9 Afs 33/2007 — Nejvyšší správní soud

9 Afs 33/2007- 50 - text 9 Afs 33/2007 - 50 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudkyň JUDr. Barbary Pořízkové a Mgr. Daniely Zemanové v právní věci stěžovatele společnosti I.-L., zastoupené JUDr. Radimem Miketou, advokátem se sídlem v Ostravě, Slezská Ostrava, Jaklovecká 1249/18, za účasti Finančního ředitelství v Hradci Králové, se sídlem v Hradci Králové, Horova 17, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 9. 2006, č. j. 31 Ca 197/2005 – 24, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á. II. Žádný z účastníků n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Včas podanou kasační stížností napadla společnost I.-L. (dále jen „stěžovatelka“), v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové (dále jen „odvolací orgán“) ze dne 1. 7. 2005, č. j. 5111/120/2003, jímž bylo změněno rozhodnutí Finančního úřadu v Hradci Králové (dále jen „správce daně“) ze dne 19. 6. 2003, č. j. 145747/03/228912/1229, dodatečný platební výměr na daň z příjmů právnických osob a zrušení daňové ztráty z příjmů právnických osob za rok 1998, vydaný podle zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném pro uvedené zdaňovací období (dále jen „zákon o daních z příjmů“), a zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném pro uvedené zdaňovací období (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“). Dodatečným platebním výměrem správce daně zrušil daňovou ztrátu a dodatečně vyměřil za předmětné období daň z příjmů právnických osob ve výši 131 140 100 Kč. Změna provedená odvolacím orgánem spočívala v tom, že základ daně se z částky 374 686 137 Kč zvyšuje o 69 385 964 Kč, na částku po zaokrouhlení 444 072 000 Kč, a dodatečně vyměřená daň se z částky 131 140 100 Kč zvyšuje o 24 285 100 Kč na konečnou částku celkem 155 425 200 Kč, a to s ohledem na skutečnost, že v průběhu odvolacího řízení vyšla najevo přesná částka nových závazků, ke kterým se stěžovatelka zavázala smlouvou o spolupráci ze dne 18. 12. 1998 (viz níže - vyjádření stěžovatelky ze dne 14. 3. 2002 v souvislosti s řízením vedeným u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 48 K 12/2002, ve věci návrhu na prohlášení konkurzu stěžovatelky). Napadeným rozsudkem krajský soud shledal žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí odvolacího orgánu jako nedůvodnou a podle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), ji zamítl. Vycházel přitom především ze Smlouvy o spolupráci uzavřené dne 18. 12. 1998 mezi: 1) společností I., a. s., jako věřitelem, zastoupeným Ing. L. P., místopředsedou představenstva, a Ing. A. Š., členem představenstva, 2) stěžovatelkou jako dlužníkem, zastoupenou Ing. R. R., předsedou představenstva, a 3) společností P. S., a.s. – jediným akcionářem stěžovatelky – jako vlastníkem, zastoupenou V. G., předsedou představenstva (dále jen „smlouva“). Předmětnou smlouvou byl nahrazen původní závazek stěžovatelky vůči I., a. s., ve výši 1 492 413 648 Kč závazkem novým, výrazně nižším. Důsledkem této privativní novace byl stěžovatelkou dosažen výnos, který byla povinna zahrnout do hospodářského výsledku a promítnout jej do základu daně za zdaňovací období roku 1998. Zmíněnou smlouvu stěžovatelka předložila správci daně v jiném daňovém řízení, a to v souvislosti s prověřováním plnění povinností na dani z přidané hodnoty. Teprve až v souvislosti s kontrolními zjištěními, tj. daňovými dopady privativní novace, začala tvrdit, že uzavřenou smlouvu vlastně považuje za neplatnou. Krajský soud vyhodnotil smlouvu – stejně jako správce daně a odvolací orgán – jako platnou a uvedl, že stěžovatelka přes opakované výzvy (ze dne 7. 10. 2004 a ze dne 16. 12. 2004) své tvrzení o neplatnosti smlouvy věrohodným způsobem nedoložila. Konstatoval přitom, že k namítané nejasnosti a neurčitosti závazku v čl. III. předmětné smlouvy stěžovatelka nepředložila v průběhu daňového řízení žádný důkaz, který by svědčil ve prospěch jejího tvrzení. V souladu s ustanovením § 570 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“), dle něhož se dosavadní závazek nahrazuje závazkem novým, pokud se věřitel s dlužníkem takto dohodnou, došlo uzavřením smlouvy k zániku původních závazků stěžovatelky v rozsahu smluvené částky. K datu podpisu smlouvy tedy bylo povinností stěžovatelky tuto smlouvu, resp. její důsledky zahrnout do výnosů, které