2 As 50/2008 — Nejvyšší správní soud

2 As 50/2008- 62 - text 2 As 50/2008 - 66 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: SKLÁDKA ELZET s. r. o., se sídlem Mašovická 202/8, Praha - Libuš, zastoupeného JUDr. Stanislavem Kadečkou, Ph.D., advokátem se sídlem Gočárova tř. 1000, Hradec Králové, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Vršovická 65, Praha 10, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 6. 2005, č. j. 550/OVSS-VI/329/05-Tro, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2008, č. j. 5 Ca 207/2005  29, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovaný j e p o v i n e n uhradit žalobci náklady řízení o kasační stížnosti ve výši 2400 Kč k rukám jeho zástupce, advokáta JUDr. Stanislava Kadečky, Ph.D, do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Včas podanou kasační stížností se žalovaný jako stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze, kterým bylo zrušeno jeho rozhodnutí ze dne 21. 6. 2005, č. j. 550/OVSS-VI/329/05-Tro, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Tímto rozhodnutím stěžovatel zamítl žalobcovo odvolání proti rozhodnutí České inspekce životního prostředí, oblastního inspektorátu v Hradci Králové ze dne 23. 3. 2005, č. j. 5/OH/3547/05/Sa/125, kterým byla žalobci uložena pokuta ve výši 109 000 Kč za porušení § 14 odst. 1 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, za provozování zařízení k využívání odpadů – stavby „Blato – řízená skládka odpadů skupiny II, pro ostatní odpad“ - bez souhlasu příslušného krajského úřadu. Městský soud zrušil rozhodnutí stěžovatele pro nepřezkoumatelnost podle § 76 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“), neboť se dostatečným způsobem nevypořádal se všemi podstatnými otázkami. Stěžovatel proti tomu v kasační stížnosti uplatňuje důvody podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. K výtce městského soudu, že se nedostatečně zabýval tvrzením žalobce, že přijaté odpady splňují kritéria pro vstupní suroviny, poukazuje na to, že zásadní otázkou sporu bylo, zda přípravná fáze stavby řízené skládky Blato má být hodnocena jako zařízení k využívání odpadů, které lze provozovat pouze v režimu § 14 odst. 1 zákona o odpadech, nebo zda se jedná o zařízení, u něhož jsou splněny podmínky pro provozování v režimu odst. 2. citovaného ustanovení. Stěžovatel zdůrazňuje, že v napadeném rozhodnutí podrobně vysvětlil, „že se jedná o zařízení k využívání odpadů, neboť pro realizaci posuzované fáze výstavby skládky byly jako materiál schváleny odpady a nikoli klasické stavební materiály, které by následně byly nahrazeny odpady ve stejné kvalitě. Proto uvedené odpady nemohou být hodnoceny jako vstupní suroviny (srovnávací kriteria kvality stavební materiál versus použité odpady zde neexistují).“ V daném případě, kdy dochází k ukládání odpadů přímo na terén, byly požadavky na kvalitu odpadů určeny § 12 vyhlášky č. 294/2005 Sb. K tvrzení, že se nevypořádal s klasifikací způsobu využívání odpadů podle přílohy č. 3 zákona o odpadech a k tomu, že je zařízení někdy označeno jako místo a někdy jako stavba, stěžovatel uvádí, že způsob využití odpadů při stavbě skládky nelze podřadit pod žádný ze způsobů uvedených ve zmíněné příloze, neboť se jedná o materiálové využití odpadů podle § 4 písm. m) zákona o odpadech. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že by předmětné zařízení v napadeném rozhodnutí označoval různými pojmy a poukazuje na § 4 písm. e) citovaného zákona, který definuje „zařízení“, jímž může být mj. stavba i místo. Městský soud dále stěžovateli a správnímu orgánu prvního stupně vytýká, že se nevypořádali s kritérii stanovenými pro výši pokuty v § 67 odst. 2 zákona o odpadech. Stěžovatel k tomu poukazuje na to, že pokuta byla uložena za absenci souhlasu k provozování zařízení k využívání odpadů, které nemusí vyústit v následky objektivně určitelné. Vzhledem k tomu, a také k možnosti uložit pokutu až do výše 10 mil. Kč, vážil správní orgán i další kritéria (dobu trvání deliktu, množství a charakter odpadů a zohlednil i nesprávný názor sdělený žalobci okresním úřadem). Zásadním kritériem pak podle stěžovatele bylo porovnání s pokutou uloženou panu P., neboť se jedná o tutéž lokalitu, stejné období i stejný delikt, lišící se pouze množstvím použitých odpadů. Stěžovatel tak považuje odůvodnění pokuty za dostatečné. Závěrem uvádí, že