— Nejvyšší správní soud

2 Ans 7/2007- 75 - text č. j. 2 Ans 7/2007 - 75 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: K. D., zast. Mgr. Alešem Buriánkem, advokátem se sídlem v Praze, Vodičkova 28, proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské nám. 2, Praha 1, na ochranu proti nečinnosti správního orgánu, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2006, č. j. 6 Ca 9/2005 - 40, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í: Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku městského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba na ochranu proti nečinnosti správního orgánu s návrhem, že žalovaný je povinen zrušit rozhodnutí o přerušení kolaudačního řízení, jelikož vstup do stavby na základě kolaudace je v rozporu s Listinou základních práv a svobod. Městský soud posoudil nejednoznačné podání nikoliv jako žalobu proti rozhodnutí správního orgánu, ale jako žalobu směřující proti nečinnosti správního orgánu s tím, že se žalobce domáhal vydání rozhodnutí o kolaudaci stavby. Rozsudek městského soudu dále vycházel z toho, že stavební úřad je oprávněn v rámci kolaudačního řízení provádět místní šetření a stavebník je povinen toto šetření umožnit. Pokud tak neučiní – jak se tomu stalo ve stěžovatelově případě – vystavuje se riziku, že rozhodnutí o kolaudaci stavby nebude možné vydat. V daném případě se proto nejednalo o nezákonnou nečinnost správního orgánu. Stěžovatel v kasační stížnosti a v jejím doplnění výslovně uvádí, že kasační stížnost podává z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a), b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“). Podle písm. a) uvedeného ustanovení namítá nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právních otázek řešených v řízení před městským soudem. Podle písm. b) uvedeného ustanovení brojí výslovně proti tomu, že skutková podstata, z níž správní orgán vycházel v napadeném rozhodnutí, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu. Ve skutečnosti ovšem ve věci není sporu o skutkový stav, nýbrž je namítána rovněž ve smyslu písm. b) uvedeného ustanovení nepřezkoumatelnost správního rozhodnutí pro nedostatek důvodů (viz rekapitulace námitek níže). Stěžovatelem namítané nesprávné právní posouzení věci podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. spočívá v tom, že městský soud chybně posoudil otázku, zda může stavební úřad nevydat rozhodnutí o kolaudaci stavby v situaci, kdy je úředníkům stavebního úřadu žalobcem znemožněn vstup do kolaudované stavby. V kasační stížnosti je uvedeno, že Odbor stavební Úřadu městské části Praha 13 (též „stavební úřad“) přerušil kolaudační řízení proto, že stěžovatel znemožnil vstup do přístavby rodinného domu, která měla být zkolaudována. Stěžovatel uvádí, že městský soud nesprávně vyložil § 134 odst. 1 v rozhodné době účinného zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen „stavební zákon“). Městský soud dovodil, že pokud stavební zákon stanoví, že stavební úřad (resp. jeho úředníci) jsou oprávněni v rámci kolaudačního řízení provádět místní šetření, znamená to pro stavebníka povinnost provedení místního šetření umožnit. Uvedené ustanovení dle stěžovatele nic takového neříká, jen uvádí, že pověření zaměstnanci jsou oprávněni vstupovat na cizí pozemky, na stavby a do staveb s vědomím jejich vlastníků, pokud plní úkoly vyplývající z tohoto zákona, které se těchto pozemků a staveb dotýkají. Do obydlí však mohou vstupovat, jen je-li to nezbytné pro ochranu života nebo zdraví osob, pro ochranu práv a svobod druhých anebo pro odvrácení závažného ohrožení veřejné bezpečnosti a pořádku. Stěžovatel uvádí, že je naprosto jednoznačné, že uvedený § 134 odst. 1 stavebního zákona upravuje vstup na stavby. Je pravda, že příslušní zaměstnanci mohou vstupovat do staveb, nemohou ale vstupovat do obydlí; ve stěžovatelově případě totiž nebyla naplněna podmínka ochrany života, zdraví a bezpečnosti (naopak posouzení podmínek kolaudace mohlo být provedeno bez zásahu do soukromí stěžovatele). V komentáři k uvedenému ustanovení se uvádí, že obydlím je rozuměna stavba pro bydlení (bytový či rodinný dům). Obydlí je chráněno i v čl. 12 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Městský soud uvádí, že v čl. 4 odst. 2 Listiny základních práv a svobod je uvedeno, že