2 As 55/2008 — Nejvyšší správní soud

2 As 55/2008- 84 - text 2 As 55/2008 - 96 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce: FTV Prima, spol. s r. o., se sídlem Na Žertvách 24/132, Praha 8 - Libeň, zastoupeného Mgr. Ludmilou Kutějovou, advokátkou se sídlem Sokolovská 49/5, Praha 8, proti žalovanému: Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, se sídlem Škrétova 44/6, Praha 2, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 9. 2007, č. j. sot/8270/07, sp. zn. 2006/920/dzu/FTV, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2008, č. j. 8 Ca 361/2007 - 49, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 9. 2007, č. j. sot/8270/07, sp. zn. 2006/920/dzu/FTV. Tímto rozhodnutím byla stěžovateli uložena podle § 60 odst. 3 zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, pokuta ve výši 100 000 Kč za porušení povinnosti stanovené v § 32 odst. 1 písm. g) citovaného zákona, kterého se stěžovatel dopustil tím, že do vysílání programu televize Prima zařadil dne 12. 4. 2006 v 18:31 hod pořad VyVolení, v němž bylo zjištěno verbální i neverbální násilí a prezentována konzumace alkoholu a nevhodné chování pod jeho vlivem. Tyto prvky pak žalovaný považoval za způsobilé ohrozit psychický nebo mravní vývoj dětí a mládeže. Městský soud žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že žalovaný dostatečným způsobem zjistil skutečný stav věci, správní delikt byl jednoznačně specifikován a rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem. Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody uvedené v § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Nesouhlasí s tím, že byla naplněna skutková podstata správního deliktu. Namítá, že správní rozhodnutí ani napadený rozsudek neobsahují popis toho, jak byly naplněny jednotlivé složky skutkové podstaty správního deliktu. Rozhodnutí se nevypořádalo s popisem skutku, následku a příčinné souvislosti mezi skutkem a možným ohrožením. Z napadeného rozhodnutí tak není zřejmé, v čem a jak vysílání posuzovaného pořadu mohlo vývoj dětí ohrozit. Tím byla porušena zásada „nulla poena sine crimine“. Stěžovatel považuje za nedostatečný popis žalovaného, který líčí scény, jež jsou podle něho způsobilé ohrozit mravní a psychický vývoj dětí a mládeže, dále konstatuje, že zásadní metodou osvojování vnějšího světa dětmi je nápodoba, přičemž vzory a modely mohou být zprostředkovány i mediálně. Stěžovatel má zato, že některé formulace žalovaného použité v rozhodnutí jsou účelově vybrány tak, aby vzbudily dojem něčeho špatného, popis skutků je zavádějící (v textu jsou pasáže vytržené z kontextu, které navíc mohou působit divně) – stěžovatel zdůrazňuje, že nelze uvedený pořad hodnotit podle přepisů, navíc neúplných, ale jen na základě záznamu. Rovněž není zřejmé, z čeho vyplývá závěr žalovaného o tom, že chování prezentované v pořadu není společností akceptováno a tolerováno. Podle stěžovatele je ze statistického šetření jednoznačně zřejmé, že alkohol a s ním spojené nevhodné chování je v České republice zcela normálním a společností akceptovaným jevem a je též součástí života dětí i mladistvých (k tomu poukazuje na www.alkoholismus.wz.cz/statistiky). Jejich prezentace tak nemůže vývoj dětí a mladistvých ohrozit. Dále stěžovatel vytýká žalovanému subjektivní hodnocení pořadu bez odborných znalostí. Poukazuje na to, že neurčitý pojem („pořady, které by mohly ohrozit psychický nebo morální vývoj dětí a mládeže“) musí být vyložen odborně a objektivně a musí být prokázáno, že v případě určitého pořadu k porušení povinnosti došlo. Uvádí k tomu, že žalovaný svoji domněnku o tom, že zásadní metodou osvojování vnějšího světa dětmi je nápodoba, ničím nedokládá (žádným posudkem či stanoviskem). Navíc prof. W. ve svém posudku, který stěžovatel ve správním řízení předložil, konstatuje, že díly pořadu VyVolení ze září 2005 neobsahovaly žádné situace spojené s požíváním alkoholu svádějící k napodobení. Stěžovatel poukazuje také na to, že napadené rozhodnutí je opřeno pouze o okolnosti svědčící v jeho neprospěch. Akceptace takto nedostatečně popsané objektivní stránky správního deliktu, by pro stěžovatele představovala zásah do jeho právní jistoty, neboť si nemůže být do budoucna jist např. jaké slovní vyjádření osoby, s níž je natáčen rozhovor, je pro žalovaného přijatelné a jaké bude naopak shledávat rozporným se zákonem. K tomu poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 4. 