4 Ads 78/2007 — Nejvyšší správní soud

4 Ads 78/2007- 78 - text 4 Ads 78/2007 - 78 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobce: O. D., zast. Mgr. JUDr. Jaroslavem Grincem, Ph.D., advokátem, se sídlem Mikovcova 10/476, Praha 2, adresa pro doručování P. Obrovce 2261, Louny, proti žalovanému: Ředitel Policie ČR, Správa severočeského kraje v Ústí nad Labem, se sídlem Lidické náměstí 9, Ústí nad Labem, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 4. 2007, č. j. 15 Ca 239/2006 - 46, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Včas podanou kasační stížností žalobce (dále též „stěžovatel“) brojí proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen „krajský soud“) ze dne 25. 4. 2006, č. j. 15 Ca 239/2006 – 46 (dále jen „napadený rozsudek“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 11. 2004, č. j. 1191, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí ředitele Policie ČR Okresní ředitelství Louny (dále také jen „prvoinstanční služební orgán“), ze dne 15.10.2004, č. 333/2004, kterým byl stěžovatel propuštěn ze služebního poměru ke dni 31. 12. 2004 z důvodu porušení služební povinnosti zvlášť závažným způsobem. V žalobě podané ke krajskému soudu (poté, co byl stěžovatel poučen Okresním soudem v Lounech o věcné a místní příslušnosti k projednání jeho správní žaloby) stěžovatel popsal nejprve skutkový stav věci, přičemž zdůraznil, že ve služebním poměru u Policie ČR byl téměř 23 let, naposledy ve funkci policejního komisaře v hodnosti kapitána. Stěžovatel rovněž uvedl, že dne 16. 9. 2004 se dopustil kázeňského přestupku ve smyslu ustanovení § 32 odst. 1 zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie ČR, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2006 (dále jen „služební zákon“). Svého jednání upřímně litoval a omluvil se za ně. Podle rozhodnutí prvoinstančního služebního orgánu ze dne 29. 9. 2004, č. j. 88/2004, mu byl uložen kázeňský trest spočívající ve snížení hodnosti o jeden stupeň na hodnost nadporučík na dobu 12 měsíců od nabytí právní moci rozhodnutí. Stěžovatel návazně požádal o uvolnění ze služebního poměru s návrhem odchodu k datu 2. 1. 2005. Toto datum bylo oznámením prvoinstančního služebního orgánu ze dne 1. 10. 2004, č. j. 314/2004 potvrzeno s tím, že pracovní poměr stěžovatele skončí uvolněním k tomuto datu. Následně bylo stěžovateli doručeno rozhodnutí prvoinstančního služebního orgánu, č. j. 333/2004 ze dne 15. 10. 2004, kterým byl propuštěn dnem 31. 12. 2004 ze služebního poměru, a to ze stejných důvodů, z jakých mu byl uložen kázeňský trest. Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatel odvolal, avšak žalovaný rozhodnutím ze dne 19. 11. 2004, č. j. 1191, odvolání zamítl a potvrdil rozhodnutí prvoinstančního služebního orgánu. Stěžovatel brojil proti rozhodnutí žalovaného především proto, že je považuje za zmatečné, neboť se odvolává na § 45 zákoníku práce, který podle jeho názoru ve věcech služebního poměru nemohl být aplikován. Dále stěžovatel vznesl námitku rozporu data jeho propuštění ze služebního poměru s dikcí zákona. Podle ustanovení § 108 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb., na něž se napadené rozhodnutí žalovaného odvolává, končí služební poměr uplynutím dvou kalendářních měsíců následujících po dni doručení rozhodnutí o propuštění, pokud se služební funkcionář a policista nedohodnou na době kratší. Tato lhůta měla podle názoru stěžovatele v jeho případě uplynout dne 18. 12. 2004, avšak v napadeném rozhodnutí žalovaného bylo jako datum ukončení služebního poměru propuštěním uvedeno 31. 12. 2004. Z toho stěžovatel dovodil rozpornost a zmatečnost napadeného rozhodnutí. Klíčovou žalobní námitkou stěžovatele bylo tvrzení, že není přípustné, aby za jeden kázeňský přestupek (jehož spáchání plně přiznává) byl trestán dvakrát popsaným způsobem (tj. snížením hodnosti a navíc propuštěním). Stěžovatel namítal rozpor obou uvedených právních úkonů žalovaného směřujících k ukončení jeho služebního poměru u Policie ČR a poukazoval na rozpor s čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (publikováno jako sdělení č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“). Stěžovatel dále argumentoval tím, že prvoinstanční služební orgán měl buď možnost potrestat stěžovatele za kázeňský přestupek (tak, jak se tomu skutečně stalo rozhodnutím tohoto orgánu ze dne 29. 9. 