4 Ads 84/2006 — Nejvyšší správní soud

4 Ads 84/2006- 43 - text č. j. 4 Ads 84/2006 - 47 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: P. M., zast. JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, se sídlem Praha 9, Mansfeldova 792/3, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Praha 5, Křížová 25, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 4. 2006, č. j. 32 Cad 2/2006 – 17, t a k t o : Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. 4. 2006, č. j. 32 Cad 2/2006 – 17, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím ze dne 7. 12. 2005, č. j. X, zamítla žalovaná Česká správa sociálního zabezpečení žádost žalobce o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb. V odůvodnění rozhodnutí uvedla, že žalobce podal dne 30. 12. 2002 žádost o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb. z důvodu věznění z politických důvodů v době od 15. 6. 1989 do 22. 12. 1989. Nárok na poskytnutí jednorázové peněžní částky za dobu od 15. 6. 1989 do 22. 12. 1989 však žalobci nevznikl, protože rozhodnutí sp. zn. 1To 232/89, ze dne 31. 8. 1989, vydané Vyšším vojenským soudem v Táboře o věznění žalobce v uvedené době nebylo zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, nebo podle zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu. Trestný čin nenastoupení vojenské služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 trestního zákona č. 140/1961 Sb. je uveden v § 4 písm. e) zákona o soudního rehabilitaci, ke zrušení odsuzujícího rozsudku způsobem stanoveným v § 2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb., tedy mohlo dojít v přezkumném řízení podle § 5 zákona o soudní rehabilitaci. Odsuzující rozsudek sice zrušen byl, avšak podle obecných předpisů, neboť návrh na rehabilitační řízení nebyl podán včas, a to do dvou let od účinnosti zákona (1. 7. 1990). V podané žalobě vyslovil žalobce přesvědčení, že na jednorázovou peněžní částku nárok má, neboť trestný čin, pro který byl odsouzen, je výslovně uveden v § 4 písm. e) zákona č. 119/1990 Sb. v platném znění. Dále uvedl, že ministr spravedlnosti podal v jeho prospěch stížnost pro porušení zákona z toho důvodu, že trestný čin byl považován za trestný v rozporu s mezinárodním právem a Ústavou ve smyslu § 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci. Odsuzující rozhodnutí byla Nejvyšším soudem ČR pravomocně zrušena a žalobce (v řízení u Nejvyššího soudu ČR v postavení obžalovaného), byl zproštěn obžaloby podle § 226 písm. b) trestního řádu. Žalobce v podané žalobě dále poukázal na nálezy Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 565/03, I. ÚS 605/2003 a na nález sp. zn. II. ÚS 187/2000. Navrhoval, aby rozhodnutí žalované bylo zrušeno a věc byla vrácena k novému projednání. Dále žádal, aby žalovaná byla uznána povinnou nahradit žalobci náklady tohoto řízení. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 28. 4. 2006, č. j. 32 Cad 2/2006 – 17, žalobu zamítl a rozhodl dále, že žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Ve svém rozhodnutí vycházel z obsahu správního spisu, citoval ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb. a ustanovení § 4, 6 odst. 1 a 2, § 4e a § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. Konstatoval dále, že podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 7 A 508/2002, zrušením rozhodnutí není ani účast na soudní rehabilitaci podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. Na základě tohoto ustanovení se neruší žádné rozhodnutí o věznění. Poukázal na to, že vzhledem k nejednotnosti výkladu rehabilitace podle ustanovení § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 22. 7. 2005, č. j. 3 Ads 33/2004 – 84, zaujal právní názor o tom, že usnesení o účasti na soudní rehabilitaci per analogiam podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. má pouze deklaratorní charakter a žádné rozhodnutí se jím neruší. Toto usnesení bylo vydáno v důsledku porušení zákona ve prospěch žalobce, jak judikoval Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 23. 9. 