4 As 8/2007 — Nejvyšší správní soud

4 As 8/2007- 48 - text 4 As 8/2007 - 48 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petr Průchy v právní věci žalobce: T. T., zast. JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem, se sídlem ul. 28. října 1001/3, Praha 1, proti žalovanému: Krajský úřad kraje Vysočina, se sídlem Žižkova 57, Jihlava, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 7. 2006, č. j. 29 Ca 167/2006 – 21, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Žádostí ze dne 13. 12. 1999 podanou prostřednictvím zástupce žádal žalobce Okresní úřad v Jihlavě o vydání potvrzení o tom, že paní M. (M.) T. (matka žalobce), byla ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb., tedy k 1. 4. 1991, až do své smrti, tj. do 28. 7. 1998, českou státní občankou, a že kontinuita jejího českého státního občanství byla v tomto mezidobí zachována. Ze žádosti mimo jiné plyne, že žalobce potřeboval potvrzení o českém státním občanství své matky k doložení uplatněného restitučního nároku. Okresní úřad Jihlava, odbor vnitřních věcí, oddělení správní a vnitřních věcí rozhodnutím ze dne 14. 1. 2002, č. j. 817/99-VV-606/4, nevyhověl žádosti žalobce o vystavení potvrzení o státním občanství ČR zemřelé M. T., rozené S. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že šetřením provedeným u Státního okresního archivu v Jihlavě bylo zjištěno, že otec paní T., R. S., optoval v zákonné lhůtě pro Rakousko podle § 4 zákona č. 236/1920 Sb., přičemž dnem opce pozbyl státní občanství československé. Ve smyslu § 5 tohoto zákona se opce manžela vztahovala na provdanou ženu i na manželské děti do 18 let, což znamená, že paní T. pozbyla státní občanství československé. Z vyjádření Magistrátu města Vídně bylo zjištěno, že R. S., S. S. i M. T., rozená S., měli ke dni 13. 3. 1938 (před odchodem do Ameriky) rakouskou státní příslušnost. Ke dni, kdy paní T. nabyla naturalizací státní občanství USA, nebyla již státní občankou československou. Proti tomuto rozhodnutí podal odvolání žalobce a o odvolání rozhodl Krajský úřad kraje Vysočina rozhodnutím ze dne 23. 5. 2002, č. j. SŘ-259/02-VD, tak, že napadené rozhodnutí podle § 59 odst. 1 a 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád) potvrdil a podané odvolání zamítl. V odůvodnění rozhodnutí dospěl k závěru, že správní orgán I. stupně nepochybil. Konstatoval, že žalobce se v podaném odvolání zejména zabýval existencí a případnou právoplatností opce svého děda. K tomu uvedl, že z listin opatřených správním orgánem I. stupně vyplývá, že jak tehdejší československé státní orgány, tak rakouské státní orgány považovaly uvedenou opci za právoplatnou, shodně uvádějí pana R. S., jeho manželku a dceru za rakouské státní občany. Ani nemožnost opatřit listinu obsahující opční prohlášení děda jmenovaného, nevyvrací ostatními, ať již soukromými nebo úředními dokumenty, potvrzenou skutečnost, že k opci došlo. Žalovaný dospěl k závěru, že žádosti jmenovaného o potvrzení státního občanství České republiky jeho matky M. T. vyhovět nelze. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu, o níž rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 22. 3. 2005, č. j. 29 Ca 239/2002 – 31, jímž žalobu zamítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ke kasační stížnosti žalobce Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 17. 5. 2006, č. j. 4 As 51/2005 – 57, výše označený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V závazném právním názoru vyslovil s poukazem na závěry uvedené v usnesení rozšířeného senátu tohoto soudu ze dne 23. 3. 2005, č. j. 6 A 25/2002 – 42, že pokud krajský soud uznal žalobce za aktivně legitimovaného k podání žaloby podle § 65 odst. 2 s. ř. s., a „propustil“ žalobu do řízení, pak předmětem takového řízení musí být meritorní projednání věci, což znamená, že soud musí zjišťovat, zda správní rozhodnutí zkrátilo žalobce na jeho procesních právech uplatněných v žalobě takovým způsobem, že to mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. 7. 2006, č. j. 29 Ca 167/2006 – 21, žalobu zamítl a rozhodl dále, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 6650 Kč k rukám jeho zástupce. Ve svém rozhodnutí vycházel z obsahu správního spisu. Konstatoval, že žalobce byl k podání žaloby aktivně legitimován podle § 65 odst. 2 s. ř. s. Krajský soud neshledal, že došlo k porušení ustanovení § 3 odst. 4, §§ 32 a 46 správního řádu z roku 1967. Podle jeho názoru správní orgán veškerými dostupnými prostředky zjistil skutečný stav věci. Uvedl dále, že pro zvolení rakouského státního občanství ze strany R. S. svědčí zápis v dokumentu nazvaném Hauptgrudnbuchblatt, kde je uvedeno, že jmenovaný nabyl rakouské státní příslušnosti na základě právoplatné opce, dále vyjádření Magistrátu města Vídně, podle něhož R. S., S. S. a M. S. měli ke dni 13. 