zvyšují hospodářský výsledek a tím v souladu s ustanovením § 18 odst. 1 a § 23 odst. 1 zákona o daních z příjmů i základ daně. Krajský soud rovněž neshledal bezprostřední návaznost mezi čl. III. smlouvy, obsahujícím nahrazení závazku stěžovatelky závazkem novým (privativní novace), a čl. IV. smlouvy, upravujícím závazky a povinnosti smluvních stran, neboť nelze dovodit, že by jejich plnění či neplnění mělo bezprostřední vliv na rozsah nahrazovaného závazku. Podle krajského soudu lze tedy považovat čl. IV. smlouvy za ujednání oddělitelné, a proto ve vazbě na § 41 občanského zákoníku není nutno hodnotit jeho platnost či neplatnost. Současně krajský soud konstatoval, že nebyl dán žádný důvod k provedení důkazů ve formě navrhovaných svědeckých výpovědí a poukázal na to, že ze zprávy o daňové kontrole, s jejímž obsahem byla stěžovatelka seznámena, vyplynulo, že další smluvní strany plnění smlouvy žádným způsobem nezpochybňovaly. Krajský soud rovněž nepřisvědčil žalobní námitce, podle níž odvolací orgán vycházel při svém hodnocení z důkazů získaných v rozporu s právními předpisy, když vycházel z podkladů získaných v jiném (soudním) řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem. Správce daně má totiž právo žádat o součinnost k poskytnutí potřebných údajů třetí osoby a v daném případě tedy pouze využil tohoto svého zákonného práva, když ve smyslu ustanovení § 34 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků žádal soud, příslušný k rozhodnutí ve věci návrhu věřitele I. G. H., a.s., na prohlášení konkurzu na majetek stěžovatelky, o sdělení údajů relevantních pro jím vedené řízení. Stěžovatelka jako důvody své kasační stížnosti označila skutečnosti uvedené v § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. a vyjádřila své přesvědčení, že napadený rozsudek krajského soudu spočívá na nesprávném posouzení právní otázky, řízení u správního orgánu trpí vadami, které mohly ovlivnit zákonnost rozhodnutí, a rozhodnutí trpí i nepřezkoumatelností, přičemž tato vada má za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé. Poukázala na to, že ve své žalobě namítala především nesprávné právní hodnocení správce daně v otázce posouzení platnosti smlouvy o spolupráci s tím, že v daňovém řízení i v uplatněné žalobě uvedla jednoznačné a konkrétní závěry a argumenty, o které opírá svůj právní závěr o neplatnosti předmětné smlouvy a které lze shrnout následovně. Stěžovatelka namítá, že již specifikace pohledávek v celkové výši 1 492 413 648 Kč z titulu neuhrazení dluhů z úvěrů uvedených v čl. I. smlouvy a z titulu jejich příslušností je nejasná a neurčitá a tedy ve smyslu § 37 občanského zákoníku neplatná. Nejméně část údajných pohledávek z úvěrů ve výši 29 696 371 Kč totiž nevznikla z úvěrů či jeho příslušenství, ale vznikla ze Smlouvy o postoupení pohledávek č. 3140/10/94 a č. 4202/10/94. Dále stěžovatelka namítá, že pokud mělo dojít k zániku závazků a nahrazení závazky novými, muselo by dojít k zániku všech závazků, avšak z čl. III. předmětné smlouvy vůbec nevyplývá, jak má být naloženo se zbylou částí pohledávek poté, co by byla jejich část uhrazena způsobem uvedeným v čl. III.1 smlouvy. Nadto v této souvislosti namítla i nejasnost a neurčitost závazku uvedeného v čl. III.1. smlouvy o tom, že má být vyplacen podíl z prodeje společnosti V., s.r.o. Stěžovatelka rovněž brojí proti závěrům ohledně oddělitelnosti ujednání čl. III. a čl. IV.1.1 a IV.1.2 předmětné smlouvy, které považuje za nezákonné závazky mající za následek neplatnost celé smlouvy. Poukazuje přitom na to, že při posuzování oddělitelnosti části právního úkonu je třeba dbát, aby byla respektována vůle účastníků tohoto úkonu s přihlédnutím k účelu, jehož dosažení osoba konající úkon sledovala, a že k této otázce navrhovala výslech svědků, aby mohla být zjištěna vůle účastníků právního úkonu. Tyto důkazy však provedeny nebyly a rozhodující správní orgány i krajský soud vycházely toliko ze samotného textu smlouvy. I z toho je však podle stěžovatelky zcela jasné, že by k ujednání pod čl. III. nedošlo, pokud by nebyla sjednána a respektována práva a povinnosti uvedená v čl. IV. K tomu, že nenabídla žádné důkazy k prokázání neplatnosti smlouvy, stěžovatelka uvedla, že se jedná o otázku právního hodnocení a v tomto směru jsou jakékoli důkazy vyloučeny. Tvrzení o tom, že neunesla důkazní břemeno, tedy považuje v daném případě