2003, sp. zn. 4 Tz 98/2003. Krajský soud uvedl, že shodně se stanoviskem žalované dospěl k závěru, že vzhledem k tomu, že žalobce byl pravomocně odsouzen za trestný čin uvedený v § 4 písm. e) zákona č. 119/1990 Sb., a uložený trest vykonal, nelze v žádném případě k jeho rehabilitaci použít ustanovení § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., neboť aplikace tohoto právního ustanovení se vztahuje pouze na případy, kdy čeští občané byli neoprávněně vězněni, to znamená, že jejich trestní věc neskončila pravomocným odsuzujícím rozsudkem. Z těchto důvodů žalobu jako nedůvodnou zamítl podle § 78 odst. 7 s. ř. s. Proti tomuto rozsudku podal včas kasační stížnost žalobce (dále též jen stěžovatel), a to z důvodů uvedených v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Namítal, že pokud chtěl soud srovnávat stěžovatelův případ s jiným obdobným, pak se naskýtá spíše srovnání s případem L. K., který byl za minulého režimu odsouzen ze stejného důvodu, a jemuž jednorázovou částku podle zákona č. 261/2001 Sb., odmítla přiznat jak žalovaná, tak i Nejvyšší správní soud, a to jen z toho důvodu, že konečné rozhodnutí ve věci vydal Nejvyšší soud ČR v řízení o stížnosti pro porušení zákona. Rozhodnutí žalované i rozsudek Nejvyššího správního soudu však zrušil Ústavní soud nálezem ze dne 6. 12. 2005, sp. zn. I. ÚS 565/03. Stěžovatel dále poukázal na to, že v obdobných případech žalovaná jednorázovou peněžní částku přiznala. Dovozoval, že jestliže kromě rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 8. 2005, sp. zn. 4 Tz 88/2005, ve své vlastní věci předložil navíc usnesení Městského soudu v Brně ze dne 4. 10. 2005, sp. zn. 1 Rt 17/2005, o účasti na soudní rehabilitaci podle § 33 zákona č. 119/1990 Sb., neměl by být důvod k tomu, aby jen z tohoto důvodu byl diskvalifikován z nároku na jednorázovou peněžní částku podle zákona č. 261/2001 Sb. Namítal dále, že v napadeném rozsudku se odkazuje na nález Ústavního soudu, v němž bylo pouze vysloveno, že nevratná lhůta stanovená v § 6 zákona č. 119/1990 Sb., není protiústavní, což znamená, že v současné době již nelze podávat návrhy na přezkumné řízení podle § 4 zákona č. 119/1990 Sb. Konstatoval, že ustanovení § 30 odst. 2 a § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. však žádnými lhůtami vázána nejsou. Navrhoval, aby napadený rozsudek Krajského soudu v Brně byl zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. V doplnění kasační stížnosti pak poukázal na právní věci projednávané u jiných krajských soudů. Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek z hledisek uvedených v ustanovení § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody uvedenými v kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná. Z obsahu správního spisu plyne, že stěžovatel podal dne 30. 12. 2002 žádost o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb., a to jako politický vězeň. V žádosti uvedl, že soudní rozhodnutí budou zaslána dodatečně. Ve spise se pak dále nachází osvědčení o státním občanství stěžovatele ze dne 7. 9. 2005. Podle potvrzení vydaného Vězeňskou službou ČR ze dne 22. 8. 2002 byl stěžovatel ve vazbě a ve výkonu trestu v době od 15. 6. 1989 do 22. 12. 1989. Rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 8. 2005, sp. zn. 4 Tz 88/2005, bylo rozhodnuto tak, že usnesením bývalého Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 31. 8. 1989, sp. zn. 1 To 232/89, byl porušen zákon v ustanoveních § 254 odst. 1 a § 256 trestního řádku ve znění účinném do 31. 12. 2001 a v řízení, které mu předcházelo, v ustanovení § 269 odst. 1 trestního zákona ve znění účinném do 30. 11. 1999, v neprospěch obviněného P. M.. Toto usnesení se zrušuje, zrušuje se též rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 3. 8. 1989 sp. zn. 3 T 154/89. Zrušují se také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 226 písm. b) trestního řádu se obviněný P. M. zprošťuje obžaloby prokurátora bývalé Vojenské prokuratury v Brně ze dne 13. 7. 1989, sp. zn. Opv 285/89, pro skutek spočívající v tom, že dne 19. 5. 1989 do 8.00 hod. a ani následující den nenastoupil k výkonu vojenského cvičení u v. ú. 8525 Uherské Hradiště, ačkoliv převzal povolávací rozkaz OVS Uherské Hradiště č. 441586 a takto jednal v úmyslu vojenskou službu nikdy nevykonat, čímž měl spáchat trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 trestního zákona, neboť tento skutek není trestným činem. V soudním spise se pak dále nachází usnesení Městského soudu v Brně ze dne 4. 10. 2005, sp. zn. 1 Rt 17/2005, (právní moc dne 21. 10. 2005), jímž bylo vysloveno, že podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci per analogiam, je P. M., nar. X v U. H., účasten soudní rehabilitace. Nejvyšší správní soud přede