se vždy řídí názorem soudu a snaží se vytknutá pochybení napravit. V daném případě však již uplynula objektivní tříletá lhůta pro pravomocné uložení pokuty (§ 67 odst. 1 zákona o odpadech) a proto stěžovatel ve snaze, aby prokázané správní delikty nezůstaly nepotrestány jen pro formální pochybení, podává kasační stížnost. Navrhuje proto, aby Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu zrušil. Žalobce ve svém vyjádření s podanou kasační stížností nesouhlasí a navrhuje její zamítnutí. Domnívá se, že odůvodnění rozhodnutí stěžovatele neposkytuje skutkovou a právní oporu výroku a není tak přesvědčivé. Plně se ztotožňuje s městským soudem v tom, že je odůvodnění správního rozhodnutí nepřezkoumatelné a na tom nemůže nic změnit ani dodatečné vysvětlování stěžovatele ve vyjádření k žalobě a v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§ 109 odst. 2, 3 s. ř. s.). V kasační stížnosti stěžovatel uplatňuje důvody uvedené v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. („nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení“), přičemž nesouhlasí se zrušením svého rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost. Jak vyplynulo ze spisu, předmětem sporu mezi žalobcem a stěžovatelem bylo to, zda žalobcova činnost prováděná při stavbě řízené skládky Blato podléhá režimu § 14 odst. 1 zákona o odpadech („Zařízení k využívání, odstraňování, sběru nebo výkupu odpadů lze provozovat pouze na základě rozhodnutí krajského úřadu, kterým je udělen souhlas k provozování tohoto zařízení a s jeho provozním řádem....“) či je podřaditelná pod odst. 2 tohoto ustanovení („V zařízeních, která nejsou podle tohoto zákona určena k nakládání s odpady, je možné využívat pouze odpady, které splňují požadavky stanovené pro vstupní suroviny, a při nakládání s těmito odpady nesmějí být porušeny zvláštní právní předpisy, v souladu s nimiž je zařízení provozováno, a právní předpisy na ochranu zdraví lidí a životního prostředí. K provozování takovýchto zařízení není požadován souhlas k provozování zařízení podle odstavce 1.“). V rozhodnutí ze dne 23. 3. 2005 k této otázce správní orgán prvního stupně uvedl, že k tomu, aby se mohlo jednat o využívání odpadů podle § 14 odst. 2 zákona o odpadech, musel by být přijímaný odpad upraven tak, aby mohl být využit jako stavební výrobek v souladu se zákonem č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky a o změně a doplnění některých zákonů, a s prováděcími předpisy k němu vydanými. Tuto skutečnost žalobce neprokázal a z předloženého přehledu navezeného materiálu vyplývá, že při stavbě jsou používány odpady, které nesplňují požadavky stanovené pro vstupní suroviny (stavební suť, betonová suť, zemina a stavební suť znečištěná, výkopová zemina, zemina s příměsí kameniva a asfaltový koberec). Dále je v tomto rozhodnutí zdůrazněno, že za zařízení podle § 14 odst. 2 zákona o odpadech nelze považovat rekultivace či terénní úpravy, neboť výsledkem této činnosti není klasicky chápaný výrobek, nýbrž přírodní variabilní stav. Při stanovení výše pokuty správní orgán uvedl, že vychází z § 67 odst. 2 zákona o odpadech a že k poškození životního prostředí nedošlo, nicméně jeho ohrožení nelze vyloučit. Dále přihlédl k délce trvání protiprávního stavu, množství přijímaných odpadů, k nesprávnému poučení ze strany okresního úřadu, jakož i k tomu že nebyly přijímány odpady nebezpečné. V neposlední řadě pak bylo vycházeno z obdobného pravomocně uzavřeného případu. Proti tomu žalobce v odvolání namítal, že nesouhlasí s aplikací zákona č. 22/1997 Sb. na danou situaci, neboť ten upravuje pouze situace, kdy by měl žalobce v úmyslu recyklované materiály uvádět na trh a dále distribuovat. Upozorňuje také, že hodlá využívat až recyklovaný stavební materiál, který bude upraven jako vstupní surovina. V současné době pouze stavební odpady deponuje za účelem jejich budoucí recyklace. Dále upozorňuje na to, že zatím neprovádí ani terénní úpravy ani rekultivaci prostoru skládky, nýbrž probíhá příprava území pro stavbu skládky, a to v souladu s územním rozhodnutím. Žalobce brojí také proti výši uložené pokuty, neboť podle jeho názoru nedošlo k poškození ani ohrožení životního prostředí a pokuta tak měla být nižší. Stěžovatel ve svém rozhodnutí ze dne 21. 6. 2005 k odvolání uvedl, že stavba skládky Blato je zařízením k využívání odpadů, neboť pro realizaci posuzované fáze výsta