2004, č. j. 88/2004), anebo ho za tentýž delikt propustit. Jelikož žalovaný učinil obojí, domnívá se stěžovatel, že došlo ke dvojímu potrestání za stejný skutek, čímž byla narušena citovaná ustanovení Úmluvy. S poukazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) k těmto ustanovením (Grandinger proti Rakousku, Sailer proti Rakousku) navrhl zrušení rozhodnutí žalovaného i prvoinstančního služebního orgánu. Krajský soud rozhodl ve věci napadeným rozsudkem. Přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného v rozsahu žalobních bodů a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Soud vyšel z toho, že po skutkové stránce mezi účastníky řízení nebylo sporu o tom, že žalobce dne 16. 9. 2004 v odpoledních hodinách vykonával službu výjezdové skupiny Okresního ředitelství Policie ČR Louny s funkcí vedoucího této výjezdové skupiny pod vlivem alkoholu. K tomuto jednání se žalobce bez dalšího doznal, litoval toho a rovněž se za své jednání omluvil. Z obsahu správního spisu pak krajský soud zjistil, že žalobce dne 30. 9. 2004 převzal rozhodnutí prvoinstančního služebního orgánu ze dne 29. 9. 2004, č. j. 88/2004, o uložení kázeňského trestu dle ustanovení § 33 písm. c) služebního zákona za výkon služby pod vlivem alkoholu dne 16. 9. 2004 spočívajícího ve snížení hodnosti o jeden stupeň na hodnost nadporučík na dobu 12 měsíců od právní moci rozhodnutí s tím, že po dobu trestu mu byl stanoven hodnostní příplatek ve výši 2800 Kč. Dotyčné rozhodnutí žalobce nenapadl odvoláním, a proto nabylo právní moci dne 11. 10. 2004. Posléze dne 1. 10. 2004 žalobce obdržel od prvoinstančního služebního orgánu oznámení č. j. 314/2004, z téhož dne o tom, že žalobcův služební poměr končí podle ustanovení § 105 služebního zákona uvolněním dnem 2. 1. 2005 s tím, že toto rozhodnutí bylo vydáno na základě žalobcovy žádosti o uvolnění ze služebního poměru ke dni 2. 1. 2005, která byla příslušnému řediteli doručena dne 27. 9. 2004. Dne 18. 10. 2004 pak bylo žalobci doručeno již v úvodu odůvodnění rozsudku citované rozhodnutí prvoinstančního služebního orgánu ve věcech služebního poměru ze dne 15. 10. 2004, č. 333/2004, kterým byl podle ustanovení § 106 odst. 1 písm. d) služebního zákona propuštěn ze služebního poměru příslušníka Policie ČR dnem 31. 12. 2004, a to ze stejných důvodů, za které byl žalobci uložen kázeňský trest, tj. výkon služby pod vlivem alkoholu dne 16. 9. 2004. Toto rozhodnutí bylo následně potvrzeno žalovaným v odvolacím řízení ze dne 19. 11. 2004, č. 1191, které bylo napadeno předmětnou žalobou. Při posuzování konkrétních námitek stěžovatele krajský soud učinil následující závěry. V prvé řadě neshledal, že by žalovaný učinil při svém posuzování běhu lhůty podle ustanovení § 108 odst. 2 služebního zákona mylné a zmatečné úvahy. Z kontextu odůvodnění napadeného rozhodnutí zcela evidentně vyplývá, že žalovaný při vypořádání se s odvolací námitkou týkající se běhu dotyčné lhůty toliko ke snazšímu pochopení dané problematiky použil komentář učiněný k ustanovení § 45 zákoníku práce, aniž by ovšem tento paragraf zákoníku práce aplikoval na jím projednávanou věc. Jeho počínání v tomto směru označil krajský soud za pochopitelné, neboť zákonná dikce ustanovení § 108 odst. 2 služebního zákona není tak pregnantně formulována jako zákonná dikce ustanovení § 45 zákoníku práce, přičemž počátek běhu lhůt jak dle zákoníku práce, tak dle služebního zákona byl zákonodárcem stanoven shodně. Ustanovení § 108 odst. 2 služebního zákona stejně jako ustanovení § 45 zákoníku práce totiž nehovoří o „běžném“ měsíci, nýbrž o měsíci „kalendářním“. To znamená, že při počítání běhu lhůty jsou měsíce brány jako takové podle jejich dvanácti označení užívaných v průběhu jednotlivého roku. Z toho krajský soud dovodil, že jelikož rozhodnutí prvoinstanční služebního orgánu o žalobcově propuštění bylo žalobci doručeno dne 18. 10. 2004 a zároveň se obě strany nedohodly na kratší lhůtě skončení služebního poměru, zcela v souladu se zákonnou úpravou obsaženou v ustanovení § 108 odst. 2 služebního zákona byl stanoven konec žalobcova služebního poměru na den 31. 12. 2004. Dvouměsíční lhůta tedy dle ustanovení § 108 odst. 2 služebního zákona totiž nepočala běžet ode dne 18. 10. 2004, kdy došlo k řádnému doručení rozhodnutí o propuštění žalobci, nýbrž až počínaje dnem 1. 11. 2004 a uplynula po dvou kalendářních měsících, tj. dnem 31. 12. 2004. Tato lhůt