2 Aps 4/2008 — Nejvyšší správní soud

2 Aps 4/2008- 138 - text 2 Aps 4/2008 - 148 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce Mgr. M. Š., proti žalovaným 1) Městskému soudu v Praze, se sídlem Spálená 2, Praha 2, 2) Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, 3) Generálnímu ředitelství Vězeňské služby ČR, se sídlem Soudní 1a/1672, Praha 4 - Pankrác, 4) předsedovi Městského soudu v Praze, se sídlem Spálená 2, Praha 2, o žalobě o ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2007, č. j. 44 Ca 81/2007 – 51, takto: Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2007, č. j. 44 Ca 81/2007 – 51, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Praze, kterým byla odmítnuta jeho žaloba na ochranu před nezákonným zásahem proti 1. a 2. žalovanému (výrok I.) a žaloba, kterou se domáhal vyslovení nezákonnosti zásahu žalovaných, k němuž došlo vůči žalobci dne 9. 1. 2007 v budově Městského soudu v Praze tak, že na základě opatření předsedy označeného soudu ze dne 10. 5. 2005 byla u stěžovatele provedena osobní prohlídka, při níž mu byla příslušníky justiční stráže proti jeho vůli odebrána digitální videokamera, o čemž byl sepsán protokol o uschování (odebrání) zakázané věci, pro jehož vyplnění byla příslušníky justiční stráže neoprávněně zjišťována jeho totožnost, ačkoli se nejednalo o zbraň nebo o předmět způsobilý ohrozit život nebo zdraví anebo pořádek uvedený v § 7 zákona č. 6/2002 Sb. a po celou dobu provádění těchto úkonů mu bylo bráněno ve vstupu do budovy soudu a byla neoprávněně omezována jeho osobní svoboda způsobem, kterým bylo zasaženo do jeho základních práv a svobod, zejména do práva na osobní nedotknutelnost, přičemž mu na místě toho dne ani později nebylo umožněno, aby byl seznámen s obsahem nařízení, na základě kterého bylo orgány veřejné moci zasahováno do jeho základních práv a svobod (výrok II.). Zamítnuta byla žaloba v části, kterou se stěžovatel domáhal, aby bylo žalovaným zakázáno pokračovat v porušování jeho práv způsobem uvedeným ve výroku II. (výrok III.). Odmítnuta pak byla i žaloba v části, kterou se stěžovatel domáhal toho, aby bylo žalovaným přikázáno zničit protokol o uschování (odebrání) a vrácení zakázané věci – videokamery Panasonic, který obsahoval stěžovatelovy osobní údaje, a který s ním byl sepsán dne 9. 1. 2007 (výrok IV.). Stěžovatel proti tomu v kasační stížnosti uplatňuje důvody podle § 103 odst. 1 písm. a), c), d) a e) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“). Předně namítá, že o věci rozhodoval jiný, než místně příslušný soud - místo Městského soudu v Praze, k němuž byla žaloba podána, rozhodoval Krajský soud v Praze, kterému byla věc přikázána Nejvyšším správním soudem. Před rozhodnutím o delegaci však nebyl stěžovatel seznámen s vyjádřením ostatních účastníků k návrhu podanému městským soudem a neměl tak možnost se k nim vyjádřit. Stěžovatel zdůrazňuje, že účastník má právo seznámit se s vyjádřeními ostatních účastníků a případně se k nim vyjádřit. Pokud mu to není umožněno, jedná se o porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Uvedený závěr zaujal i Evropský soud pro lidská práva (dále též ESLP) ve věci Milatová a spol. proti České republice a Mareš proti České republice. Podle stěžovatele nebyl důvod k delegaci, neboť žaloba proti městskému soudu byla odmítnuta, aniž o ní bylo věcně rozhodováno. Poukazuje k tomu na svoje vyjádření k návrhu na delegaci, kde zdůraznil rozlišení „jurisdikční složky soudní moci“ a „složky správní“, kteréžto je zřejmé jak ze zákona č. 6/2002 Sb., tak z nálezů Ústavního soudu (např. sp. zn. III ÚS 218/97). Stěžovatel pak v žalobě nebrojil proti městskému soudu, jako „soudu“ nýbrž jako správnímu orgánu – žalovanou tedy byla správní složka soudu, zatímco rozhodování náleží jurisdikční složce, které jsou od sebe přísně odděleny. Poukazuje také na to, že jsou-li soudci určitého žalovaného soudu vyloučeni z rozhodování, protože za žalovaného jedná předseda tohoto soudu a tedy jejich nadřízený, měli by být vyloučeni všichni soudci, pokud za žalovaného jedná ministr spravedlnosti. Stěžovatel se tedy domnívá, že byl porušen čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť byl odňat svému zákonnému soudci. Dále namítá, že mu krajský soud nedoručil ani stejnopis vyjádření druhého žalovaného k žalobě, z něhož je citováno na str. 3 rozsudku. Upozorňuje také na to, že k dotazu krajského soudu, zda souhlasí s rozhodnutím bez nařízení jednání, sdělil, že na tuto otázku nemůže odpovědět do té doby, než obdrží vyjádření žalovaných, a dozví se, nakolik je třeba provádět dokazování. Krajský soud mu však zaslal vyjádření toliko prvého žalovaného (dne 22. 