2 As 17/2008 — Nejvyšší správní soud

2 As 17/2008- 77 - text č. j. 2 As 17/2008 - 77 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka a soudců JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: Václav Bureš, proti žalovanému: Magistrát města Plzně se sídlem nám. Republiky 1, Plzeň, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Svejkovským, advokátem se sídlem Kamenická 1, Plzeň, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 2. 2008, č. j. 57 Ca 6/2008 - 34, t a k t o: I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalobci s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : I. Žalovaný (dále též „stěžovatel) včas podanou kasační stížností brojí proti shora označenému rozsudku Krajského soudu v Plzni, kterým soud zrušil rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 1. 2008, č. j. RA – 69/08. II. Dne 12. 11. 2007 žalobce Václav Bureš ohlásil na sobotu 19. 1. 2008 konání pochodu, jehož deklarovaným účelem byl protest proti omezování svobody shromažďování a omezování svobody slova. Trasa pochodu byla naplánována na nám. Emila Škody, ul. Husovu, Klatovskou, sady Pětatřicátníků, ul. Prešovskou a nám. Republiky; čas konání byl stanoven na dobu od 14 do 19 hod. Předpokládaný počet účastníků měl činit 150, počet pořadatelů byl 15, označených bílou páskou. Ohlášení bylo podáno u Úřadu městského obvodu Plzeň 3. Rozhodnutím ze dne 17. 1. 2008, č. j. RA – 69/08, „primátor statutárního města Plzně jako osoba stojící v čele Magistrátu města Plzně“ toto shromáždění s odkazem na ustanovení § 10 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) a odst. 3 zákona č. 84/1990 Sb., o právu shromažďovacím, zakázal. Toto rozhodnutí je odůvodněno jednak tím, že svolavatel shromáždění je z minulosti znám jako jeden z hlavních organizátorů akcí příznivců skinheads, nacionalista a osoba pravidelně přispívající svými články na webové stránky hnutí Národní odpor. Např. svolavatel v minulosti organizoval veřejný protest proti údajně nespravedlivému soudnímu procesu s Vlastimilem Pechancem anebo přednášku o revizionismu holocaustu a o jeho čelných představitelích. Navíc, datum konání shromáždění je spojeno s prvními transporty Židů do koncentračních táborů, den konání (sobota) je židovským svátkem a průvod je směrován tak, aby prošel kolem Velké synagogy. Je tak dán důvod zákazu shromáždění podle ustanovení § 10 odst. 1 písm. a) zákona č. 84/1990 Sb. Žalovaný dále uvedl, že účastníci shromáždění jsou vyzýváni k nošení střelných a jiných zbraní na shromáždění, což by mohlo vést k ohrožení bezpečnosti a zdraví účastníků. Policie ČR má rovněž indicie, že pochod bude rušen ze strany levicově orientovaných radikálních skupin, čímž může dojít k ohrožení veřejného pořádku i zdraví. K otázce dopravní obslužnosti žalovaný konstatoval, že shromáždění je plánováno na velmi frekventované dopravní uzly a protože lze očekávat mnohonásobně větší počet účastníků než avizovaných 150, hrozí nepřiměřené omezení dopravy a závažné nebezpečí pro zdraví účastníků shromáždění. Proto žalovaný dospěl k závěru, že účel předmětného shromáždění směřuje k výzvě k rozněcování nenávisti a nesnášenlivosti občanů pro jejich národnost, původ a náboženské vyznání, výrazně zasahuje do dopravní situace ve městě a ohrožuje zdraví účastníků, a shromáždění z těchto důvodů zakázal. Krajský soud v Plzni toto rozhodnutí na základě žaloby Václava Bureše, podané dne 29. 1. 2008, zrušil. V odůvodnění rozsudku se krajský soud nejprve zabýval namítanou nicotností napadeného správního rozhodnutí. K tomu uvedl, že ze žádného ustanovení zákona č. 84/1990 Sb. neplyne přímá aplikovatelnost ustanovení § 77 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, nicméně zde vymezené důvody nicotnosti jsou použitelné i pro tento typ řízení. Skutečnost, že žalovaný vydal rozhodnutí po uplynutí zákonem stanovené lhůty, však nespadá pod žádný z důvodů nulity a soud nepřisvědčil názoru žalobce, že uplynutím této lhůty zaniká oprávnění rozhodnutí vydat. Tuto námitku proto nelze akceptovat jako důvod nicotnosti, nýbrž pouze jako důvod nezákonnosti správního rozhodnutí. Krajský soud se dále zabýval otázkou, kdo vlastně toto rozhodnutí vydal: v záhlaví je totiž uvedeno „Magistrát města Plzně, Primátor města Plzně“, je opatřeno otiskem úředního razítka „Magistrátu města Plzně“; orgán, který rozhodnutí vydal, je konkretizován slovy „primátor statutárního města Plzně jako osoba stojící v čele Magistrátu města Plzně“, podpis patří