24 Co 274/2005 — Nejvyšší správní soud

7 A 72/2000- 62 - text  7 A 72/2000 – 62 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: LEROS, s. r. o., se sídlem U Národní galerie 470, Praha 5 - Zbraslav, zast. Mgr. Janou Turkovou, advokátkou, se sídlem Budečská 6/974, Praha 2, proti žalovanému: Úřad průmyslového vlastnictví, se sídlem Antonína Čermáka 2a, Praha 6, za účasti: Megafyt – R spol. s r. o., se sídlem U elektrárny 516, Vrané nad Vltavou, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 2. 2000, č. j. O-121777-97, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 2. 2000 č. O-121777-97 s e z r u š u je a věc s e v r a c í žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný j e p o v i n e n uhradit žalobci k rukám advokátky Mgr. Jany Turkové, se sídlem Budečská 6, Praha 2, náklady řízení ve výši 3150 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. III. Osoba zúčastněná na řízení n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím ze dne 4. 2. 1999, sp. zn. O-121777, Úřad průmyslového vlastnictví (v dalším textu též „Úřad”) zamítl námitky žalobce proti zápisu zveřejněného označení „MEGADIABETIN” přihlášeného do rejstříku ochranných známek pod č. 121777. O rozkladu žalobce rozhodl předseda Úřadu dne 28. 2. 2000 tak, že rozklad zamítl a rozhodnutí o zamítnutí námitek potvrdil. Žalobou podanou u Vrchního soudu v Praze dne 17. 4. 2000 se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 2. 2000, č. 0 - 121777 - 97, jímž byl zamítnut rozklad žalobce a potvrzeno rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 4. 2. 1999 o zamítnutí námitek proti zápisu zveřejněného slovního označení „MEGADIABETIN” společnosti MEGAFYT - R spol. s r.o., do rejstříku ochranných známek, s odůvodněním, že předmětné označení není zaměnitelné se starším označením „DIABETAN”, jehož držitelem je žalobce. V žalobě namítal, že žalovaný věc chybně právně posoudil a nesprávným postupem zbavil žalobce možnosti uplatnění řádného opravného prostředku. Žalovaný totiž ve svém konečném rozhodnutí z 28. 2. 2000 změnil hodnocení důkazů a zcela neočekávaně tvrdí, že žalobce nesplnil podmínku prokázání získání rozlišovací způsobilosti nezapsaného označení dva roky před podáním předmětné přihlášky ochranné známky, a že doklady předložené namítatelem svědčí pro jiný subjekt, který je odlišný od namítatele, a proto tyto doklady neprokazují získání rozlišovací způsobilosti označení „DIABETAN” pro výrobky namítatele, neboť právo k nezapsanému označení je třeba doložit ve vztahu jen ke konkrétnímu držiteli. Žalobce k tomu uvedl, že svá práva držitele staršího označení odvozuje z právního nástupnictví po svých právních předchůdcích, tj. po podnicích LÉČIVÉ ROSTLINY (n.p., k.p., a s. p.) a že předloženými doklady prokazoval kontinuitu užívání označení „DIABETAN” a především délku užívání tohoto označení uvedenými subjekty již od r. 1969. Konstatoval, že práva držitele nezapsaného označení jsou upravena především v § 9 odst. 1 písm. c) a v § 16 zákona č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách (dále jen „zákon o ochranných známkách”) a jak vyplývá z teorie i dosavadní praxe Úřadu průmyslového vlastnictví, práva držitele nezapsaného označení není možné převádět na třetí osoby, ledaže by k tomuto převodu došlo současně s převodem provozu, z jehož produkce označení získalo svou rozlišovací způsobilost. V dané věci šlo právě o převod provozu, z jehož produkce označení „DIABETAN” získalo svou rozlišovací způsobilost. Pokud by práva držitele nezapsaného označení nebylo možné převádět ani s podnikem či jeho částí, pak by tímto přístupem byly poškozeny všechny subjekty, na něž v rámci privatizace přešla práva a závazky státních podniků (převážná část státních podniků prošla v období od r. 1989 do poloviny devadesátých let několika organizačními změnami). Vzhledem k tomu, že napadená přihláška ochranné známky „MEGADIABETIN” byla podána 2. 5. 1997 a smlouva o prodeji privatizovaného majetku mezi žalobcem a Fondem národního majetku ČR byla uzavřena dne 15. 6. 1995, bylo obtížné předložit doklady starších dvou let před podáním napadené přihlášky ochranné známky, které by zněly na žalobce. Výjimkou bylo krátké přechodné období před privatizací státního podniku LÉČIVÉ ROSTLINY, kdy žalobce prodával na základě smlouvy výrobky státního podniku. Žalobce poukázal na fakturu č. 40118 z tohoto období a konstatoval, že je schopen předložit řadu dokladů o užívání označení „DIABETAN” znějící na jeho jméno z období po rozhodnutí státního ústavu pro kontrolu léčiv z 27. 