2 As 9/2008 — Nejvyšší správní soud

2 As 9/2008- 77 - text 2 As 9/2008 - 77 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka a soudců JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobkyně: R. K., zastoupené Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem K. Sliwky 126/18, Karviná – Fryštát, proti žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského kraje, se sídlem 28. října 117, Ostrava, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 10. 2007, č. j. 58 Ca 34/2007 - 56, t a k t o : Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 10. 2007, č. j. 58 Ca 34/2007 - 56, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : I. Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě, kterým soud zamítl její žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 4. 2005, č. j. DSH/2633/05/HA. Tímto rozhodnutím žalovaný změnil jednu větu odůvodnění rozhodnutí Městského úřadu Orlová, odboru dopravy ze dne 19. 1. 2005, č. j. OD/PŘ/467/04/OŽ, kterým byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu dle ustanovení § 22 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích a byla jí uložena pokuta ve výši 500 Kč za porušení ustanovení § 4 písm. a), písm. b) a § 53 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů a byla jí též uložena povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1000 Kč. II. Nejprve je vhodné uvést, že Krajský soud v Ostravě o shora uvedeném rozhodnutí žalovaného rozhodoval již rozsudkem ze dne 23. 3. 2006, č. j. 58 Ca 18/2005 - 22. Soud tímto rozsudkem vyhověl žalobě stěžovatelky a zrušil citované rozhodnutí žalovaného, protože je shledal pro jeho vadný výrok nepřezkoumatelným. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný kasační stížnost, které Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 12. 4. 2007, č. j. 2 As 72/2006 - 44, vyhověl a citovaný rozsudek zrušil s tím, že uvedené rozhodnutí žalovaného je srozumitelné a přezkoumatelné, a proto věc vrátil k dalšímu řízení krajskému soudu [§ 110 zákona č. 150/2002 Sb. soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“)]. III. Stěžovatelka v nyní projednávané kasační stížnosti uplatnila důvody obsažené v ustanoveních § 103 odst. 1 písm. a), b), d) s. ř. s., tj. namítá nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení; dále vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost; a konečně nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Stěžovatelka nejprve polemizuje s názorem Nejvyššího správního soudu a nadále považuje rozhodnutí žalovaného za nepřezkoumatelné pro vadu řízení. Stěžovatelka rovněž namítá, že rozhodnutí správního orgánu I. stupně, jakož i rozhodnutí žalovaného, spočívala zejména na výsleších svědků, které byly provedeny v rozporu se správním řádem poté, co správní orgán prvního stupně již vydal rozhodnutí, proti kterému podala odvolání. Takové doplnění dokazování může správní orgán I. stupně dle ustanovení § 56 zákona č. 71/1967 Sb., správního řádu provést jen na návrh účastníka řízení. Stěžovatelka však výslech těchto svědků nenavrhla. Další vadu správního řízení spatřuje stěžovatelka v tom, že správní orgány nezaslaly kopie protokolu o ústním jednání jejímu právnímu zástupci. Přitom v odvolání jejího právního zástupce bylo zdůrazněno, že bude odůvodněno až po zaslání tohoto protokolu. Správní orgány nejenže tento protokol nezaslaly, ale navíc odvolací orgán rozhodl, aniž jí anebo jejímu právnímu zástupci dal prostor k odůvodnění odvolání, protože ji údajně neupozornil, že opisy zaslány nebudou. Pokud již správní orgán odmítl tyto kopie zaslat, měl podle stěžovatelky toto stanovisko jejímu právnímu zástupci alespoň sdělit s upozorněním, že ve věci bude rozhodnuto, aby tento mohl odvolání odůvodnit i bez uvedených kopií. Stěžovatelka rovněž namítá, že dokazování před správními orgány nebylo dostatečné pro rozhodnutí, protože nebyl u ústního jednání před správním orgánem vyslechnut její manžel T. K. a nedošlo k vypracování znaleckého posudku z oboru silniční dopravy k posouzení příčin dopravní nehody. Vyslechnutím pouze svědků v její neprospěch došlo údajně k porušení zásady rovnosti. Předmětné důkazy mají dle stěžovatelky prokázat, že dopravní nehodu nezavinila ona, ale řidič vozidla. Ten měl povinnost přizpůsobit svou jízdu situaci na