5 Azs 169/2006 — Nejvyšší správní soud

5 Azs 169/2006- 45 - text č. j. 5 Azs 169/2006 - 51 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Novotného a soudců JUDr. Ludmily Valentové a JUDr. Lenky Matyášové, JUDr. Marie Turkové a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci žalobce: A. R. A. M., zast. Mgr. Gabrielem Šípem, advokátem se sídlem Kleinerova 24, Kladno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2006, č. j. 48 Az 80/2006 – 19, takto: I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Odměna advokáta Mgr. Gabriela Šípa s e u r č u j e částkou 2400 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. O d ů v o d n ě n í : Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 5. 9. 2006, č. j. OAM-1059/LE-05-07-2006. Tímto rozhodnutím byla zamítnuta jako zjevně nedůvodná stěžovatelova žádost o udělení azylu podle § 16 odst. 1 písm. a) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu). Rozsudek krajského soudu vycházel ze skutečnosti, že žalobce v průběhu správního řízení jako důvody odjezdu z vlasti a žádosti o udělení mezinárodní ochrany uváděl pouze ekonomické důvody. Rozhodnutí žalovaného, dle názoru krajského soudu, bylo vydáno v souladu se zákonem, na základě dostatečně zjištěného skutečného stavu věci a bylo přesvědčivě odůvodněno. Stěžovatel v kasační stížnosti uvádí, že uplatňuje důvod obsažený v § 103 odst. 1 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“), domnívá se totiž, že v jeho věci rozhodoval soud k tomu věcně nepříslušný (Krajský soud v Praze), k němuž stěžovatel podal žalobu v důsledku špatné informace poskytnuté žalovaným. Odkazuje na § 32 odst. 4 zákona o azylu, který určuje, že soudem příslušným k rozhodnutí o žalobě je soud, v jehož obvodu je žadatel o azyl hlášen k pobytu. Podle stěžovatele se místem hlášeného pobytu rozumí azylové zařízení, do něhož je žalovaným umístěn (§ 77 odst. 1 zákona o azylu). Stěžovatel však v době podání žaloby pobýval v přijímacím středisku tranzitního prostoru mezinárodního letiště, v detašovaném pracovišti V. P., které je azylovým zařízením (§ 2 odst. 7 zákona o azylu). Do tohoto zařízení však nebyl umístěn ministerstvem, ale policií (§ 73 odst. 1 zákona o azylu). Přijímací středisko tak nelze považovat za azylové zařízení, kam byl umístěn ministerstvem, a tedy za místo hlášeného pobytu podle § 77 odst. 1 zákona o azylu. Nelze tak aplikovat pro určení místní příslušnosti § 32 odst. 4 zákona o azylu, nýbrž § 7 odst. 2 s. ř. s. a příslušným soudem je Městský soud v Praze. Krajský soud tak měl podle § 7 odst. 5 s. ř. s. stěžovatelovu žalobu postoupit soudu příslušnému. Podle stěžovatele uvedenému nasvědčuje i logický výklad. Přijímací středisko se z hlediska zákona o azylu nenachází na území České republiky, k tomu odkazuje na znění § 73 odst. 2 zákona o azylu („Ministerstvo dopraví cizince do jiného ministerstvem určeného azylového zařízení na území,.....“). Z toho pak plyne, že nelze tvrdit, že cizinec má v České republice hlášený pobyt v přijímacím středisku a současně, že na území České republiky dosud nevstoupil. Stěžovatel je tedy názoru, že v České republice nemá místo hlášeného pobytu, nýbrž toliko místo, kde se zdržuje. Rovněž teleologický výklad podle stěžovatele potvrzuje jeho závěry. Dále poukazuje na to, že svoje přemístění do V. P. považuje za diskriminační, účelové a negující smysl zákonného soudce. Do tohoto zařízení jsou totiž přemísťovány pouze osoby z Egypta. Podle stěžovatele tento přesun žalovaný realizuje za účelem, aby o žalobách těchto osob rozhodoval Krajský soud v Praze, kde trvá řízení výrazně rychleji a zpravidla se stihne ve lhůtě 45 dnů (§ 73 odst. 2 zákona o azylu). Uvedený postup žalovaného pak stěžovatel připodobňuje postupu komunistické státní moci před rokem 1989, která také přidělovala politicky citlivou agendu pouze spolehlivým soudům a soudcům. Stěžovatel má tedy za to, že řízení o jeho žalobě bylo zmatečné, a proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že považuje rozsudek krajského soudu i svoje rozhodnutí za vydaná v souladu se zákonem. Posouzení stěžovatelem uplatněného důvodu kasační stížnosti ponechal na Nejvyšším správním soudu a uvádí, že nepovažuje žádnou stěžovatelovu námitku za opodstatněnou. Kasační stížnost navrhuje zamítnout. