2 Afs 9/2005 — Nejvyšší správní soud

2 Afs 9/2005- 158 - text 2 Afs 9/2005 - 158 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobců: a) Z + Z, a. s., se sídlem Kladno, Milady Horákové 2724, zast. Mgr. Romanem Ambrožem, advokátem se sídlem Brno, Vinohrady 794/45, a b) JUDr. Přemysla Krause, správce konkursní podstaty úpadce Zeman & Zeman, spol. s r. o., se sídlem Praha 1, Senovážné nám. 23, zast. JUDr. Romanem Jelínkem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 1, Revoluční 1, proti žalovanému: Finanční ředitelství v Plzni, se sídlem Plzeň, Hálkova 14, proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni ze dne 21. 12. 2001, č. j. 10905/140/2001, v řízení o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 9. 2004, č. j. 30 Ca 22/2002 – 79, takto: I. Kasační stížnost podaná žalobcem b) s e o d m í t á . II. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 9. 2004, č. j. 30 Ca 22/2002  79, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. III. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti podané žalobcem b). O d ů v o d n ě n í : Včas podanou kasační stížností se žalobce a) - Z + Z, a. s., jako prvý stěžovatel, a žalobce b) - JUDr. Přemysl Kraus, správce konkursní podstaty úpadce Zeman & Zeman, spol. s r. o., jako druhý stěžovatel, domáhají zrušení shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Plzni, jímž byla zamítnuta jejich žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni ze dne 21. 12. 2001, č. j. 10905/140/2001, kterým bylo zamítnuto odvolání prvého stěžovatele proti výzvě č. 1010000051 k zaplacení daňového nedoplatku ručitelem podle § 57 odst. 5 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném v době rozhodování žalovaného, (dále též „daňový řád“), vydané Finančním úřadem v Plzni dne 7. 8. 2001 pod č. j. 219890/01/138962/2701. V případě prvého stěžovatele krajský soud žalobu zamítl s tím, že námitka neplatnosti kupní smlouvy nebyla vznesena během daňového řízení a soud musí vycházet ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. I kdyby však tuto námitku první stěžovatel uplatnil v daňovém řízení, nemohlo by žalobě být vyhověno, neboť rozsudek okresního soudu, kterým byla neplatnost smlouvy vyslovena, nabyl právní moci až 17. 7. 2004. Ve vztahu k druhému stěžovateli tak učinil proto, že není aktivně legitimován k podání žaloby, neboť napadeným rozhodnutím nebylo zasaženo do jeho veřejných subjektivních práv. Proti tomu stěžovatelé v kasační stížnosti namítají důvody stanovené v § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“). Nezákonnost spatřují v nesprávné aplikaci § 2 odst. 2 a 7 a § 28 odst. 1 daňového řádu. Správci daně totiž nepostupovali v úzké součinnosti se stěžovateli a neodstranili nejasnosti v odvolání podaném dne 18. 9. 2001; nezabývali se ani blíže obsahem a účelem kupní smlouvy ze dne 5. 11. 1998. Krajský soud také nesprávně posoudil námitku stěžovatelů, že správce daně měl přihlédnout k eventuální platnosti či neplatnosti kupní smlouvy. Jestliže byla kupní smlouva napadena jako neúčinná, měl správce daně stěžovatele vyzvat k předložení argumentace k tomuto závěru, případně provést další dokazování. Zdůrazňují, že pokud soud určil, že předmětná kupní smlouva je absolutně neplatná (rozsudkem ze dne 12. 5. 2004), nemohlo na základě ní dojít k převodu vlastnického práva a není tak naplněna podmínka k vyměření daně z převodu nemovitostí podle § 9 odst. 1 a 2 zákona ČNR č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění účinném v době rozhodování žalovaného. Vzhledem k tomu nelze ani vymáhat ručitelský závazek z titulu takto nezákonně vyměřené daně. Jednalo by se totiž o bezdůvodné obohacení na straně žalovaného (České republiky). Navrhují tedy, aby zdejší soud rozsudek krajského soudu zrušil. Žalovaný se ve svém vyjádření zcela ztotožnil se závěrem obsaženým v napadeném rozsudku a poukázal na to, že námitka absolutní neplatnosti kupní smlouvy nebyla v daňovém řízení vůbec vznesena. Prvý stěžovatel v daňovém řízení poukazoval na neúčinnost kupní smlouvy vůči věřitelům ve smyslu § 15 odst. 1 písm. c) zákona ČNR č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání. Taková neúčinnost pak podle žalovaného neznamená, že se právní úkon nestal. O neplatnosti kupní smlouvy bylo okresním soudem rozhodnuto až 12. 5. 