vozovce tak, aby neohrozil chodce. V daném místě a čase probíhala pouť, chodníky po obou stranách byly zastavěny prodejními stánky a v obou směrech se po vozovce pohybovaly proudy lidí. Proto bylo nepřípustné, aby řidič vozidla, byť nízkou rychlostí, projížděl v bezprostřední blízkosti chodců tak, že se dokonce svým vozidlem o chodce „otíral“. Řidič neměl davem lidí vůbec projíždět, nýbrž měl vozidlo zastavit a vyčkat, až se vozovka uvolní tak, aby byl průjezd bezpečný. Na to, že se vozidlo otřelo pravým blatníkem o levou nohu stěžovatelky, zareagovala tato „mimoděk“ vytočením nohy do vozovky, na kterou pak vozidlo najelo. Správní orgány tedy pochybily, když ji uznaly vinnou ze spáchání přestupku. Z těchto důvodů navrhuje stěžovatelka napadený rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému soudu k novému projednání a rozhodnutí. IV. Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil. V. Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti kasační stížnosti, protože podle ustanovení § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. je nepřípustná kasační stížnost proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem. Nejvyšší správní soud se ve svém shora citovaném rozsudku nicméně zabýval věcí pouze v rozsahu tvrzené nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného, přičemž jím vyslovený právní názor byl respektován v následném rozsudku krajského soudu. Je tak zjevné, že zatím neměl procesní prostor pro vyslovení se k relevantním (zejména hmotněprávním) námitkám stěžovatelky. Z tohoto důvodu považuje kasační stížnost jako celek za přípustnou, pouze vyjímá z rozsahu svého přezkumu v tomto řízení tvrzenou nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného, protože k této otázce již zaujal stanovisko v citovaném rozsudku. Toliko tato námitka je proto nepřípustná. V.a) Ke stížnostní námitce, podle níž rozhodnutí správních orgánů spočívala zejména na výsleších svědků, které byly provedeny v rozporu se správním řádem, Nejvyšší správní soud uvádí, že z ustanovení § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. plyne, že tato námitka by mohla být důvodná pouze v případě zjištění vad takového stupně intenzity, že by to mohlo způsobit nezákonnost správního rozhodnutí. Stěžovatelka předně tvrdí porušení ustanovení § 56 zákona č. 71/1967 Sb., správního řádu, a toto porušení spatřuje v tom, že správní orgán I. stupně provedl výslech svědků D. J., V. J. a V. J. až poté, co vydal rozhodnutí, napadené odvoláním. Stěžovatelka se domnívá, že takovéto doplnění dokazování mohlo být provedeno jen na návrh účastníka řízení. K tomu je nutno uvést, že podle citovaného ustanovení správního řádu „správní orgán, který napadené rozhodnutí vydal, vyrozumí ostatní účastníky řízení o obsahu podaného odvolání, vyzve je, aby se k němu vyjádřili a podle potřeby doplní řízení provedením nově navržených důkazů.“ Nejvyšší správní soud má nicméně ve shodě s krajským soudem za to, že provedením nenavržených výslechů svědků k porušení tohoto zákonného ustanovení vůbec nedošlo. Smyslem doplnění řízení totiž je zájem na co nejvyšší míře objektivního objasnění věci (obdobný názor viz Vopálka/Šimůnková/Šolín: Správní řád – komentář, C. H. Beck, 1999, str. 150) a takto nazíráno by nemělo žádnou logiku toto doplnění omezovat jen na výslech navržených svědků. Tato nelogičnost argumentace stěžovatelky ostatně ještě více vynikne po přihlédnutí k ustanovení § 59 písm. 1 citovaného zákona, které opravňuje k doplnění řízení odvolací orgán, a to zcela nezávisle na jakýchkoliv návrzích. Vada řízení, která by byla způsobilá zapříčinit nezákonnost vydaného správního rozhodnutí, proto určitě nemůže spočívat v tom, že správní orgán I. stupně provedl výslechy i bez návrhu stěžovatelky. K takovéto vadě by proto mohlo dojít například tehdy, když by stěžovatelka nebyla o výsleších svědků informována nebo nedostala možnost se jich zúčastnit, k čemuž však v projednávané věci nedošlo a stěžovatelka to ani netvrdí [jednomu výslechu byl právní zástupce stěžovatelky přítomen; druhému sice přítomen nebyl, avšak byl o něm řádně vyrozuměn a nedostavil se k němu bez náležité omluvy]. Tuto námitku proto shledal Nejvyšší správní soud nedůvodnou. Co se týče další vytýkané vady správního řízení, tj. odmítnutí správního orgánu