2006, sp. zn. 6 As 19/2005. Nedostatečným popisem objektivní stránky deliktu tak byla také popřena preventivní funkce pokuty. Stěžovatel rovněž upozorňuje na svoji žalobní námitku, že obecné závěry o nevhodnosti posuzovaného pořadu pro děti, k nimž žalovaný dospěl, lze aplikovat i na denní zpravodajství. dokumenty, politické debaty či filmy. Touto námitkou se však městský soud vypořádal jen částečně, neboť porovnával reality show pouze s filmy a jinými fiktivními žánry a nikoli s denním zpravodajstvím a politickými debatami, tedy pořady typově bližšími. Stěžovatel také namítá nedostatečně zjištěný stav věci žalovaným, neboť nebyl proveden důkaz promítnutím záznamu pořadu. Žalovaný i městský soud vycházeli pouze ze slovního popisu pořadu, který podle stěžovatele není dostatečným vyjádřením skutkového děje. Podkladem pro rozhodnutí tak měl být záznam celého pořadu, který je výsledkem audiovizuální tvorby a pro utvoření názoru na něj je třeba, aby bylo vnímáno jak mluvené slovo, tak obraz. Právě aspekty, které při přepisu mluveného slova nejsou vůbec zohledněny (např. zábava, celkové ladění a vyznění), jsou i děti schopny vyhodnotit. Uvedené pochybení tak mělo vliv na zákonnost rozhodnutí žalovaného. Stěžovatel rovněž podotýká, že podkladem pro rozhodnutí nebyl ani úplný přepis celého pořadu. Podle § 32 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb. je třeba posuzovat, zda byl pořad jako celek způsobilý ohrozit zákonem chráněné zájmy. Nestačí uvést jen vyňaté sekvence. Svoje stanovisko opírá mj. o dikci písm. f) zmíněného ustanovení, kde zákonodárce rozlišuje mezi tím, kdy je třeba posuzovat pořad jako celek a kdy postačí jeho jednotlivé záběry. Ustanovení § 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb. pak hovoří o pořadu a nikoli o odvysílaných záběrech. Podklad pro rozhodnutí byl v dané věci pro žalovaného opatřen jeho úřadem a žalovaný se tak s celkovým pořadem neseznámil. Stěžovatel také nesouhlasí s tím, že nebyl proveden důkaz znaleckým posudkem, který by zhodnotil, zda bylo vysílání předmětného pořadu způsobilé ohrozit vývoj dětí a mladistvých. Rozhodování žalovaného musí vycházet z objektivního zjištění a nemůže se opírat o subjektivní názory členů žalovaného, neboť v případě jeho jiného složení, by mohlo být rozhodnuto jinak. Podle stěžovatele pak ke shodnému závěru dospěl městský soud ve svém rozhodnutí ze dne 9. 1. 2007, sp.zn. 8 Ca 298/2006. Znalecký posudek měl být podkladem pro rozhodnutí také proto, že podle stěžovatele nedošlo k porušení § 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., nanejvýš se mohlo jednat o skutek hraniční. Žalovaný tak tím, že hodnotil tuto otázku sám, nepřípustně překročil meze správního uvážení. Nakonec v kasační stížnosti namítá, že ho žalovaný před uložením pokuty neupozornil na porušení povinnosti podle § 59 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb. Výklad tohoto ustanovení učiněný městským soudem je podle stěžovatele nepřezkoumatelný, neboť z něho není zřejmé, zda by se princip jednoho upozornění měl uplatnit na všechny pořady téhož provozovatele nebo ve vztahu ke stejnému typu pořadu, ani jak podobné si musí být skutkové děje. Závěr městského soudu je také v rozporu se smyslem zákona a rozhodovací praxí městského soudu. K tomu odkazuje na rozsudek městského soudu ze dne 2 . 5. 2006, sp. zn. 8 Ca 2/2006, podle něhož nelze upozornění podle zmíněného ustanovení považovat za časově neomezené, ale je třeba, aby mezi aktuálním uložením pokuty a dřívějším upozorněním existovala časová a věcná souvislost. Mezi posledním žalovaným uvedeným upozorněním (ze dne 21. 11. 2000) a danou situací pak není časová souvislost. Stěžovatel se v souladu s citovaným rozsudkem městského soudu domnívá, že maximálním časovým úsekem mezi porušením a předchozím upozorněním, u něhož ještě lze shledat časovou souvislost, je doba pěti let. Stěžovatel také nesouhlasí s tím, že nebyl vyzván k vyjádření k podkladům rozhodnutí. Městský soud k tomu uvedl, že po zahájení správního řízení a výzvě stěžovateli k vyjádření podkladů již nebyly shromážděny další podklady, než ty, které byly ve