4 Ads 63/2006 — Nejvyšší správní soud

4 Ads 63/2006- 38 - text č. j. 4 Ads 63/2006 - 44 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Marie Turkové v právní věci žalobce: J. B., proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Praha 5, Křížová 25, o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 9. 2005, č. j. 42 Cad 166/2005 - 12, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í: Včas podanou kasační stížností brojí žalovaná (dále jen stěžovatelka) proti označenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen „krajský soud“) ze dne 19. 9. 2005, č. j. 42 Cad 166/2005 – 12, kterým krajský soud zrušil rozhodnutí žalované ze dne 10. 6. 2005, č. j. X, jímž byla zamítnuta žádost žalobce o přiznání příplatku k důchodu podle nařízení vlády č. 622/2004 Sb., o poskytování příplatku k důchodu ke zmírnění některých křivd způsobených komunistickým režimem v oblasti sociální, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „citované nařízení“). V odůvodnění tohoto rozhodnutí stěžovatelka zejména uvedla, že žalobce nesplnil podmínku odsouzení pro trestný čin stanovenou v § 1 písm. a) citovaného nařízení, přestože podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „zákon o soudní rehabilitaci“), byl rehabilitován. Žalobce za dobu od 11. 9. 1948 do 27. 4. 1949 vykonával dle stěžovatelky pouze vazbu, avšak v dané trestní věci nebyl odsouzen, nýbrž zproštěn obžaloby, takže nesplňuje podmínky pro přiznání uvedeného příplatku k důchodu, které podle citovaného ustanovení splňují pouze osoby pravomocně odsouzené. Žalobce se proti rozhodnutí stěžovatelky ohradil podáním označeným jako „odvolání“, jehož obsah stěžovatelka vyhodnotila jako žalobu a předložila ji krajskému soudu. V tomto podání žalobce uvedl, že splňuje všechny podmínky pro přiznání příplatku k důchodu. Ohledně nesplnění podmínky odsouzení poukázal na usnesení Okresního soudu v Teplicích ze dne 12. 7. 1995, č. j. 4 Rt 73/1990, v němž se uvádí, že žalobce byl odsouzen pro trestný čin dle § 44 zákona č. 193/1920 Sb., avšak správně měl být podle žalobce čin kvalifikován jako zločin opuštění území ČSR podle § 40 zákona č. 231/1948 Sb. Z toho dle žalobce vyplývá, že byl odsouzen pro skutek, který vykazuje znaky trestného činu uvedeného v § 2 odst. 1 písm. b) zákona č. 119/1990 Sb., což založilo jeho nárok účastnit se rehabilitace. Dle svého tvrzení byl žalobce omezen na svobodě od 11. 9. 1948 do 27. 4. 1949, a to kvůli svému pokusu o překročení státních hranic České republiky. Okresní soud v Teplicích ho tehdy dle jeho tvrzení zprostil obžaloby, avšak v důsledku chybné kvalifikace skutkové podstaty jednání žalobce byl žalobce držen v policejní vyšetřovací cele v Teplicích až do 27. 4. 1949, kdy byl na základě výměru komise č. 8 Krajského národního výboru č. j. 828/49-V, ze dne 27. dubna 1949, zařazen do tábora nucených prací. Rozhodnutí Okresního soudu v Teplicích z roku 1949 již není možno získat, neboť bylo již skartováno. Žalobce proto navrhl rozhodnutí stěžovatelky zrušit a požádal o přiznání příplatku k důchodu dle citovaného nařízení. Stěžovatelka se k podané žalobě vyjádřila dne 8. 8. 2005. Uvedla, že žalobce nesplňuje podmínku odsouzení, neboť v trestním řízení vedeném u Okresního soudu v Teplicích (pod sp. zn. T IX 122/49) vykonával pouze vazbu, přičemž obžaloby byl následně zproštěn. Jelikož byl žalobce usnesením Okresního soudu v Teplicích ze dne 12. 7. 1995, sp. zn. 4 Rt 73/90, rehabilitován na základě aplikace ustanovení § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., je zřejmé, že odsouzen nebyl, neboť toto ustanovení se aplikovalo pouze na osoby neodsouzené. Krajský soud nařídil ve věci jednání, dostavila se však pouze zástupkyně stěžovatelky. Při jednání soud provedl důkaz celým spisem stěžovatelky. Kromě toho zástupkyně stěžovatelky předložila k nahlédnutí soudu instrukci, podle níž stěžovatelka v obdobných případech rozhoduje. Tato instrukce uvádí, že za politické vězně s nárokem na příplatek k důchodu nelze považovat osoby, které byly vězněny jen vazebně a poté byly zproštěny obžaloby, takže nebyly pravomocně odsouzeny, a to ani v případě, že byly rehabilitovány podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. Napadeným rozsudkem krajský soud žalobě vyhověl, rozhodnutí stěžovatelky zrušil z důvodu jeho nezákonnosti (dle ustanovení § 78 odst. 1 s. ř. s.) a zároveň