2 As 52/2008 — Nejvyšší správní soud

2 As 52/2008- 44 - text 2 As 52/2008 - 50 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: AHOLD Czech Republic, a. s., se sídlem Slavíčkova 1a, Brno, zast. JUDr. Sášou Navrátilovou, advokátkou se sídlem v Brně, Zatloukalova 35, proti žalovanému: Státní zemědělská a potravinářská inspekce, Ústřední inspektorát, se sídlem Květná 15, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 2. 2006, č. j. 105/84/9/05-SŘ, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 4. 2008, č. j. 29 Ca 113/2006 - 18, t a k t o : Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 23. 4. 2008, č. j. 29 Ca 113/2006 - 18, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce jako stěžovatel včas podanou kasační stížností napadl shora uvedený rozsudek Krajského soudu v Brně, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti označenému rozhodnutí žalovaného. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a potvrzeno prvostupňové rozhodnutí Státní zemědělské a potravinářské inspekce, Inspektorát v Praze, ze dne 24. 11. 2005, č. j. 900-2/U/378/1/2005-SŘ, jímž byla stěžovateli podle § 17 odst. 3 písm. c) zákona č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů (dále též „zákon o potravinách“), uložena pokuta ve výši 600 000 Kč za to, že v provozovnách Leopoldova, Praha 4 – Chodov, dne 13. 10. 2005, Breitcetlova 771/6, Praha 9 – Černý Most, dne 4. 10. 2005, nám. Svobody 32, Mníšek pod Brdy, dne 13. 10. 2005 a ul. Armády 245, Praha 5 – Stodůlky, dne 24. 10. 2005, při uvádění potravin do oběhu nedodržel stanovené požadavky, do oběhu uváděl potraviny jiné než zdravotně nezávadné a potraviny klamavě označené a odděleně neumístil a zřetelně neoznačil potraviny s prošlým datem minimální trvanlivosti. Rozsudek krajského soudu vycházel z toho, že výrok rozhodnutí správního orgánu 1. stupně byl dostatečně určitý, v řízení bylo postupováno v souladu s procesními předpisy, skutkový stav byl dostatečně zjištěn a správná byla i právní kvalifikace věci. Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody uvedené v § 103 odst. 1 písm. a), b), d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Po rekapitulaci skutkového stavu uvádí, že v odůvodnění napadeného rozsudku jsou obsaženy závěry neodůvodněné a vzájemně si odporující, jakož i závěry nevycházející z provedeného dokazování. Z toho důvodu je rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelný. Navíc se soud neřídil § 157 odst. 2 občanského soudního řádu ve spojení s § 64 s. ř. s. Krajský soud se nevypořádal s argumentem stěžovatele, že správní orgán prvního stupně postupoval nesprávně, když spojil řízení o více zcela odlišných a vzájemně naprosto nesouvisejících údajných porušeních povinností stěžovatele, ačkoliv k takovému spojení věcí nebyly splněny podmínky. Spojení věcí bylo podle § 7 odst. 3 v rozhodné době účinného zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (dále též „správní řád“), možné pouze v případě, bylo-li místně příslušných několik správních orgánů. V takovém případě pak koná řízení správní orgán, který řízení zahájil první, pokud se příslušné orgány nedohodly jinak. Odůvodnění rozsudku týkající se této námitky považuje stěžovatel za nepochopitelné, zmatečné a nepřezkoumatelné. Shodný názor má i tam, kde jde o jeho námitku, že v důsledku nezákonného spojení nemůže uplatnit regresní postih na svých zaměstnancích (resp. obchodních partnerech), kteří se měli dopustit porušení podle zákona o potravinách. Stěžovatel v daném řízení nenavrhoval řešit otázku, zda může uplatnit regresní postih, nýbrž konstatoval, že došlo k nezákonnému spojení věcí, a tedy k nemožnosti uplatnění regresního postihu, neboť za takového stavu nelze zcela jednoznačně určit podíl odpovědnosti konkrétního zaměstnance či dodavatele za škodu spočívající v uložení pokuty ve výši 600 000 Kč. Závěr krajského soudu ohledně námitky stěžovatele, že uložení takto vysoké pokuty bylo motivováno i jinými než právními důvody, z něhož plynulo, že takto vymezené tvrzení není námitkou, ale pouhou hypotézou, považuje stěžovatel za zcela zmatečný. Soud