2004, tedy až po skončení vyměřovacího řízení, které proběhlo v roce 2001. Žalovaný poukazuje na to, že za dané situace může být daňová povinnost zrušena pouze např. obnovou řízení a současně se zrušením daňové povinnosti by došlo k zániku ručitelského závazku. Navrhuje proto zamítnutí kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 19. 8. 2005 přerušil řízení, neboť sedmý senát téhož soudu v právní věci vedené pod sp. zn. 7 Afs 116/2004 podáním ze dne 2. 6. 2005 navrhl Ústavnímu soudu zrušení § 57 odst. 5 daňového řádu pro rozpor s ústavním pořádkem České republiky, a to podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky a § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb. Vzhledem k tomu, že došlo ke změně právní úpravy - napadené ustanovení bylo zákonodárcem zrušeno a institut ručení byl upraven jiným způsobem, zastavil Ústavní soud řízení o návrhu sedmého senátu usnesením pléna ze dne 11. 7. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 30/05, podle § 67 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. Nejvyšší správní soud však ve věci sp. zn. 2 Afs 108/2005 podal dne 4. 10. 2006 k Ústavnímu soudu návrh nový, tentokrát na vyslovení protiústavnosti § 57 odst. 5 daňového řádu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky, neboť zmíněné ustanovení, přestože bylo zákonodárcem zrušeno, je nucen aplikovat. K přerušení řízení přistoupil zdejší soud proto, že probíhající řízení u Ústavního soudu mohlo mít vliv na rozhodnutí v dané věci. Ústavní soud o návrhu druhého senátu rozhodl nálezem ze dne 29. 1. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 72/06 a vyslovil, že poslední věta napadeného ustanovení ve znění před novelou provedenou zákonem č. 230/2006 Sb. byla v rozporu s čl. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Nejvyšší správní soud následně usnesením ze dne 20. 2. 2008 rozhodl o pokračování v řízení, přičemž ovšem výsledek řízení u Ústavního soudu na danou věc neměl přímý vliv. Ze spisu vyplynuly následující podstatné skutečnosti: Kupní smlouvou ze dne 5. 11. 1998 uzavřenou mezi společností Zeman & Zeman, spol. s r. o. jako prodávajícím a prvým stěžovatelem jako kupujícím byly prodány nemovitosti v k. ú. Plzeň za kupní cenu 77 128 750 Kč. Vklad vlastnického práva byl v katastru nemovitostí zapsán dne 5. 2. 1999 s účinky k 6. 11. 1998. Dne 27. 7. 1999 byl prohlášen konkurz na majetek úpadce Zeman & Zeman, spol. s r. o. Finanční úřad v Plzni vydal dne 1. 2. 2000 platební výměr, kterým společnosti Zeman & Zeman, spol. s r. o. vyměřil daň z převodu nemovitostí v částce 3 689 860 Kč. Proti tomu podal druhý stěžovatel odvolání, které bylo žalovaným zamítnuto. Vzhledem k tomu, že daň nebyla zaplacena, vydal finanční úřad výzvu k zaplacení daňového nedoplatku ručitelem (prvým stěžovatelem) podle § 57 odst. 5 daňového řádu. Proti tomu podal prvý stěžovatel odvolání, kde poukazoval na to, že nemovitosti, na základě jejichž prodeje měla být daň zaplacena, byly zahrnuty do konkurzní podstaty společnosti Zeman & Zeman, spol. s r. o., a to z důvodu neúčinnosti právního úkonu ve smyslu § 15 zákona č. 328/1991 Sb. Jeho odvolání však bylo rozhodnutím ze dne 21. 12. 2001 zamítnuto. Žalovaný poukázal na to, že neúčinnost právního úkonu neznamená jeho neplatnost a vlastnické právo k nemovitostem na kupujícího přešlo. Proti tomu podali stěžovatelé žalobu, kde namítali, že kupní smlouva je absolutně neplatným právním úkonem, neboť se příčí zákonu a dobrým mravům (§ 39 občanského zákoníka). Společnost Zeman & Zeman, spol. s r. o. založila prvého stěžovatele v době, kdy měla řadu nesplacených pohledávek a nedostatek likvidních prostředků. Kupní smlouvou se na něho pak snažila převést značnou část svých aktiv s úmyslem ztížit nebo znemožnit svým věřitelům uspokojení jejich pohledávek. Součástí spisu je i rozsudek Okresního soudu v Plzni ze dne 12. 5. 2004 (právní moc 17. 7. 2004), kterým byla předmětná kupní smlouva označena za neplatnou a vlastníkem převáděných nemovitostí byla určena společnost Zeman & Zeman, spol. s r. o. Neplatnou byla smlouva shledána s poukazem na § 39 občanského zákoníku proto, že obchází zákon č. 328/1991 Sb., resp. jeho smysl vyjádřený v § 2 odst. 3 tohoto zákona. V daném řízení tedy podali oba stěžovatelé kasační stížnost zcela shodného obsahu (jednalo se o jeden text na jedné listině podepsaný oběma stěžovateli, tedy de facto kasační stížnost jedinou) a brojí v ní toliko proti závěru krajského soudu, týkajícím se p