4 As 63/2005 — Nejvyšší správní soud

4 As 63/2005- 69 - text č. j. 4 As 63/2005 - 76 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce: D. p. m. L., a. s., zast. JUDr. Zdeňkem Holáskem, advokátem, se sídlem v Jablonci nad Nisou, 28. října 31, proti žalovanému: Ústřední ředitel České obchodní inspekce, se sídlem Praha 2, Štěpánská 15, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2005, č. j. 8 Ca 190/2004 – 39, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím žalovaného ze dne 19. 7. 2004, č. j. 2966/2500/2004/Šu/Št, bylo zamítnuto odvolání žalobce podané proti rozhodnutí České obchodní inspekce v Liberci ze dne 31. 3. 2004, č. j. 058/25/04/Bl, a napadené rozhodnutí bylo potvrzeno. Posledně uvedeným rozhodnutím byla žalobci uložena podle § 24 odst. 1 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, pokuta ve výši 50 000 Kč, a to ve věci diskriminace spotřebitele ve smyslu ustanovení § 6 uvedeného zákona. Podle odůvodnění obou rozhodnutí správních orgánů se měl žalobce dopustit diskriminačního jednání tím, že poskytoval jízdné se slevou pro občany s trvalým pobytem na území města Liberec. Kontrolou ze dne 2. 2. 2004 bylo zjištěno, že na inspektorovi s adresou trvalého pobytu v Liberci, bylo požadováno zaplatit za síťovou jízdenku 380 Kč, zatímco na inspektorovi s adresou trvalého pobytu v Turnově, bylo požadováno zaplatit za shodnou síťovou jízdenku 420 Kč. Oba správní orgány zaujaly názor, že takové jednání je třeba považovat za diskriminaci spotřebitelů s tím, že jde o obdobnou situaci, jaká nastala v případě „dvojích cen“ pro cizince a tuzemce u vstupného, o kterém rozhodl Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem sp. zn. 6 C 209/98 ze dne 13. 1. 1999. V podané žalobě vyslovil žalobce přesvědčení, že v této věci nejde o diskriminaci spotřebitele ve smyslu § 6 zákona, nýbrž o situaci, kdy na základě obchodní smlouvy mezi Statutárním městem Liberec a žalobkyní a dále na základě usnesení 19. zasedání rady Města Liberec ze dne 9. 12. 2004, kterým byly schváleny tarifní podmínky městské hromadné dopravy v Liberci, dostanou fyzické osoby, které na území města trvale bydlí, většinou zde platí daně a přispívají k naplnění příjmové stránky rozpočtu města, část těchto daní zpět ve formě slevy na jízdném. Kromě toho platí i místní poplatky všeho druhu a v neposlední řadě počet trvale žijících občanů je rozhodující pro výši podílu na výnosu nepřímých daní. K tomu všemu směřuje tato úprava slevy. Žalobce dále uvedl, že tato kauza není kauzou nerovných cen a diskriminace, jak mylně dovozuje žalovaný a není tedy porušením článku 1, 3 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod a tedy ani porušením ustanovení § 6 zákona o ochraně spotřebitele. Listina práv a svobod především podle názoru žalobkyně upravuje základní práva a mezi ně rozhodně nepatří i právo na slevu jízdného v prostředcích hromadné městské dopravy v Liberci, ale ani nikde jinde na území ČR. Podle názoru žalobce si žalovaný s pravděpodobností hraničící s jistotou neuvědomuje skutečnost, že každá sleva implicitně, ať je poskytnuta více či méně sofistikovaným způsobem, má v sobě zakomponovánu jistou nerovnost, avšak není rozhodně diskriminací, a to přesto, že ne každý může slevy využít, protože není v rozporu s dobrými mravy; a protože není obecně nárok na žádnou slevu a ani nemůže být ústavní nárok na slevu, pak každý poskytovatel služeb nebo zboží, který hodlá poskytovat slevy (bez ohledu na jeho motivaci), musí stanovit pravidla pro její poskytnutí, nebo-li musí stanovit rámec (podmínky) pro vznik nároku na slevu. To učinil žalobce a učinil tak zcela nediskriminujícím způsobem, a proto je úvaha o pozitivní diskriminaci nesprávná. Nesouhlasil ani s úvahou o negativní diskriminaci, neboť nikdo nemůže být negativně diskriminován tím, že nemůže získat jakoukoliv slevu. Sleva je určitým dobrodiním, kterého se objektivně nemůže dostat každému, a to většinou z důvodů stojících mimo jeho vůli (nemá potřebný věk, důchodový status, nevykonává základní vojenskou službu, nenavštěvuje určitý typ školy, není schopen zakoupit výrobek v tak velké částce, aby získal slevu, nebo není občanem města Liberec) a přitom tyto situace nejsou v rozporu s dobrými mravy a tudíž diskriminací. Dovozoval, že zákaz diskriminace stanovením slevy pro občany s trvalým pobytem v Liberci neporušil a žalovaný pojem