4 Ads 113/2006 — Nejvyšší správní soud

4 Ads 113/2006- 69 - text č. j. 4 Ads 113/2006 - 69 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Jana Dvořáka v právní věci žalobce: B. S. s. r. o., zast. Mgr. Danielem Musilem, advokátem, se sídlem Praha 1, Mezibranská 1579/4, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Praha 2, Na Poříčním právu 376/1, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2006, č. j. 12 Ca 105/2005 – 44, t a k t o : Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2006, č. j. 12 Ca 105/2005 – 44, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím Úřadu práce hl. města Prahy ze dne 20. 1. 2005, č. j. ÚP/10/67/2005/OpaK/SŘR/Va, byla žalobci uložena pokuta podle § 140 odst. 3 písm. a) s odkazem na § 141 odst. 7 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, pokuta ve výši 250 000 Kč. Podle výroku rozhodnutí byla pokuta uložena za zaviněné porušení § 14 odst. 1 zákona č. 1/1992 Sb. o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, v platném znění + § 2 odst. 1 nařízení vlády č. 333/1993 Sb., v platném znění, dále § 32 odst. 3 písm. b) zákoníku práce a § 81 odst. 1, 2 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti. Ve vztahu k pokutě bylo rozhodnutí odůvodněno tak, že „při uložení pokuty ve výši 250 000 Kč vycházel správní orgán ze skutečnosti, že porušení pracovněprávních předpisů bylo jednoznačně prokázáno a bylo kvalifikováno jako zvlášť závažné porušení povinností, stanovených pracovněprávními předpisy, při kterém se jedná i o vysokou míru zavinění, neboť je ve svých důsledcích neodstranitelné. Současně správní orgán nezjistil žádné okolnosti, které by mohly výši uložené sankce zásadním způsobem ovlivnit. Výše uložené pokuty proto podle názoru správního orgánu odpovídá závažnosti zjištěného porušení, míře zavinění i okolnostem, za nichž k porušení povinností došlo“. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání a žalovaný rozhodnutím ze dne 28. 6. 2005, č. j. 2005/10463 – 442, změnil výrok rozhodnutí správního orgánu 1. stupně tak, že „podle ustanovení § 140 odst. 3 písm. a) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, s odkazem na ustanovení § 141 odst. 1 téhož zákona, se zaměstnavateli B. S., s. r. o. IČ: X, se sídlem: X P. X, Z. 128/143, právně zastoupenému JUDr. Vladimírem Křížem, advokátem v Praze, se sídlem: Praha 1, E. Krásnohorské 10, kancelář: 110 00 Praha, Kaprova 13, ukládá pokuta ve výši 250 000 Kč (slovy: dvěstěpadesáttisíc korun českých) za zaviněné porušení povinností vyplývajících 1. z ustanovení § 14 odst. 1 zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění pozdějších předpisů, v souběhu s ustanovením § 2 odst. 1 nařízení vlády č. 333/1993 Sb., o ustanovení minimálních mzdových tarifů, ve znění pozdějších předpisů, jehož se zaměstnavatel dopustil tím, že vyplatil 26 zaměstnancům mzdu nižší, než stanoví příslušný minimální mzdový tarif, 2. z ustanovení § 32 odst. 3 písm. b) zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, jehož se zaměstnavatel dopustil tím, že pracovní smlouvy 71 zaměstnanců neobsahovaly bližší označení místa výkonu práce, 3. z ustanovení § 81 odst. 1, 2 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, jehož se zaměstnavatel dopustil tím, že nesplnil zákonnou povinnost zaměstnávat osoby se zdravotním postižením ve výši povinného podílu za rok 2003.“ Ve vztahu k výši pokuty žalovaný uvedl, že „ pokud se týká výše uložené pokuty a míry zavinění odvolatele, konstatuje se, že právní úprava správních deliktů je založena na principu zavinění jako jednoho z předpokladu spáchání správního deliktu, přičemž v oblasti správního práva postačuje zavinění z nedbalosti. Jak je spisovou dokumentací podloženo a v řízení spolehlivě prokázáno, k porušení právních předpisů v uvedeném rozsahu odvolatelem došlo a příčinná souvislost mezi konáním odvolatele a porušením právních povinností vyplývajících ze zákona byla rovněž prokázána. Odvolací orgán neshledal jediného důvodu ke změně výše uložené pokuty“. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu, v níž namítal, že rozhodnutí žalovaného je nezákonné a současně poukazoval na vady řízení. Nezákonnost rozhodnutí spatřoval v nepřiměřené výši uložené pokuty. Poukazoval na to, že nezpochybňuje zjištěné porušení pracovněprávních předpisů, konstatoval však, že ihned po zjištění uvedené závady učinil veškerá opatření ke zjednání nápravy a také k zabezpečení, aby se podobná situace již neopakovala. Namítal dále, že výše uložené pokuty je tak vysoká, že může ohrozit další fungování společnosti. V takovém případě by nastala horší situace v podobě mnoha nezaměstnaných, kterou by musel úřad práce řešit. Poukazoval dále na kritéria uvedená v § 141 zákona č. 435/2004 Sb. a dovolával se toho, že ke spáchání správního deliktu došlo pouze nevědomou nedbalostí a že správní delikt neměl žádné nepříznivé následky, neboť závadný stav ihned odstranil a následky napravil. Vady řízení žalobce spatřoval v podjatosti pracovníků úřadu práce, pobočky Praha 10, s tím, že sice nenamítá podjatost žádného konkrétního pracovníka, avšak vyslovuje názor, že provedení kontrol bylo realizováno poté, co se po neúspěšné žádosti o dotaci u této pobočky úřadu práce, obrátil na Úřad práce hl. města Prahy, který mu požadovanou dotaci poskytl. Podle názoru žalobce výše uložené pokuty měla být jakousi „pomstou“ za předchozí úspěch ohledně přidělení dotace. Navrhoval, aby soud napadené rozhodnutí zrušil. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 5. 2006, č. j. 12 Ca 105/2005 – 44, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ve vztahu k námitce podjatosti vyslovené žalobcem uvedl, že skutečnost, že žalobce uspěl se žádostí o dotaci u nadřízeného orgánu, nelze považovat za důvod pro vyloučení pracovníků správního orgánu. Uvedl dále, že žalovaný se námitkou podjatosti zabýval v odůvodnění napadeného rozhodnutí dostatečně, navíc žalobce nepostupoval ani podle příslušných ustanovení správního řádu (§ 10 a násl.). Městský soud v Praze neshledal pochybení správních orgánů ani při hodnocení stupně společenské nebezpečnosti spáchaného deliktu. Ztotožnil se s názorem žalovaného i v tom, že úprava správních deliktů je založena na principu zavinění, jako jednoho z předpokladu spáchání správního deliktu s tím, že postačuje zavinění z nedbalosti. Podle názoru soudu žalobcem namítaná skutečnost, že ke spáchání deliktu došlo pouze nevědomou nedbalostí, jej nemůže vyvinit a nemůže mít vliv na stanovení výše uložené pokuty. Soud konstatoval, že pokuta byla uložena v rámci zákonné sazby v její čtvrtině a správní orgány dostatečným způsobem zhodnotily závažnost deliktu. Proti tomuto rozsudku podal včas kasační stížnost žalobce (dále též jen stěžovatel), a to z důvodu uvedeného v ustanovení § 103 odst. 1a s. ř. s. Uvedl, že nachází pochybení Městského soudu v Praze zejména v tom, že při posuzování oprávněnosti udělení pokuty se i přes návrh stěžovatele nezabýval tím, že pokuta byla stěžovateli Úřadem práce hlavního města Prahy, pobočky Praha 10, uložena na základě ustanovení zákona č. 435/2004 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 10. 2004, když kontrolované období, při kterém byly výše uvedené nedostatky zjištěny, bylo v rozmezí od 16. 4. 2003 až do 4. 11. 2004. V tomto případě se evidentně jedná o porušení jedné ze základních zásad českého právního řádu (lex retro non agit), když porušení pracovněprávních předpisů mělo být posuzováno a případně sankcionováno podle předpisů platných v období, kdy k porušení došlo a ne dle předpisů platných v období, kdy Úřad práce hl. města Prahy, pobočky Praha 10, kontrolu prováděl. Stěžovatel dovozoval, že Městský soud v Praze nesprávně posoudil právní otázku a na základě toho rozhodl nezákonně podle ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Navrhoval, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že do 30. 9. 2004 bylo správními orgány při ukládání pokut za zaviněné porušení povinností zaměstnavatele, vyplývající z pracovněprávních předpisů, postupováno podle zákona o zaměstnanosti č. 1/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů v souběhu se zákonem č. 9/1991 Sb., o zaměstnanosti a působnosti orgánů České republiky na úseku zaměstnanosti ve znění pozdějších předpisů. Podle ustanovení § 9 zákona č. 9/1991 Sb., bylo možné uložit v případě prvého zjištění porušení povinnosti zaměstnavatele pokutu až do výše 250 000 Kč, při opětovném porušení povinnosti až do částky 1 milion Kč. Oba uvedené zákony byly zrušeny a nahrazeny jediným zákonem o zaměstnanosti č. 435/2004 Sb., který nabyl účinnosti dnem 1. 10. 2004, podle kterého bylo v rozhodovaném případě možné uložit pokutu do 1 milionu Kč již v případě prvého zjištění porušení povinnosti zaměstnavatele. U obou zákon