6 Ads 74/2005 — Nejvyšší správní soud

5 A 544/2002- 84 - text č. j. 5 A 544/2002 - 84 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců JUDr. Karla Šimky a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce: V. F., zastoupen JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem v Praze, Mansfeldova 792/3, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, sídlem Křížová 25, Praha 5, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 5. 2002, č. j. x, t a k t o : I. Rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 2. 5. 2002, č. j.x, s e z r u š u j e a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku 10 318,40 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce JUDr. Lubomíra Müllera, advokáta. O d ů v o d n ě n í : Žalobou (opravným prostředkem) podaným v zákonné lhůtě se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalované ze dne 2. 5. 2002, č. j. x, kterým byla zamítnuta jeho žádost o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů a o změně zákona č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945, s odůvodněním, že žádost o odškodnění za dobu věznění od 22. 4. 1987 do 29. 10. 1988 uplatnil dne 4. 12. 2001 a v té době nebyl odsuzující rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 27. 5. 1987, sp. zn. 4 T 115/87, zrušen ani podle zákona č. 119/1990 Sb., ani podle zákona č. 198/1993 Sb. Žalobce v žalobě (opravném prostředku) namítl, že v usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 21. 11. 2001, č. j. 5 Nt 1009/2001-46, je v odůvodnění jednoznačně uveden zákon č. 198/1993 Sb., navíc je konstatován i soulad se zákonem č. 119/1990 Sb., snad jen mimo zmeškání lhůty. Svůj nárok proto považuje za důvodný a rozhodnutí žalovaného za nesprávné. Žalovaná v písemném vyjádření poukázala na znění zákona č. 261/2001 Sb. s tím, že § 2 odst. 1 stanoví, na které osoby se vztahuje. Pokud jde o odsouzení, musí být splněny podmínky zrušení rozhodnutí o věznění podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, nebo podle zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu. V případě rozhodnutí vydaných na základě § 33 zákona č. 119/1990 Sb. není situace jednoznačná a např. rozsudkem Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 A 508/2002 bylo vysloveno, že zrušením rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb. zmíněná účast na rehabilitaci naplněna není, neboť se tak žádné rozhodnutí o věznění neruší. Žalobce ve lhůtě stanovené v § 6 zákona č. 119/1990 Sb. nepodal návrh na přezkumné řízení, a pokud jde o lhůtu, odkazuje žalovaná na nález pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 46/2000 (zveřejněný pod č. 279/2001 Sb.), jímž byl odmítnut návrh na zrušení tohoto ustanovení s odůvodněním, že každý rehabilitační zákon zavedl určitou proceduru uplatnění nároků, včetně určení lhůt k jejich uplatnění. Stanovení časového limitu pro uplatnění nároku podle Ústavního soudu není v rozporu s principem rovnosti občanů, ani se jím nediskriminuje žádná skupina občanů, nýbrž se tak jen dává průchod potřebě, aby právo bylo uplatněno ve stanovené lhůtě. Lhůta sama nemůže být protiústavní, neboť zaručuje právní jistotu. Žalovaná uzavírá, že navrhovatel (žalobce) měl zaručeno právo domáhat se u soudu svého práva, ovšem ve lhůtě této možnosti nevyužil. Ke zrušení jeho rozhodnutí tak došlo na základě žádosti o povolení obnovy řízení a jeho účast na soudní rehabilitaci byla deklarována až rozhodnutím podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. Proto navrhuje zamítnutí žaloby. Věc nebyla skončena Vrchním soudem v Praze do 31. 12. 2002, proto byla podle § 132 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), postoupena Nejvyššímu správnímu soudu k dokončení v řízení podle ustanovení části třetí hlavy druhé dílu prvního s. ř. s. – tedy v řízení o žalobách proti rozhodnutím správního orgánu. Žalobce Nejvyššímu správnímu soudu předložil kopii usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 19. 9. 2002 o účasti na soudní rehabilitaci podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. a stejnopis žaloby podaný u Městského soudu v Praze proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 6. 2003, č. x, kterým zamítl jeho další žádost o odškodnění, a to ze dne 27. 12. 