diskriminace použitý v § 6 zákona absolutizuje. Žalobce dále konstatoval, že užití institutu dobrých mravů ve veřejnoprávní normě jako je § 6 zákona, je odklonem od pozitivistické teorie správního práva a nutí orgány veřejné správy k dosud nezvyklé volné úvaze, čímž je dán velký prostor pro správní úvahu. Avšak ani tato nemůže jít nad rámec zásad správního řízení a příslušných článků Listiny základních práv a svobod a nesmí zasahovat do výlučné pravomoci samosprávných korporací, což v posuzované věci dodrženo nebylo. Žalobce dále poukázal na ustanovení § 35 odst. 2 zákona č. 128/2000 Sb. Konstatoval, že dotace poskytnutá obcí Liberec žalobci jakožto 100 % dceřinné společnosti na investice do MHD, jakož i každoročně poskytované finanční cenové vyrovnání, má rovněž svůj sociální rozměr a je dostatečně dobrým důvodem v souladu s dobrými mravy pro poskytování slev občanům města, tj. osobám s trvalým pobytem, a nenaplňuje pojem diskriminace. Pokud žalovaná jako správní orgán dospěla svým rozhodnutím k závěru, že se žalobce dopustil diskriminace, pak překročila zákonem stanovené meze správního uvážení a zasahuje do výlučné pravomoci obce jako samosprávné korporace; tam státu zasahovat nepřísluší. Navrhoval, aby rozhodnutí správních orgánů byla zrušena. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 6. 2005, č. j. 8 Ca 190/2004 – 39, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění napadeného rozsudku se postavil na stanovisko zastávané správními orgány. Konstatoval, že v dané věci jde o to, že když si osoba bez trvalého bydliště v Liberci zakoupí časovou nepřenosnou jízdenku na Městskou hromadnou dopravu v Liberci, zaplatí za toto zboží (přesněji službu) více, než osoba s trvalým pobytem v Liberci. Byť by si tedy pořídila totožný produkt v totožném množství, jako občan města Liberce, bude ve srovnání s ním diskriminována vyšší cenou. Soud poznamenal, že je lhostejné, zda se tento rozdíl v cenách nazve slevou pro občany Liberce nebo vyšší cenou pro ostatní osoby; bez ohledu na použitou terminologii a úhel pohledu, jde stále jen o to, že osoby s trvalým bydlištěm mimo Liberec zaplatí za totéž více. Vzhledem k tomu, že je technicky nemožné, aby se všechny osoby, jež by měly zájem zakoupit si časovou nepřenosnou jízdenku na Městskou hromadnou dopravu v Liberci, do Liberce trvale nastěhovaly, je fakt jejich diskriminace zřejmý. Soud dále uvedl, že nemůže obstát ani námitka, v níž je poukazováno na § 35 odst. 2 zákona č. 128/2000 Sb., neboť z této normy vyplývá jen povinnost obce v rámci uspokojování potřeb svých občanů organizovat též dopravu ve svém územním obvodu. Tato norma však nemůže být podkladem pro konstrukci různých cen v městské hromadné dopravě. Soud uzavřel, že v projednávaném případě došlo k tomu, že opatřením žalobce byly v Městské hromadné dopravě v Liberci zavedeny dvojí ceny na základě kritéria různého trvalého bydliště. Tato skutečnost představovala podle názoru soudu diskriminaci, což znamená rozpor s dobrými mravy. Z těchto důvodů soud žalobu jako nedůvodnou zamítl podle § 78 odst. 7 s. ř. s. Proti tomuto rozsudku podal včas kasační stížnost žalobce (dále též jen „stěžovatel“), a to z důvodu uvedeného v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Namítal především, že závěr soudu vyjádřený v napadeném rozsudku je povrchní a vytýkal mu, že se vyhnul hlavní argumentaci, na které byla žaloba postavena, a sice, že je nerozhodné, jaká byla motivace poskytovatele služby nebo zboží pro poskytnutí slevy, avšak platí, že nesmí být v rozporu s dobrými mravy, resp. diskriminační, a tedy každý, kdo splní podmínky stanovené poskytovatelem služby, musí mít možnost slevy využít. Vytýkal dále soudu, že se vyhnul argumentaci spočívající v tom, že „správním orgánům je v těchto kauzách dán významný a nepřijatelně velký prostor pro správní úvahu, která nemůže jít nad rámec základních pravidel správního řízení a nad rámec článku 3 a 4 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Uvedl, že je mimo pochybnost, že ani ústavní pořádek a pak i logicky ani žádný jiný právní předpis, který by byl pramenem práva, neupravuje žádné sociální nároky, ba ani – byť jen v obecné rovině – sociální ohledy pro určité skupiny obyvatelstva, které by mohl kdokoliv vykládat jako „obecně akceptovatelné, protože směřují ke kompenzování životních nákladů“ s výjimkou ovšem těch nároků, které jsou up