meze základních práv a svobod mohou být za podmínek stanovených Listinou základních práv a svobod upraveny pouze zákonem. Soud se již nezmínil o čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, kde se uvádí, že při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena. Takovým zneužitím dle stěžovatele je to, že stavebník nemůže do doby kolaudace nově postavenou stavbu užívat, nemůže tedy být obydlím, jehož nedotknutelnost je chráněna v čl. 12 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel nesouhlasí ani s tím, že městský soud posoudil jeho žalobu jakožto žalobu na ochranu proti nečinnosti správního orgánu. Takovou žalobu totiž stěžovatel nepodal, nýbrž podal žalobu na porušování přirozených základních práv obsažených v Listině. Stěžovatel také namítá, že kolaudovaná přístavba k rodinnému domu tvoří s jeho obydlím, které po právu užívá na základě pravomocného kolaudačního rozhodnutí, takový celek, že není možné vstupovat do této přístavby, aniž by bylo narušeno obydlí (soukromí) stěžovatele vyplývající z čl. 12 odst. 1, čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Názor městského soudu je chybný také z toho důvodu, že z něj plyne, že všechny kolaudované stavby, v nichž jsou prováděny jen dílčí stavební úpravy, které nicméně podléhají kolaudačnímu řízení, jsou do vydání kolaudačního rozhodnutí o těchto úpravách neobyvatelné. Stěžovatel trvá na tom, že uplatnění jeho zaručených práv nemůže být oprávněným důvodem přerušení řízení. Dodává, že pokud nebude jeho kasační stížnosti vyhověno, podá ústavní stížnost k Ústavnímu soudu. Stěžovatelovy námitky dle § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. mají spočívat v tom, že stavební úřad kromě obecných konstatování nijak nedoložil, že by zde byl dán Listinou základních práv a svobod předpokládaný důvod vstupu jeho úředníků do obydlí stěžovatele, tj. že by kolaudovaná přístavba ohrožovala život nebo zdraví osob, práva a svobody druhých osob, eventuálně že by byla ohrožena závažným způsobem bezpečnost a veřejný pořádek. Důvody nezbytnosti tohoto vstupu nelze dovodit ani ze správního spisu vedeného v předmětné záležitosti. Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby napadený rozsudek městského soudu byl zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení. Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že odkazuje na svoje vyjádření k žalobě a ztotožňuje se se závěry městského soudu. Nadto považuje stěžovatelovu argumentaci za účelovou, nepodloženou a zpochybňující základní principy stavebního práva. V souzené věci Nejvyšší správní soud z předmětného správního a soudního spisu ve vztahu k námitkám uvedeným v kasační stížnosti především zjistil, že Odbor výstavby Úřadu městské části Praha 13 rozhodnutím ze dne 20. 11. 2000, č. j. VYS.Rep.385-3929/00-DF-Sp, rozhodl o umístění přístavby rodinného domu na pozemku č. par. 948 a č. par. 949, k. ú. Ř., ul. O. 385, P. 5, a vydal stavební povolení na přístavbu a stavební úpravy uvedeného rodinného domu. Dne 21. 2. 2002 požádal stěžovatel o kolaudaci přístavby a stavebních úprav provedených na základě shora uvedeného povolení. Stavební úřad oznámil zahájení kolaudačního řízení a nařídil k předloženému návrhu ústní jednání spojené s místním šetřením na den 14. 3. 2002. Podle zápisu z místního šetření, které se konalo uvedeného dne, stěžovatel znemožnil vstup do objektu. Tento svůj postup odůvodnil tím, že provedení venkovní stavby dle ověřené dokumentace lze zjistit a že zaměstnanci stavebního úřadu nejsou schopni prokázat, na základě jakého zákona se dožadují přístupu do jeho objektu. Jelikož stěžovatel nepředložil ani všechny potřebné podklady pro kolaudační rozhodnutí, stavební úřad řízení přerušil a vyzval stěžovatele k předložení potřebných podkladů. Po vyhovění této žádosti stavební úřad oznámil pokračování v kolaudačním řízení a nařídil nové ústní jednání spojené s místním šetřením na den 25. 5. 2004. Podle rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 10. 6. 2004, č. j. VYS.Rep.385-1599/04-DF-pkř, nebyl ani v tomto případě umožněn stěžovatelem vstup do kolaudované stavby, proto stavební úřad kolaudační řízení znovu přerušil a stanovil lhůtu ke zpřístupnění stavby do 30. 8. 2004. V odůvodnění tohoto rozhodnutí uvedl, že stěžovatel neumožnil vstup do kolaudovan