9. 1995 o změně v registraci přípravku „DIABETAN” na žalobce, na jehož základě fakticky převzal jeho výrobu. Žalobce namítal, že se žalovaný nezabýval důvodností podaného rozkladu (a není tak vůbec možné posoudit, zda změna hodnocení důkazů má, či nemá vliv na výrok rozhodnutí), když konstatoval, že žalobce předloženými doklady neprokázal, že je držitelem nezapsaného označení ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 písm. c) zákona o ochranných známkách a z tohoto důvodu již nebylo rozhodné zabývat se posouzením zaměnitelnosti zveřejněného označení a namítaného nezapsaného označení a shodnosti nebo podobnosti jejich výrobku. S ohledem na shora uvedené žalobce navrhl, aby Vrchní soud v Praze rozhodnutí žalovaného zrušil, věc mu vrátil k dalšímu řízení a uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku náklady soudního řízení. Žalovaný se ve vyjádření k žalobě s námitkami žalobce neztotožnil a konstatoval, že své rozhodnutí považuje za souladné s hmotněprávními předpisy. K námitce žalobce, že odvolací orgán změnil hodnocení důkazů oproti rozhodnutí v první instanci, žalovaný uvedl, že jde o námitku překvapující, neboť základním smyslem správního odvolací řízení je právě to, aby rozhodnutí prvního stupně bylo na základě úplného apelačního principu přezkoumáno v celém rozsahu, a to jak po věcné, tak po právní stránce. Z tohoto důvodu je argumentace změnou hodnocení důkazů odvolacím orgánem právně zcela irelevantní a také tvrzení žalobce o tom, že ztratil možnost podat řádný opravný prostředek proti konečnému rozhodnutí vydanému pouze na základě změny hodnocení důkazů, je nelogické, postrádá smysl, ale hlavně je v protikladu s principem institutu odvolání ve správním řízení. Žalovaný navíc dospěl k závěru, že slovní nezapsané označení žalobce ve znění „DIABETAN” není zaměnitelné s přihlašovanou slovní ochrannou známkou ve znění „MEGADIABETIN” a z tohoto důvodu bylo nutno námitky zamítnout, neboť žalobce není držitelem ani shodného ani zaměnitelného označení ve smyslu § 9 odst. 1 písm. c) zákona o ochranných známkách, a to z důvodu v rozhodnutí první instance podrobně uvedených. Rozhodnutí o rozkladu potvrdilo zamítnutí námitek a dále konstatovalo, že žalobce nesplnil „podmínku prokázání získání rozlišovací způsobilosti nezapsaného označení dvou let před podáním přihlášky ochranné známky”, neboť „doklady předložené žalobcem, svědčí pro jiný právní subjekt, než je žalobce”. Žalovaný nesouhlasí s argumentem žalobce, opírajícím se o komentář k § 16 odst. 3 zákona o ochranných známkách, pokud odvozuje svá práva držitele nezapsaného označení z právního nástupnictví po podnicích LÉČIVÉ ROSTLINY (n. p., k. p., s. p.). Zdůrazňuje že § 16 uvedeného zákona se aplikuje na případy, kdy je majitel ochranné známky povinen strpět užívání určitých označení třetími osobami. Žalobce však nemůže tímto právně relevantně argumentovat, neboť není v pozici majitele ochranné známky, jak předpokládá zákon a v žalobě právě svou pozici otočil a použil jako argument pouze komentář, nikoliv relevantní znění zákona. Pokud žalobce v této souvislosti tvrdí, že žalovanému bylo známo převedení výrobního provozu, ze kterého označení „DIABETAN” získalo svou rozlišovací způsobilost smlouvou o prodeji privatizovaného majetku mezi Fondem národního majetku a LEROS, s. r. o., jako právním nástupcem, pak tato skutečnost nemá vliv na vnímání spotřebitele, jehož schopnost rozlišit výrobky, či služby jednoho podnikatele na trhu je rozhodující, a která za této situace nebyla dána. Žalobce v replice k vyjádření žalovaného opětovně zdůraznil, že žalovaný vůbec nepřezkoumával jediný důvod zamítnutí námitek uvedený v rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, ale namísto toho přišel v odvolacím řízení se zcela novým důvodem zamítnutí, a to, že žalobce údajně neprokázal, že je držitelem nezapsaného označení ve smyslu § 9 odst. 1 písm. c) zákona o ochranných známkách. Tvrzení obsažené v rozhodnutí žalovaného (že důvody, které vedly k závěru, že předmětná označení nejsou zaměnitelně podobná, již Úřad průmyslového vlastnictví uvedl v obou svých rozhodnutích) je tedy nepravdivé. Podle žalobce bude třeba vyjasnit právní otázku, zda právo držitele staršího označení podat námitky proti zápisu zveřejněného označení podle § 9 odst. 1 písm. c) zákona o ochranných známkách přechází na