6 Ads 54/2007 — Nejvyšší správní soud

6 Ads 54/2007- 63 - text 6 Ads 54/2007 - 67 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové a soudců JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Bohuslava Hnízdila v právní věci žalobce: J. B., zastoupeného JUDr. Josefem Vávrou, advokátem, se sídlem Donín 170, Hrádek nad Nisou, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 1, Praha 2, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 7. 2005, č. j. 2005/15866 - 442, o nepřiznání hmotného zabezpečení, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2006, č. j. 4 Cad 95/2005 - 36, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá shora označený rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 7. 2005, č. j. 2005/15866 - 442, jímž bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání a potvrzeno rozhodnutí Úřadu práce v Liberci č. j. LBC - 43/2004 - H1 ze dne 21. 1. 2005. Tímto rozhodnutím nebylo stěžovateli přiznáno hmotné zabezpečení ode dne 5. 1. 2004 podle § 14 odst. 1 písm. f) zákona č. 1/1991, o zaměstnanosti (účinného do 30. 9. 2004, dále jen „zákon o zaměstnanosti“). Soud v odůvodnění svého rozsudku označil za nesporné, že stěžovatel ukončil pracovní poměr ke dni 28. 11. 2003, neboť tento den jej s ním okamžitě zrušil zaměstnavatel pro opakované absence na pracovišti. Stěžovatel se dne 30. 12. 2003 obrátil na soud s žalobou o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru. V době, kdy se stěžovatel zaevidoval jako uchazeč o zaměstnání, tj. 5. 1. 2004, toto řízení před Okresním soudem v Jablonci nad Nisou probíhalo, pročež bylo správní řízení o nároku na hmotné zabezpečení uchazečů o zaměstnání přerušeno. O žalobě na neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru však soudem meritorně rozhodnuto nebylo, jelikož stěžovatel vzal žalobu zpět poté, co se s bývalým zaměstnavatelem dohodl na tom, že jeho pracovní poměr bude ukončen dohodou k témuž datu, ke kterému byl jeho pracovní poměr okamžitě zrušen. Městský soud dospěl k závěru, že žalovaný i Úřad práce v Liberci postupoval správně, přičemž zohlednil stanovisko vyslovené Nejvyšším soudem pod č. Jc 114/97 v rozhodnutí sp. zn. 2 Cdon 1155/96. V něm bylo konstatováno, že okamžité zrušení pracovního poměru, které bylo doručeno druhému účastníku, nemůže být tím, kdo je učinil, dodatečně odvoláno (zrušeno). Účinky spočívající ve skončení pracovního poměru pozbývá jen na základě pravomocného rozhodnutí soudu, jímž bylo určeno, že okamžité skončení pracovního poměru je neplatné, nebo na základě dohody o sporných nárocích uzavřené v průběhu soudního řízení, v níž se oba účastníci dohodli na tom, že pracovní poměr po doručení okamžitého zrušení pracovního poměru trval a že bude trvat i nadále. O takový případ se však ve stěžovatelově případě nejedná, protože v jeho případě došlo k dohodě toliko o tom, že pracovní poměr končí dohodou ke stejnému datu, k jakému s ním byl pracovní poměr zrušen. V kasační stížnosti proti tomuto rozsudku stěžovatel uplatnil kasační důvody podle § 103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), přičemž tvrdil, že veškerá původní rozhodnutí byla vydána v rozporu se zákonem, zejména s § 3 správního řádu a příslušnými ustanoveními zákoníku práce. Písemnou dohodu o sporných nárocích uzavřeli účastníci plně v souladu s § 259 zákoníku práce (zákona č. 65/1965 Sb., účinného do 31. 12. 2006), a to v průběhu neskončeného soudního sporu, čímž došlo ke ztrátě účinků okamžitého zrušení pracovního poměru. Zaměstnavatel tedy písemně uznal, že okamžité rozvázání pracovního poměru doručené dne 28. 11. 2003 je od počátku neplatné. Stěžovatelův pracovní poměr skončil dohodou ke dni 28. 11. 2003, plně v souladu s § 61 odst. 3 zákoníku práce, a proto nemůže platit původní právní úkon. Pravomocným rozhodnutím žalovaného i správního orgánu I. stupně bylo porušeno stěžovatelovo základní právo dle článku 30 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož každý, kdo je v hmotné nouzi, má právo na takovou pomoc, která je nezbytná pro zajištění základních životních podmínek. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil, věc mu vrátil k dalšímu řízení a stěžovateli přiznal náhradu nákladů řízení. Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na své vyjádření k žalobě a na napadený rozsudek. S ohledem na výše citované stanovisko Nejvyššího soudu se domnívá, že žalobou napadené správní rozhodnutí bylo zcela v souladu s právními předpisy. Proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného rozsudku (§ 106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§ 102 s. ř. s.). Stěžovatel je zastoupen advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.) a uplatňuje kasační důvody podle § 103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., kasační stížnost je tak přípustná. Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud především zjistil, že stěžovatel a jeho zaměstnavatel (Sea Clean M.B. s. r. o.) uzavřeli dne 19. 10. 2004 dohodu o sporných nárocích dle § 259 zákoníku práce, v níž mj. souhlasně prohlásili, že okamžité zrušení pracovního poměru učiněné zaměstnavatelem přípisem ze dne 27. 11. 2003 a doručené stěžovateli následujícího dne je neplatné. Zároveň vzali na vědomí, že pracovní poměr skončil v souladu s § 61 odst. zákoníku práce dohodou ke dni 28. 11. 2003. Úřad práce v Liberci rozhodnutím ze dne 21. 1. 2005, č. j. LBC - 43/2004 - H1, stěžovateli podle § 14 odst. 1 písm. f) zákona o zaměstnanosti nepřiznal hmotné zabezpečení, neboť v posledních 6 měsících před podáním žádosti o zprostředkování zaměstnání s ním byl zaměstnavatelem okamžitě zrušen pracovní poměr ke dni 27. 11. 2003, a to z důvodů zvlášť hrubého porušení pracovní kázně. Správní orgán dále zohlednil výše uvedenou dohodu o sporných nárocích, stejně jako skutečnost, že stěžovatel dne 11. 11. 2004 v plném rozsahu vzal zpět žalobu o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru vůči zaměstnavateli. Dospěl k závěru, že uvedená dohoda nemůže být vzata v úvahu, neboť zpětvzetím žaloby nastala situace, jakoby k jejímu podání nedošlo, a proto platí původní právní úkon, tj. okamžité zrušení pracovního poměru. O neplatnosti skončení pracovního poměru přísluší rozhodovat pouze soudu. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, o němž žalovaný rozhodl tak, že jej zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. V odůvodnění žalovaný zejména konstatoval, že stěžovateli bylo doručeno zdůvodněné okamžité zrušení pracovního poměru, přičemž zaměstnavatel může takové rozhodnutí vzít zpět nejpozději před jeho doručením druhé straně. Poté již má pravomoc rozhodnout o platnosti tohoto účinného pracovněprávního úkonu pouze soud (§ 64 zákoníku práce). Ten však ve věci nerozhodl, protože předmětná žaloba byla vzata zpět. Z těchto důvodů žalovaný dospěl k závěru, že správní orgán I. stupně postupoval zcela v souladu se zákonem. Toto rozhodnutí stěžovatel napadl žalobou, o níž rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem, který byl následně napaden kasační stížností. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu a z důvodů uvedených v kasační stížnosti (§ 109 odst. 2 a 3 s. ř. s.), přičemž sám neshledal vady, k nimž by musel přihlédnout i bez návrhu. Kasační stížnost není důvodná. Podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Podle § 14 odst. 1 písm. f) zákona o zaměstnanosti se hmotné zabezpečení neposkytovalo, jestliže uchazeč o zaměstnání v posledních šesti měsících opětovně ukončil zaměstnání sám bez vážných důvodů, nebo s ním v této době bylo zaměstnání ukončeno pro neuspokojivé pracovní výsledky nebo pro porušování povinností vyplývajících ze zaměstnání. V rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 1155/96 ze dne 29. 10. 1997, uveřejněném pod č. 114 ve sbírce Soudní judikatura č. 14/97, bylo mj. konstatováno následující: „Okamžité zrušení pracovního poměru, které bylo doručeno druhému účastníku, nemůže být tím, kdo je učinil, dodatečně odvoláno (zrušeno). Své účinky spočívající ve skončení pracovního poměru pozbývá jen na základě pravomocného rozhodnutí soudu, kterým bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné, nebo na základě dohody o sporných nárocích (§ 259 zák. práce) uzavřené v průběhu řízení u soudu (jehož předmětem bylo určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru), v níž se účastníci dohodli, že jejich pracovní poměr po doručení ok