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí krajského soudu bylo vydáno po nabytí účinnosti zákona č. 350/2005 Sb. (tj. po 13. 10. 2005), postupoval zdejší soud již podle s. ř. s. ve znění novelizovaném uvedeným zákonem. Nejvyšší správní soud se proto ve smyslu ustanovení § 104a s. ř. s. zabýval nejprve otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a je tedy přijatelná. Nejvyšší správní soud se vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech azylu podrobně věnoval např. ve svých usneseních ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, případně ze dne 4. 5. 2006, č. j. 2 Azs 40/2006 - 57 (obě dostupná na www.nssoud.cz), kde dospěl k závěru, že o přijatelnou kasační stížnost se může jednat mimo jiné tehdy, pokud se dotýká právních otázek, které dosud nebyly řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu. Poté, co byla kasační stížnost shledána přijatelnou, mohl se Nejvyšší správní soud zabývat zde uvedenými důvody, přičemž důvodnost kasační stížnosti posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§ 109 odst. 2, 3 s. ř. s.). Stěžovatel uplatňuje důvod kasační stížnosti uvedený v § 103 odst. 1 písm. c) s. ř. s. („zmatečnost řízení před soudem spočívající v tom, že chyběly podmínky řízení, ve věci rozhodoval vyloučený soudce nebo byl soud nesprávně obsazen, popřípadě bylo rozhodnuto v neprospěch účastníka v důsledku trestného činu soudce“), domnívá se, že o jeho žalobě rozhodoval místně nepříslušný soud a že tato skutečnost způsobuje zmatečnost řízení. Ze spisu vyplynulo, že v době podání žaloby proti zamítavému rozhodnutí žalovaného (14. 9. 2006) byl stěžovatel umístěn v Přijímacím středisku P.-R., pobočka V. P. Žaloba byla podána ke Krajskému soudu v Praze, který ji bez nařízení ústního jednání projednal a rozsudkem ze dne 10. 10. 2006 zamítl. Nejvyšší správní soud se proto zabýval tím, zda v daném případě skutečně došlo k tomu, že by ve věci rozhodoval místně nepříslušný soud; dále tím, zda takový postup mohl vést ke shledání zmatečnosti ve smyslu § 103 odst. 1 písm. c) s. ř. s. Na otázku, zda lze přisvědčit stěžovatelovu názoru, že rozhodoval místně nepříslušný soud, odpovídá Nejvyšší správní soud záporně, a to ze dvou souběžně působících důvodů: za prvé proto, že v daném případě rozhodoval dle názoru zdejšího soudu soud místně příslušný; za druhé pak proto, že i kdyby se jednalo o soud místně nepříslušný, byla by tato nepříslušnost napravena mocí zásady perpetuatio fori. Co se týče odpovědi na otázku, který soud měl být v daném případě místně příslušným, je třeba nejprve vyjít z obecného pravidla pro určení místní příslušnosti ve správním soudnictví, jež je zakotveno v § 7 odst. 2 s. ř. s. Dle cit. ust. nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak, je k řízení místně příslušný soud, v jehož obvodu je sídlo správního orgánu, který ve věci vydal rozhodnutí v posledním stupni nebo jinak zasáhl do práv toho, kdo se u soudu domáhá ochrany. Pro řízení ve věcech azylu pak zvláštní zákon (§ 32 odst. 4 zákona o azylu) stanoví pravidlo zvláštní, podle něhož je k řízení o žalobě místně příslušný krajský soud, v jehož obvodu je žadatel o udělení azylu (žalobce) v den podání žaloby hlášen k pobytu. Co považuje zákon o azylu za místo hlášeného pobytu, je stanoveno v § 77 odst. 1 tohoto zákona tak, že místem hlášeného pobytu žadatele o udělení azylu je azylové zařízení, do něhož je ministerstvem umístěn, nebo místo, které žadatel oznámil Ministerstvu vnitra a s nímž toto ministerstvo vyslovilo souhlas (odst. 2 uvedeného ustanovení). Zákon o azylu v § 2 odst. 7 také stanoví, že azylovým zařízením se pro účely tohoto zákona rozumí přijímací středisko, pobytové středisko a integrační azylové středisko (Hlava XI). V daném případě stěžovatel tvrdí, že byl sice přemístěn do zařízení ve V. P., že však k tomuto přemístění nelze přihlížet, neboť nebylo učiněno souladně s § 73 odst. 1 zákona o azylu, a proto měla být místní příslušnost soudu určena výhradně podle subsidiárního pravidla obsaženého v § 7 odst. 2 s. ř. s. S touto argumentací se však zdejší soud nem