3. 1938 rakouskou státní příslušnost (pro M. S. platí tato skutečnost pouze v případě, že k předmětnému datu byla svobodná), záznam v domovní knize předložený Okresním archivem v Jihlavě, v němž je též uvedena opce R. S.; v další listině z 2. 10. 1937 ve věci projednávání pozůstalosti po M. S. je uvedeno, že R. S. bydlí ve Vídni, je cizím příslušníkem. Krajský soud dále konstatoval, že žalobce naproti tomu argumentoval tím, že R. S. byl vojákem, na jeho pobyt v některé jiné opci v rámci tzv. kvartýrování se předpisy o domovském právu nevztahovaly (pozn. soudu: bez příslušné právní argumentace), poukazoval na domovskou příslušnost R. S. do Iglau (Jihlavy) a na ustanovení § 4 odst. 1 a 2 zákona č. 236/1920 Sb. Krajský soud konstatoval, že žalobce nepředložil žádné důkazy ani konkrétnější právní argumenty, které by vyvracely závěr učiněný správními orgány obou stupňů. Žalobce v žalobě rozporoval vadné hodnocení shromážděných důkazů; tomuto tvrzení však soud nepřisvědčil. Soud dále uvedl, že ani ve vztahu k namítanému porušení ustanovení § 3 odst. 4, §§ 32 a 46 správního řádu nelze žalobní námitce vyhovět. Správní orgány pečlivě shromažďovaly veškeré dostupné materiály a po jejich vyhodnocení v rámci použité právní úpravy dospěly k závěru, který byl vysloven v jejich rozhodnutích; nelze proto přisvědčit, že bylo jednáno v rozporu se zásadou vyšetřovací. Krajský soud proto z těchto důvodů žalobu zamítl podle ustanovení § 78 odst. 7 s. ř. s. Proti tomuto rozsudku podal včas kasační stížnost žalobce (dále též jen „stěžovatel“). Poukazoval na zásadní vady řízení, které spočívají ve skutečnosti, že po doručení rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 4 As 51/2005 – 67, ze dne 17. 5. 2006, jímž byl původní rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. 3. 2005, č. j. 29 Ca 239/2002 – 31, zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení, rozhodoval ve věci odlišný senát Krajského soudu v Brně, dále že stěžovatel nebyl vyzván k vyjádření, zda souhlasí s tím, aby soud rozhodl ve věci bez jednání (§ 51 s. ř. s.), byla mu odepřena možnost vznést případnou námitku podjatosti (§ 8 odst. 5 s. ř. s.), jakož i jednat před soudem. Uvedl, že je nezpochybnitelným faktem, že původní rozsudek krajského soudu ze dne 22. 3. 2005, č. j. 29 Ca 239/2002 – 31, v této věci vydal senát č. 31 Ca, složený z předsedkyně JUDr. Jaroslavy Skoumalové a soudců JUDr. Jaroslava Tesáka, Ph. D., a Mgr. Bc. Radovana Havelce, zatímco touto kasační stížností napadený rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 29 Ca 167/2006 – 21, ze dne 21. 7. 2006, vydal senát ve složení z předsedkyně senátu JUDr. Jany Jedličkové a soudců JUDr. Kateřiny Mrázové, Ph. D., a Mgr. Milana Procházky, tj. dle rozvrhu práce tohoto soudu senát č. 29 Ca. Shora uvedené nepřímo potvrzuje sdělení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 12. 2003 o přidělení věci k projednání a rozhodnutí senátu č. 31 Ca, či sdělení a doplnění senátu 31 Ca o soudce JUDr. Jaroslava Tesáka, Ph. D., ze dne 11. 11. 2004. Naopak na výše uvedeném nemohou ničeho změnit předchozí poučení nadepsaného soudu ze dne 21. 8. 2002, sdělení stěžovatele ze dne 27. 8. 2002, poučení a výzva nadepsaného soud ze dne 26. 3. 2003, sdělení stěžovatele ze dne 1. 4. 2003. Stěžovatel dovozoval, že jelikož ve věci rozhodoval senát č. 29 Ca namísto senátu 31 Ca, kdy navíc s touto skutečností nebyl stěžovatel seznámen, způsobil krajský soud svým postupem nejen zmatečnost předmětného řízení, jež je předvídána na § 103 odst. 1 písm. c) s. ř. s., ale též nepochybně porušil práva stěžovatele zakotvená v článku 38 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel vyslovil přesvědčení, že řízení před krajským soudem je zatíženo další zásadní vadou, jež může mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé a která spočívá ve skutečnosti, že stěžovatel nebyl tímto soudem po vydání rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 4 As 51/2005 – 67, ze dne 17. 5. 2006, jímž byl původní rozsudek tohoto soudu ze