2002, podanou z téhož titulu, ovšem doplněnou o uvedené rehabilitační rozhodnutí. Ze spisu předloženého žalovanou k tomu vyplynulo, že žalobce poprvé požádal o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb. dne 4. 12. 2001 a k žádosti připojil usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 21. 11. 2001, č. j. Nt 1009/2001 - 46, o povolení obnovy řízení podle § 278 odst. 1 trestního řádu v trestní věci bývalého Vojenského obvodového soudu Litoměřice sp. zn. 4 T 115/87 a zrušení rozsudku tohoto soudu ze dne 27. 5. 1987 podle § 284 odst. 1 trestního řádu. V usnesení je konstatováno odsouzení žadatele rozsudkem ze dne 27. 5. 1987 pro trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 trestního zákona a výkon trestu v době od 22. 4. 1987 do 29. 10. 1988. Dále žadatel k žádosti připojil rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 21. 11. 2001, č. j. 5 T 195/2001 - 7 o zproštění obžaloby V. F. podle § 226 písm. b) trestního řádu z důvodů, že spáchaný skutek není trestným činem. Žádost byla zamítnuta rozhodnutím žalobou napadeným, tj. rozhodnutím ze dne 2. 5. 2002, č. j. x, z důvodů výše popsaných. Dne 27. 12. 2002 podal žalobce novou žádost, k níž připojil kopii usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 19. 9. 2002, sp. zn. Rt 2/2000, podle něhož je účasten soudní rehabilitace podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. Žalovaný rozhodnutím ze dne 5. 6. 2003, č. j. x, žádost zamítl pro překážku rei iudicate s tím, že se opakovanou žádostí domáhá odškodnění za stejnou dobu věznění jako v žádosti prvé, o níž již bylo rozhodnuto. Ze spisu zdejšího soudu sp. zn. 6 Ads 74/2005 soud zjistil, že rozhodnutí žalované o druhé žádosti žalobce bylo napadeno žalobou u Městského soudu v Praze, který rozsudkem ze dne 30. 9. 2004, č. j. 7 Ca 192/2003 - 22, rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, když vyslovil, že se nemůže jednat o překážku věci rozhodnuté za situace, kdy obě žádosti stojí na jiném skutkovém i právním základu. Rozsudek byl napaden kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 21. 2. 2007, č. j. 6 Ads 74/2005  54, zamítl. Nejvyšší správní soud žalobu podanou proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 5. 2002, č. j. x, rozsudkem ze dne 9. 10. 2003, č. j. 5 A 544/2002 - 25, zamítl z důvodů, že i když žalobce byl vězněn pro trestný čin politického charakteru a toto rozhodnutí bylo zrušeno, nedošlo ke zrušení způsobem, který předpokládá zákon č. 261/2001 Sb. Zrušení odsuzujícího rozhodnutí cestou obnovy řízení podle trestního řádu nesouvisí s politickou motivací odsouzení, ale vychází jen ze zákonem splněných podmínek obnovy řízení. Rehabilitačním usnesením dodatečně předloženým se soud nezabýval, neboť vycházel ze skutkového stavu v době rozhodování žalované, která toto usnesení před svým rozhodnutím neměla k dispozici, a nebylo by možno jí vytýkat, že se s ním nevypořádala. Současně soud přihlížel k tomu, že žalobce podal novou žádost, k níž tento doklad připojil, a bylo vydáno další rozhodnutí, které je předmětem soudního přezkumu. Uvedený rozsudek Nejvyššího správního soudu byl zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. I. ÚS 605/2003, který postup Nejvyššího správního soudu označil za sice odpovídající úzce pozitivněprávnímu pohledu, ale za příliš formalistický. Vzhledem ke specifičnosti věci proto měl Nejvyšší správní soud přihlížet k usnesení předloženému v průběhu řízení, a pokud tak neučinil, porušil stěžovatelova základní práva podle § 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V dalším řízení proto Nejvyšší správní soud v intencích zmíněného nálezu Ústavního soudu doplnil dokazování listinou předloženou soudu po vydání správního rozhodnutí. Při posouzení věci vycházel Nejvyšší správní soud ve svém dalším rozsudku v této věci (ze dne 26. 10. 2005, č. j. 5 A 544/2002 - 57) z platné právní úpravy, přičemž vzal v úvahu jak nález Ústavního soudu ze dne 2. června 2005, sp. zn. I. ÚS 605/2003, tak i rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 22. 7. 2005, č. j. 3 Ads 33/2004 - 84. Rozšířený senát konstatoval, že usnesení soudu, kterým je v návaznosti na zrušení původního odsuzujícího rozsudku v rámci obnovy řízení ve smyslu trestního řádu vyslovena účast konkrétní osoby na soudní rehabilitaci podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ne