primátorovi. Tyto skutečnosti krajský soud vyhodnotil tak, že napadené rozhodnutí představuje individuální správní akt Magistrátu města Plzně, nikoliv jen primátora, o čemž svědčí zejména ustanovení § 5 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení). Přestože není sporu o tom, že věcnou příslušnost k vydání případného zákazu shromáždění měl toliko Úřad městského obvodu Plzeň 3, u něhož bylo shromáždění ohlášeno, nejedná se ani případě tohoto důvodu o nulitu vydaného rozhodnutí. Intenzita nicotnosti by totiž byla dána pouze v případě absolutní věcné nepříslušnosti, o což se v daném případě nejedná, jelikož žalovaný má jako pověřený obecní úřad také působnost vykonávat veřejnou správu ve věcech práva shromažďovacího, a pokud by místo konání přesahovalo územní obvod úřadu městského obvodu, byl by oprávněn i k zákazu shromáždění. Nejedná se proto ani v tomto případě o nulitu, nýbrž o nezákonnost správního aktu. Důvody této nezákonnosti zrekapituloval krajský soud tak, že Úřad městského obvodu Plzeň 3 byl oprávněn rozhodnout o zákazu shromáždění do tří dnů od jeho ohlášení, což se nestalo, neboť o zákazu bylo rozhodnuto více než dva měsíce po uplynutí zákonem stanovené lhůty. Tuto lhůtu soud označil za hmotněprávní, takže jejím marným uplynutím definitivně zaniklo právo úřadu zakázat oznámené shromáždění. Druhým důvodem nezákonnosti byla chybějící věcná působnost žalovaného rozhodovat v této věci, když věcně příslušným byl výlučně Úřad městského obvodu Plzeň 3. III. Stěžovatel v kasační stížnosti uplatnil důvody obsažené v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a), d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), tzn. namítá nezákonnost a nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Stěžovatel krajskému soudu nejprve vytýká, že se vůbec nezabýval tím, zda učiněné oznámení splňuje všechny zákonné náležitosti, aby mohlo být považováno za platné. Konkrétně stěžovatel tvrdí, že v oznámení nebyla uvedena žádná konkrétní opatření (kromě počtu pořadatelů), která mají zajistit, aby se shromáždění konalo v souladu se zákonem. Proto oznámení nebylo platné. Dále stěžovatel upozorňuje na formulaci žalobního petitu, který směřoval proti rozhodnutí „primátora města Plzně“, nikoliv proti rozhodnutí magistrátu. Žaloba proto byla absolutně nesrozumitelná, a pokud krajský soud na jejím základě zrušil rozhodnutí Magistrátu města Plzně, nerozhodoval o předmětu řízení. Stěžovatel nesouhlasí s názorem krajského soudu, že nerozhodnutím o zákazu v zákonné lhůtě prekluduje právo úřadu shromáždění zakázat; jedná se totiž o lhůtu pořádkovou procesní. Je tedy třeba vycházet z toho, že důvody pro zákaz shromáždění mohou vzejít najevo teprve později a „nelze připustit, že by zákonnost shromáždění mohla být posuzována pouze ve lhůtě 3 dnů od oznámení, event. čekat na porušení zákona při konání shromáždění a toto rozpustit.“ K otázce věcné působnosti k vyslovení zákazu shromáždění stěžovatel poukazuje na příl. č. 6 čl. 16 odst. 7 Statutu města Plzně, podle něhož celoměstské orgány vykonávají úkoly magistrátu v ochraně práva shromažďovacího. Z toho prý plyne, že stěžovatel vydal citované rozhodnutí v rámci své věcné působnosti. Proto stěžovatel navrhuje napadený rozsudek krajského soudu zrušit. IV. Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil; konstatoval, že k tomu nemá potřebu. V. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§ 109 odst. 2, 3 s. ř. s) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Va) K tomu je nutno uvést, že Nejvyšší správní soud se musel prvně zabývat tvrzenou nepřezkoumatelností napadeného rozsudku krajského soudu, jelikož u nepřezkoumatelného rozhodnutí již z logiky věci zpravidla nelze hodnotit správnost posouzení relevantních právních otázek, nýbrž je nutno takovéto rozhodnutí zrušit a otevřít tím krajskému soudu procesní prostor pro vydání rozhodnutí nového, jež nebude zmíněným deficitem postiženo. Přezkoumatelné je přitom takové rozhodnutí soudu, z jehož odůvodnění je zřejmé, kterou právní argumentaci účastníka řízení považoval za důvodnou, a toto odůvodnění musí být přesvědčivé. V opačném případě je nutno pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné ve smyslu ustanovení § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., a to zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci z hlediska účastníka klíčovou. Nestačí, pokud soud při vypořádávání se s touto argumentací účastníka pouze konstatuje, že tato je nesprávná, avšak