8. 2007). Vyjádření třetího žalovaného stěžovatel obdržel až 4. 10. 2007, přičemž soud rozhodl rozsudkem bez jednání již 2. 10. 2007 – tedy dříve, než stěžovatel vyjádření třetího žalovaného vůbec dostal. K oběma vyjádřením pak zaslal soudu repliku dne 18. 10. 2008, v níž zdůraznil, že státní orgány mohou činit pouze to, co jim výslovně umožňuje zákon. Nezákonným zásahem tedy bylo již samotné bezdůvodné zjišťování stěžovatelovy totožnosti příslušníky justiční stráže, natož omezování jeho osobní svobody a bránění ve vstupu do budovy soudu a účasti na soudním jednání, kam byl stěžovatel předvolán jako zástupce účastníka řízení. Poukázal na obdobný případ, řešený Ústavním soudem Slovenské republiky a přiložil i kopii příslušného soudního rozhodnutí (sp. zn. II. ÚS 26/02), v němž bylo takové jednání označeno za protiústavní. Výslovně také uvedl, že s ohledem na vyjádření žalovaných trvá na nařízení ústního jednání. Krajský soud však ve věci rozhodl dříve, než obdržel stěžovatelovu repliku, přestože mu bylo známo, že k možnosti rozhodnutí bez nařízení jednání se stěžovatel nemůže vyjádřit dříve, než obdrží vyjádření žalovaných. Takový postup shledává stěžovatel rovněž rozporným se závěry ESLP zaujatými ve shora citovaných rozhodnutích. Poukazuje na to, že § 51 odst. 1 s. ř. s. je třeba vykládat ústavně konformním způsobem, tj. že kvalifikované vyjádření účastníků podle citovaného ustanovení je možné požadovat až poté, co jsou seznámeni se stanoviskem druhé strany sporu. Rozsudek krajského soudu navíc považuje za zmatečný, neboť výrokem I. krajský soud odmítl žalobu stěžovatele proti 1. a 2. žalovanému. O této části žaloby pak rozhodl znovu výrokem II., neboť jím odmítl žalobu proti popsanému zásahu žalovaných, výrokem III., jímž zamítl část žaloby proti žalovaným i výrokem IV., v němž odmítl žalobu, kde se stěžovatel domáhal, aby soud nařídil žalovaným zničit protokol s jeho osobními údaji. Výroky II., III. a IV. se tak mohly týkat pouze 3. žalovaného, neboť předmět řízení ve vztahu k 1. a 2. žalovanému byl zcela vyčerpán výrokem I. Ten je tedy s ostatními výroky v rozporu. Stěžovatel rovněž poukazuje na to, že krajský soud nesprávně posoudil pasivní legitimaci žalovaných, pokud jde o 1. a 2. žalovaného (pozn. soudu: stěžovatel sice v kasační stížnosti uvádí 1. a 3. žalovaného, avšak ze smyslu textu je zřejmé, že má na mysli 1. a 2. žalovaného, neboť jejich pasivní legitimaci krajský soud neshledal). Odchýlil se tím také od rozhodovací praxe městského soudu, který ve věci žaloby proti nezákonnému zásahu Policie ČR vyslovil, že žalovaným je Ministerstvo vnitra (sp. zn. 5 Ca 57/2006). Podle stěžovatele se zásah odvíjí od nařízení předsedy městského soudu, k jehož vydání nebyl vůbec oprávněn a vykonavateli tohoto nařízení byli příslušníci justiční stráže, tedy Vězeňské služby ČR. Podle § 4a zákona č. 555/1992 Sb. vykonává státní správu Vězeňské služby Ministerstvo spravedlnosti, kterému je také podřízena. Pasivní legitimace ve smyslu § 83 s. ř. s. tak podle stěžovatele svědčí právě tomuto ministerstvu. Stěžovatel dále nesouhlasí s výrokem II. rozsudku, kterým soud odmítl žalobu požadující určení nezákonnosti zásahu. Zdůrazňuje, že § 85 s. ř. s., o jehož výklad je zmíněný výrok opřen, označuje za nepřípustnou toliko takovou žalobu, kterou se žalobce domáhá pouze určení, že zásah byl nezákonný. V daném případě byla situace jiná, neboť se stěžovatel domáhal vedle určení nezákonnosti také uložení zákazu pokračovat v tomto zásahu a rovněž požadoval zničit protokol s osobními údaji. Výrokem III. krajský soud zamítl stěžovatelovu žalobu v části, kde požadoval, aby bylo žalovanému zakázáno pokračovat v nezákonném zásahu, přičemž tak učinil na základě vyjádření žalovaných, k nimž stěžovateli nebyla umožněna replika. Soud navíc přehlédl, že tento zásah trvá ve vztahu k neoprávněně zjištěným a uchovávaným stěžovatelovým o