1 Afs 141/2008 — Nejvyšší správní soud

1 Afs 141/2008- 70 - text 1 Afs 141/2008 - 77 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobkyně: Dr. M. Č., zastoupena JUDr. Františkem Loskotem, CSc., advokátem se sídlem Čsl. armády 556, Hradec Králové, proti žalovanému: Finanční ředitelství v Hradci Králové se sídlem Horova 17, Hradec Králové, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 5. 2004, č. j. 122/140/2004-PN-O-2/Bi, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2008, č. j. 8 Ca 213/2005 - 52, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalobkyně n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : I. [1] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) uzavřela dne 29. 4. 1995 spolu s dalšími osobami společenskou smlouvu, kterou založili společnost Právovárečné měšťanstvo, v. o. s., přičemž se zavázali vložit do společnosti nemovitosti v katastrálním území Hradec Králové, které byly ve spoluvlastnictví zakladatelů společnosti. Nemovitosti byly vloženy do společnosti na základě prohlášení zakladatelů ze dne 29. 4. 1995 a společnost byla zapsána do obchodního rejstříku dne 12. 9. 1995. Vklad vlastnického práva k nemovitostem ve prospěch společnosti byl proveden katastrálním úřadem dne 7. 12. 1995 s právními účinky ke dni 26. 9. 1995. Stěžovatelka doručila společnosti svoji výpověď společenské smlouvy ze dne 22. 2. 1997, její zápis coby společnice společnosti byl z obchodního rejstříku vymazán dne 30. 12. 1997 na základě usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 12. 2007, č. j. Firm 19532/97, Rg. A 5134/2. V roce 2000 byl do obchodního rejstříku zapsán vstup společnosti do likvidace; po ukončené likvidaci společnost zanikla výmazem z obchodního rejstříku dne 14. 6. 2002. [2] Finanční úřad v Hradci Králové (dále jen „správce daně“) vydal dne 24. 11. 2003 platební výměr č. j. 224940/03/228960/6180, kterým vyměřil stěžovatelce daň z převodu nemovitostí ve výši 76 990 Kč. Odvolání stěžovatelky bylo rozhodnutím Finančního ředitelství v Hradci Králové (dále jen „žalovaný“), označeným v záhlaví tohoto rozsudku, zamítnuto; toto posléze uvedené rozhodnutí stěžovatelka také napadla žalobou. Městský soud žalobu stěžovatelky v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl, když v odůvodnění uvedl, že nebyly splněny podmínky pro osvobození od daně z převodu nemovitostí dle § 20 odst. 6 písm. e) zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, neboť stěžovatelka ukončila svoji účast ve společnosti před uplynutím 5 let od vložení spoluvlastnického podílu k nemovitostem do společnosti. Pro posouzení této skutečnosti je správce daně vázán usnesením Krajského soudu v Hradci Králové, kterým byl proveden výmaz stěžovatelky jakožto společnice společnosti z obchodního rejstříku. II. [3] Stěžovatelka v kasační stížnosti uvedla, že trvá na námitkách, jež uvedla v podání ze dne 18. 11. 2000, v odvolání proti platebnímu výměru a v žalobě, a pro stručnost na ně pouze odkazuje. Dále namítá, že byla společnicí společnosti po dobu delší než 5 let, neboť úkony směřující k ukončení účasti ve společnosti jsou absolutně neplatné. Právní úprava zrušení a zániku obchodní společnosti má kogentní charakter, od něhož se nelze smluvně odchýlit. Úprava zániku účasti společníka ve společnosti obsažená ve společenské smlouvě však byla v rozporu s kogentními zákonnými ustanoveními, a proto úkony učiněné stěžovatelkou s ředitelem společnosti jsou neplatné. Na této skutečnosti nic nemůže změnit ani výmaz stěžovatelky z obchodního rejstříku na základě usnesení rejstříkového soudu, neboť soudní rozhodnutí nemůže působit konvalidaci neplatného právního úkonu. Jelikož společnost již zanikla, byla vymazána z obchodního rejstříku, nemá stěžovatelka v současnosti žádné nástroje, jak napravit nezákonný výmaz své osoby jakožto společnice z obchodního rejstříku. Navíc se nalézá v situaci, že je povinna uhradit daň z převodu nemovitostí, ale nebyl jí vyplacen vypořádací podíl, nemá tak z čeho daň uhradit. Jestliže se cítí správce daně být vázán usnesením soudu o výmazu, pak nemá stěžovatelka možnost prokázat opak. Pokud i soud odmítl řešit otázku platnosti ukončení účasti stěžovatelky ve společnosti jako předběžnou otázku, zatížil své rozhodnutí vadou