uvedl, že stěžovatel by musel fakta nějak doložit. K tomu však stěžovatel uvádí, že nemá povinnost dokládat fakta, nýbrž povinnost tvrzení a povinnost důkazní. Povinnost tvrzení stěžovatel unesl a k povinnosti důkazní navrhuje stěžovatel, aby si Nejvyšší správní soud vyžádal od žalovaného přehled udělených pokut za období roku 2004 a 2005, aby bylo možné prokázat, že o výši pokut bylo rozhodnuto dříve, než proběhlo správní řízení. Stěžovatel dále uvádí, že nepovažuje svou námitku, že rozhodnutí správního orgánu prvního stupně bylo vydáno v rozporu s ustanovením § 3 odst. 4 správního řádu, za nekonkrétní, neboť v žalobě je jednoznačně uvedeno, že správní rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s § 3 odst. 4, § 32 odst. 1 a § 46 správního řádu. Tato ustanovení ukládají správním orgánům zjišťovat přesně a úplně skutkový stav věci a za tímto účelem si opatřit potřebné podklady pro rozhodnutí. V daném případě ovšem skutková zjištění ve spisech oporu nemají. Krajský soud se nevypořádal ani s námitkou, že v rozhodnutí orgánu prvního stupně není jednoznačně identifikováno údajné jednání stěžovatele. Stěžovatel tak i v kasační stížnosti opakuje, že ve výroku správního rozhodnutí nejsou jednoznačně specifikovány správní delikty (rozsah a skutková vymezení), kterých se měl stěžovatel dopustit, neboť není zřejmé konkrétně co, kdy a kde měl spáchat. Pokud tyto skutečnosti vyplývají z odůvodnění, popsanou nezákonnost to neodstraňuje. Rozhodnutí správního orgánu prvního stupně je ve výrokové části nejasné a nepřezkoumatelné, neboť z výrokové části nevyplývá, proč a zač byla stěžovateli uložena pokuta. Navíc jednotlivé správní delikty nejsou specifikovány tak, aby je nebylo možno zaměnit s jiným jednáním. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu (zejm. na rozsudek sp. zn. 2 As 15/2008). Pro výše uvedené důvody navrhuje stěžovatel napadený rozsudek krajského soudu zrušit a vrátit věc tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti přiznává, že výrok prvoinstančního rozhodnutí není bezvadný, nicméně dle judikatury známé v době vydání těchto rozhodnutí splňuje spolu s odůvodněním požadavky na něj kladené. Žalovaný především vycházel z rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 3 Ads 21/2004, který mimo jiné stanoví, že postačuje, když „rozhodnutí jako celek umožňuje jeho adresátovi seznat, jaké konkrétní jednání mu je vyčítáno, a právní kvalifikaci takového jednání“. V nyní souzeném případě je výrok specifikován v odůvodnění tak, že postižené jednání není možné zaměnit s jiným. Není tedy důvodné poukazovat na nutnost přesné specifikace jednání stěžovatele ve výroku rozhodnutí z hlediska vyloučení možné překážky litispendence, dvojího postihu pro týž skutek či z hlediska zásady res iudicata. Žalovaný dále konstatuje, že napadené rozhodnutí vychází z podkladů řízení, s nimiž byl stěžovatel seznámen. Žalovanému není známo, z jakých skutečností dovodil stěžovatel závěr o nedostatečném zjištění skutkového stavu, případně nedostatečnosti opory ve správním spisu. I pokud jde o ostatní v kasační stížnosti uvedené námitky, považuje je žalovaný za nedůvodné. Většina z nich již byla judikatorně zodpovězena v rozsudku Nejvyššího správního soudu, který ostatně stěžovatel sám cituje (sp. zn. 2 As 15/2008). Jediný rozdíl tkví v tom, že v předchozím případě se jednalo o jiný zákon, na jehož základě byla udělena pokuta. Právní závěry zde uvedené jsou ovšem přenositelné na nyní projednávaný případ. Žalovaný uzavírá, že napadený rozsudek je v souladu se zákonem, a proto navrhuje, aby byla kasační stížnost zamítnuta. Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a stěžovatel je zastoupen advokátkou. Důvodnost kasační stížnosti pak zdejší soud posoudil v mezích vyplývajících z ustanovení § 109 odst. 2, 3 s. ř. s. Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody uvedené v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. (nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení), v § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. (vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro ne