) a to z důvodů uvedených v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Uvedla, že souhlasí s názorem soudu, pokud dospěl k závěru, že rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro vady, které jej činí nesrozumitelným. Neztotožňuje se však již s výrokem krajského soudu, kterým je uloženo vydat nové rozhodnutí, jímž účastníkům řízení „přizná tento přídavek v souladu s ustanovením § 2 odst. 1, 2, 3 nařízení vlády 51/1994 Sb. a rozhodne o výplatě tohoto přídavku v souladu s příslušnými ustanoveními nařízení vlády 51/1994 Sb., a s příslušnými ustanoveními zákona 119/1990 Sb.“. Podle názoru stěžovatelky činí výrok soudu nesrozumitelným a nejednoznačným právě odkaz na „příslušná ustanovení zákona č. 119/1990 Sb.“. Z formulace tohoto odkazu není patrno, která konkrétní ustanovení posledně uvedeného zákona měl krajský soud na mysli. Vzhledem k charakteru případu lze mít za to, že soud nepřímo skrytě odkazuje na ustanovení § 25 odst. 4 zákona č. 119/1990 Sb., kde je uvedeno, že se nepoužije ustanovení § 97 odst. 2 zákona č. 100/1988 Sb. o 3leté prekluzívní lhůtě. Stěžovatelka nepopírá fakt, že nárok na jednorázový přídavek nezanikl, avšak trvá na svém názoru, že zanikl nárok na jeho výplatu, a to s ohledem na ustanovení § 3 odst. 2 nařízení vlády č. 51/1994. V tomto ustanovení je výslovně uvedeno, že „není-li v tomto nařízení stanoveno jinak, platí o rozhodování o částkách důchodu podle § 1 a jednorázovém přídavku k důchodu podle § 2 o jejich poskytování předpisy o sociálním zabezpečení“. V případě účastníka řízení, tedy s ohledem na shora uvedené, platí ustanovení § 97 odst. 2 zákona č. 100/1988 Sb., neboť důchod účastníkům řízení byl přiznán od 19. 4. 1994. K tomuto datu již vládní nařízení 51 /1994 Sb. bylo v platnosti, tudíž účastník řízení mohl již ke dni přiznání starobního důchodu o jednorázový přídavek požádat. Aby mu vznikl nárok i na jeho vyplacení, mohl tak ovšem učinit nejpozději dne 19. 4. 1997, kdy uplynuly 3 roky od vzniku nároku na tento přídavek. Stěžovatelka se dovolávala toho, že krajský soud nesprávně právně posoudil uvedenou věc. Navrhovala, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalobce ve svém vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 17. 8. 2006 uvedl, že stěžovatelka v kasační stížnosti zcela pomíjí jednak ustanovení § 25 zákona č. 119/1990 Sb. ve znění zákona č. 47/1991 Sb., podle jehož odstavce 4 se na tyto případy 3letá propadná lhůta nevztahuje. Dále žalobce uvedl, že žalovaná opomíjí, že vůči účastníkovi postupuje zjevně diskriminačním způsobem, když v žalobě účastník uvedl nejméně 2 jiné osoby ve shodné právní situaci, jimž stěžovatelka vyhověla. Žalobce neshledal žádné důvody, proč by vůči němu měla stěžovatelka používat jiná kritéria, než vůči těmto osobám. Navrhoval, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl a stěžovatelce uložil zaplatit náklady kasačního řízení, a to na účet právního zástupce účastníka. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek z hledisek uvedených v ustanovení § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody uvedenými v kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Byť stěžovatelka v kasační stížnosti označila jako její důvod, důvod uvedený v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., z jejího obsahu plyne, že se dovolává i důvodu uvedeného v ustanovení § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Podle § 103 odst. 1 s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené a) nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, d) nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Taková pochybení Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku neshledal. Především je nutno konstatovat, že krajský soud zrušil napadané rozhodnutí žalované proto, že bylo nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost. Důvody nesrozumitelnosti spatřoval jednak v tom, že výrok rozhodnutí, kterým se přiznává přídavek v částce 51 168 Kč měsíčně zcela odporuje odůvo