zavázal stěžovatelku právním názorem, že na žalobce je třeba pro účely dalšího řízení nahlížet jako na politického vězně podle ustanovení § 1 odst. 1 písm. a) citovaného nařízení vlády. Krajský soud v odůvodnění uvedl, že základním faktem případu je žalobcovo protiprávní zbavení osobní svobody, které je evidentní. Krajský soud konstatoval, že odsouzení žalobce sice prokázáno nebylo, ovšem i přesto je soud nakloněn žalobci uvěřit, že k němu došlo. Ke skartaci spisu žalobce vedeného u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. T IX 122/49, krajský soud výslovně uvedl: „Okolnosti údajné skartace příslušných spisů však soud blíže nezkoumal, neboť jednak ohledně komunistických právních i mravních excesů považuje vždy za věrohodnější tvrzení poškozených osob než údaje tehdejších úřadů, a jednak konzistentně zastává názor, že to pro aplikaci vládního nařízení č. 622/2004 Sb. není stěžejně důležité, jestliže základní fakt – totiž protiprávní zbavení osobní svobody – je, tak jako v žalobcově případě, evidentní.“ Při hodnocení zákonnosti napadeného rozhodnutí stěžovatelky krajský soud konstatoval, že výklad citovaného nařízení vlády uplatňovaný stěžovatelkou je nesprávný, protože odporuje jak obecným principům spravedlnosti, tak i zjevnému úmyslu tvůrce tohoto předpisu. Účelem tohoto nařízení je dle názoru krajského soudu zlepšit hmotné životní podmínky důchodců (či jejich pozůstalých partnerů), kteří přišli v době komunistického útlaku o osobní svobodu a tato okolnost byla náležitě osvědčena předepsaným způsobem. Krajský soud proto dospěl k závěru, že doslovné znění § 1 písm. a) citovaného nařízení ve znění účinném do 31. 10. 2005 nekorespondovalo s úmyslem zákonodárce. K podpoře svého názoru poukázal krajský soud na všeobecně známé podmínky, které v 50. letech v Československu panovaly v oblasti dodržování zákonnosti a vymahatelnosti práva. Z těchto důvodů se krajský soud neztotožnil s právním názorem stěžovatelky vycházejícím z její interní instrukce a zrušil její rozhodnutí jako nezákonné pro rozpor s ustanovením § 8 zákona č. 198/2003 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu, ve znění pozdějších předpisů. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou opírá o důvody uvedené v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a), b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), tedy důvody spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem způsobující nezákonnost napadeného rozsudku a dále vady řízení před správním orgánem. Stěžovatelka rovněž požádala o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Stěžovatelka se neztotožňuje s právním názorem krajského soudu v otázce, zda ustanovení § 1 písm. a) nařízení vlády č. 622/2004 Sb., ve znění platném do 31. 10. 2005, obsahovalo podmínku odsouzení občana, či nikoliv. Podle názoru stěžovatelky se za oprávněnou považuje jen taková osoba, která 1) byla pravomocně odsouzena a 2) v této souvislosti vykonala trest odnětí svobody, jeho část nebo vazbu. Gramatickým a systematickým výkladem podle stěžovatelky nelze dospět k jinému závěru, než že obě podmínky musí být splněny současně, pak je ovšem relevantní skutečností výkon nejen takové vazby, která předcházela pravomocnému odsouzení určité osoby (jíž pak nárok na příplatek přirozeně vzniká i tehdy, jestliže následně trest odnětí svobody – z různých příčin – vůbec nevykonala, popřípadě jestliže nebyl ani uložen). Stěžovatelka nesouhlasí s názorem krajského soudu, že úmyslem tvůrce nařízení bylo zjevně zlepšit situaci všech osob náležejících do rozsahu nařízení, aniž by bylo nutno splnit stanovenou podmínku odsouzení. K tomu stěžovatelka dodává, že není oprávněna, byť v zájmu dosažení spravedlnosti, odstraňovat nedostatek právní úpravy svou vlastní úvahou. Stěžovatelka dále poukázala na nesprávnost tvrzení krajského soudu, že její rozhodnutí bylo v rozporu s ustanovením § 8 zákona o protiprávnosti komunistického režimu, které má pouhou zmocňovací povahu. Dále stěžovatelka poukázala na setrvalou judikaturu Ústavního soudu, podle níž odčinění veškerých křivd způsobených komunistickým režimem není možné a není ani cílem rehabilitačních a odškodňovacích předpisů (odkázala na nález Pl. ÚS 4/2000 Sb.). Další námitka stěžovatelky je postavena na argumentaci novelou citovaného nařízení vlády, provedenou nařízením vlády č. 405/2005 Sb., neboť na základě u