4 Ads 47/2007 — Nejvyšší správní soud

4 Ads 47/2007- 69 - text č. j. 4 Ads 47/2007 - 67 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: M. S., proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Praha 5, Křížová 25, o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 1. 2007, č. j. 57 Ca 46/2006 - 42, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím žalované ze dne 21. 12. 2005, č. X byla zamítnuta žádost žalobce o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle § 1 odst. 3 zákona č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů a o změně zákona č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945. Rozhodnutí je odůvodněno tím, že žalobce neposkytl žalované ani Ministerstvu obrany ČR podrobný popis okolností ukrývání ani nepředložil doklady prokazující jeho ukrývání. Žalovaná dále konstatovala, že údaje které žalobce uváděl jsou značně neurčité, rozporné a v důsledku toho nevěrohodné. Proti rozhodnutí žalované podal žalobce u Městského soudu v Praze žalobu, ve které uvedl, že se v průběhu druhé světové války musel ukrývat před německými esesáky z rasových důvodů. Německá vojska žalobce a jeho rodiče pronásledovala, protože byli Romové. Žalobce konstatoval, že veškeré dokumenty ve kterých pravdivě vylíčil skutečnosti které zažíval, a které byly potvrzeny svědky (V. B., J. B.) již žalované zaslal. Zdůrazňoval, že se ukrýval s matkou v lesích před hitlerovci a zažíval strach, bídu, hlad a zimu, což již několikrát ve svých žádostech uváděl. Žalobce rovněž poukázal na skutečnost, že celá věc trvá již tři roky a proto by za délku řízení měla být žalovaná postižena. Dovozoval splnění podmínek nároku na požadovanou dávku. Městský soud v Praze usnesením ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 12 Ca 16/2006, postoupil věc podle § 7 odst. 6 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.”) Krajskému soudu v Plzni, neboť (s poukazem na ust. § 7 odst. 2 s. ř. s. ve spojení s § 129 odst. 1 s. ř. s., § 7 odst. 4 zákona č. 261/2001 Sb., a §§ 85 odst.1 a § 85a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád) dospěl k závěru, že Krajský soud v Plzni je soudem věcně i místně příslušným k projednání a rozhodnutí této věci. Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě připomněla podmínky, které musí být splněny pro přiznání jednorázové peněžní částky podle § 1 odst. 3 zákon č. 261/2001 Sb., a konstatovala, že žalobce uváděl ohledně svého ukrývání opakovaně zcela rozporné údaje, které si vzájemně odporují. Ani poté, co k tomu byl žalovanou vyzván, nepředložil žalobce jediný objektivní důkaz prokazující jeho ukrývání nebo soustředění do vojenských pracovních táborů po dobu nejméně tří měsíců. Opakované uvádění různých údajů tak snižuje věrohodnost žalobcových tvrzení. Žalovaná vzhledem k tomu, že žalobce neprokázal, že by se v letech 1943 a 1944 z rasových důvodů ukrýval, navrhla, aby krajský soud žalobu zamítl. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 26. 1. 2007, č. j. 57 Ca 46/2006 – 42, rozhodnutí žalované ze dne 21. 12. 2005, č. j. X, zrušil, vrátil věc žalované k dalšímu řízení a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění rozsudku uvedl, že řízení o poskytnutí jednorázové peněžní částky probíhá v souladu s § 7 odst. 3 zák. č. 261/2001 Sb., podle zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád). Na řízení o poskytnutí jednorázové peněžní částky se proto vztahují všechny zásady správního řízení. Krajský soud poukázal na ust. § 3 odst. 3 správního řádu, podle kterého jsou správní orgány povinny svědomitě a odpovědně se zabývat každou věcí, která je předmětem řízení, ust. § 32 odst. 1 správního řádu, podle kterého jsou povinny zjistit přesně a úplně skutečný stav věci a za tím účelem si opatřit potřebné podklady pro rozhodnutí, přičemž nejsou vázány jen návrhy účastníků řízení. Zdůraznil též ust. § 46 správního řádu, podle kterého rozhodnutí musí vycházet ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu věci a ust. § 47 odst. 3 téhož předpisu, podle něhož správní orgán v rozhodnutí uvede, které skutečnosti byly podkladem rozhodnutí, jakými úvahami byl veden při hodnocení důkazů a při použití právních předpisů, na základě kterých rozhodoval. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí žalované dovodil, že žalovaná opřela svůj zamítavý výrok o dva závěry: zaprvé, že žalobce k prokázání tvrzeného nepředložil žádné relevantní důkazy, zadruhé, že žalobce neposkytl žalované podrobný popis okolností ukrývání, a proto žalovaná musela vycházet z údajů, které uvedl v rámci řízení o vydání osvědčení podle zák. č. 255//1946 Sb., které jsou neurčité, rozporné a v důsledku toho nevěrohodné. Krajský soud označil za nesprávný první názor žalované, neboť neunesení důkazního břemene účastníka správního řízení ve vztahu k jeho tvrzení nemůže být samo o sobě důvodem zamítnutí návrhu. Ve správním řízení totiž platí především zásady materiální pravdy a oficiality. V tomto smyslu krajský soud odkázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 8. 1995, sp. zn. 6 A 710/95, ve kterém vrchní soud konstatoval, že také v řízení o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 217/1994 Sb., se plně uplatňují zásady správního řízení, zejména zásada materiální pravdy a zásada oficiality. Není správná představa, že tu platí procesní důsledky civilistického principu břemene tvrzení a důkazního břemene. Je povinností správního orgánu z vlastní iniciativy a vlastními prostředky objasňovat sporné, pochybné nebo zpochybněné skutečnosti, zejména ty, s nimiž nárok stojí a padá. Krajský soud dále konstatoval, že ve správním řízení lze vydat zamítavé rozhodnutí pro neprokázání tvrzení účastníka teprve v tom případě, že se správnímu orgánu ani po jeho vlastní procesní aktivitě za účelem obstarání podkladů nutných pro posouzení věci, v rozsahu a míře, kterou lze po správním orgánu spravedlivě požadovat, nepodaří potřebné důkazy obstarat. Krajský soud poukázal také na skutečnost, že žalobci bylo v době jím tvrzeného ukrývání 4 až 5 let, tudíž je zřejmé, že si není schopen přesně do všech podrobností vybavit okolnosti svého ukrývání, natož svědecky prokázat pravdivost svých tvrzení, když většina svědků již zcela logicky nežije. Úmyslem zákonodárce jistě nebylo přiznat oprávněným osobám právo na odškodnění, aby jim toto právo pro neunesení důkazního břemene z jejich strany bez sebemenší aktivity správního orgánu nebylo vzápětí přiznáno. Tím, že žalovaná nedbala základních zásad správního řízení a povinnost důkazní vztáhla pouze na žalobce, došlo podle názoru krajského soudu k porušení § 3 odst. 3 a 4, § 32 odst. 1 a § 46 správního řádu. Závěr žalované o tom, že jí žalobce neposkytl podrobný popis okolností ukrývání, a proto musela při rozhodování vycházet pouze z údajů, které žalobce uvedl v rámci řízení před Ministerstvem obrany ČR o vydání osvědčení v kategorii československý politický vězeň podle zákona č. 255/1946 Sb., které jsou značně neurčité, rozporné a v důsledku toho nevěrohodné, je podle krajského soudu nesprávný především z toho důvodu, že je učiněn zcela v rozporu s obsahem správního spisu. Není pravdou, že by žalobce neposkytl žalované podrobný popis okolností ukrývání. Krajský soud poukázal na podání žalobce učiněná v průběhu řízení před žalovanou, ve kterých žalobce konkrétním způsobem popsal okolnosti, ve kterých spatřuje důvody pro poskytnutí jednorázové peněžní částky podle § 1 odst. 3 zákona č. 261/2001 Sb. Řízení před žalovanou a Ministerstvem obrany ČR nemá totožný předmět, a proto tvrzení žalobce v těchto řízeních není možné stavět proti sobě a dovozovat z nich nevěrohodnost žalobce a v rozporu se zásadami správního řízení se zbavovat povinnosti a osvědčit pravdivost tvrzení žalobce učiněného před žalovanou. Žalovaná pochybila, když se nezabývala žalobcem uvedenými tvrzeními a namísto toho se nekonkrétně zabývala jeho prohlášeními učiněnými v řízení před Ministerstvem obrany, která nejsou pro danou věc relevantní. Podle krajského soudu nelze pominout ani to, že žalovaná pochybila i tím, když pouze stroze konstatovala, že tvrzení žalobce je značně neurčité, rozporné a v důsledku toho nevěrohodné. V tomto směru byl porušen § 47 odst. 3 správního řádu, neboť žalovaná nijak nekonkretizovala, v čem neurčitost tvrzení žalobce spočívá, jak konkrétně jsou jeho tvrzení navzájem v rozporu, a neuvedla, z jakého důvodu namítaná neurčitost a rozpornost tvrzení znemožňuje žalované dokazováním ověřit věrohodnost tvrzení žalobce. Krajský soud uzavřel, že se žalovaná v průběhu správního řízení dopustila