spočívající v nesprávném posouzení právní otázky, potažmo v nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů rozhodnutí. Stěžovatelka na závěr navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, dále požádala o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. [4] Žalovaný svého práva vyjádřit se ke kasační stížnosti nevyužil. III. [5] Kasační stížnost není důvodná. [6] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti soudního rozhodnutí spočívající v tom, že soud nepřihlédl k námitkám stěžovatelky týkajícím se posouzení předběžné otázky [důvod dle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Posléze se soud vypořádal i s námitkou nesprávného posouzení právní otázky zániku účasti stěžovatelky na společnosti a osvobození od daně z převodu nemovitostí [důvod dle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. III/1 [7] Nejvyšší správní soud připomíná závěry vyslovené v rozsudku rozšířeného senátu NSS ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 - 58 (všechna zde cit. rozhodnutí NSS jsou dostupná na www.nssoud.cz), v němž mj. konstatoval, že „[k]onkretizace faktů dostatečně substancovanými žalobními body je důležitá nejen z hlediska soudu, tj. pro stanovení programu sporu a vytýčení mezí, v nichž se soud může v souladu s dispoziční zásadou pohybovat, ale má význam i pro žalovaného. Stěžejní procesní zásadou je rovnost účastníků před soudem vyjadřovaná někdy jako rovnost zbraní. Každá procesní strana by měla mít přiměřenou možnost uplatnit své argumenty za podmínek, které ji citelně neznevýhodňují v porovnání s protistranou. Provedením této zásady je potom též požadavek náležité substanciace přednesů stran: jedině tím, že strana svůj přednes dostatečně konkretizuje, umožní druhé straně k tomuto přednesu učinit vyjádření. Pokud je tvrzení jedné procesní strany jen povšechné a nekonkrétní, neví druhá strana, k čemu se má vlastně vyjádřit; tím se přirozeně snižuje i její možnost náležité procesní obrany. Žalobce je též povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti. […] Pokud žalobce odkazuje na okolnosti, jež jsou popsány či jinak zachyceny ve správním či soudním spise, nemůže se jednat o pouhý obecný, typový odkaz na spis či jeho část, nýbrž o odkaz na konkrétní skutkové děje či okolnosti ve spisu zachycené, a to tak, aby byly zřetelně odlišitelné od jiných skutkových dějů či okolností obdobné povahy a aby bylo patrné, jaké aspekty těchto dějů či okolností považuje žalobce za základ jím tvrzené nezákonnosti“ (publ. též pod č. 835/2006 Sb. NSS). [8] Soud se proto nemůže zabývat „námitkou“ stěžovatelky, v níž uvádí, že trvá na skutečnostech a námitkách uvedených v podání ze dne 18. 11. 2000, odvolání proti platebnímu výměru a žalobě proti rozhodnutí žalovaného. Aby se jednalo o řádně uplatněnou námitku v kasační stížnosti, musela by v ní stěžovatelka konkrétně uvést jednotlivé nezákonnosti, kterých se dopustili správce daně, žalovaný či městský soud, nikoliv pouze odkázat na svá předchozí vyjádření ve věci. III/2 a) [9] Rozsudek městského soudu netrpí nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů, neboť je z něho jednoznačně patrné, že městský soud posoudil otázku ukončení účasti stěžovatelky ve společnosti v souladu s usnesením rejstříkového soudu o výmazu stěžovatelky coby společnice z obchodního rejstříku. Obdobně se usnesením rejstříkového soudu řídil žalovaný i správce daně. S tímto právním názorem se z níže uvedených důvodů plně ztotožnil též Nejvyšší správní soud. [10] Klíčovým ustanovením, jehož výklad je předmětem sporu mezi stěžovatelkou a žalovaným, je § 28 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „daňový řád“), podle něhož „vyskytne-li se v řízení otázka, o které již pravomocně rozhodl příslušný orgán, je správce daně takovým rozhodnutím vázán. Jinak si může správce daně o takové otázce učinit úsudek nebo dát příslušnému orgánu podnět k zahájení řízení.“ Podle odstavce druhého téhož ustanovení „správce daně si nemůže jako o předběžné otázce učinit úsudek o tom, zda a kým byl spáchán trestný čin nebo přestupek, nebo o osobním stavu občana.“ Komentářová literatura toto ustanovení vysvětluje tak, že „[p]okud se v daňovém řízení otázka, která nespadá do kompetence správce daně, vyskytn