7 Afs 86/2007 — Nejvyšší správní soud

7 Afs 86/2007- 107 - text č. j. 7 Afs 86/2007 - 110 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: Česká lékárnická komora, se sídlem Antala Staška 80, Praha 4, zastoupena JUDr. Monikou Bakešovou, advokátkou se sídlem Karlovo náměstí 72, Roudnice nad Labem, proti žalovanému: Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, se sídlem třída Kpt. Jaroše 7, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 4. 2007, č. j. 62 Ca 26/2006 – 65, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 3. 4. 2007, č. j. 62 Ca 26/2006 - 65, zamítl žalobu podanou žalobkyní (dále jen „stěžovatelka“) proti rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen „předseda Úřadu“) ze dne 14. 4. 2006, č. j. R 7/2005, kterým bylo změněno rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen „Úřad“) ze dne 18. 4. 2005, č. j. S 6/05-2990/05-OHS, o uložení opatření k nápravě a pokuty ve výši 300 000 Kč tak, že výrok byl v části I. bodu 1., 2., 3., 4. a 5, části II., III. a IV. změněn a v části V. potvrzen. Krajský soud v napadeném rozsudku uvedl, že ve způsobu informování o zahájení správního řízení a jeho předmětu, jakož i v samotném průběhu správního řízení neshledal na straně Úřadu žádná pochybení. K žalobní námitce týkající se výslechu svědků, jenž byl podle stěžovatelky založen na kapciózních a sugestivně kladených otázkách, krajský soud uvedl, že kromě toho, že zástupkyně stěžovatelky v průběhu výslechu nic nenamítala, tak s ohledem na oblast zjišťovaných skutečností byla nezbytná jistá míra konkretizace otázek. Úřad proto primárně zjišťoval, za jakých okolností bylo jednání stěžovatelky uskutečněno a zda svědkům bylo takové jednání známo. Pokud proto v některých případech došlo ke konkretizaci, jež v obecném pojetí připomínala určité rysy kapciozity, nebyla ještě překročena přípustná míra konkretizace. Z prověřování konkrétního jednání stěžovatelky Úřadem nevyplývá ani nepřípustná míra ovlivnění svědků v jejich odpovědích. Ohledně hmotněprávních námitek krajský soud konstatoval, že Úřad se prima facie neodchýlil od konstantní soudní rozhodovací praxe, která se týká aplikace čl. 81 Smlouvy ES na komunitární úrovni, a ustanovení § 3 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže. Pokud tedy žalovaný v jednotlivých případech z rozhodnutí žalobkyně dovodil naplnění zakázaného jednání podle ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně hospodářské soutěže“), použil na danou věc správnou právní normu a aplikoval ji způsobem přezkoumatelným a věcně správným. Podmínky pro kvalifikování jednání a rozhodnutí sdružení soutěžitelů jako zakázaného ve smyslu zákona o ochraně hospodářské soutěže byly splněny, neboť za uvedené sdružení činily úkony osoby oprávněné, které směřovaly vůči jeho členům. Tyto úkony stěžovatelky nabývaly formy ustanovení vnitřních předpisů, závazného stanoviska nebo adresného úkonu určeného členům sdružení. Krajský soud shledal zřetelnou snahu stěžovatelky o unifikaci chování určitého okruhu soutěžitelů, neboť závaznými vnitřními předpisy či na základě závazného stanoviska bylo členům jejího sdružení uloženo, aby jednali konkrétním způsobem. Těmito úkony pak bylo (nebo mohlo být) ovlivněno budoucí soutěžní chování členů stěžovatelky. Zejména v případě omezování inzerce cen zboží nabízeného jednotlivými lékárnami jde nepochybně o jednání směřující k odstranění konkurence mezi lékárnami v oblasti cenové. V případě omezování poskytování slev a bonusů prostřednictvím „závazného stanoviska“ a „silného doporučení“ zákazu snižování cen prostřednictvím dopisů předsedkyně Okresního sdružení lékárníků Uherské Hradiště, se podle názoru krajského soudu jedná již o zřetelnou a přímou snahu ovlivnit tvorbu ceny konkrétního zboží dodávaného na trh lékárnami. V obou případech jde o doporučení sdružení související s tvorbou cen zboží dodávaného lékárnami, což vede k unifikování soutěžního chování jednotlivých soutěžitelů v jejich cenové politice. Úřad se nedopustil nezákonného jednání, neboť aplikoval správný právní předpis, v jeho rámci i správnou právní normu a při jejím výkladu se nedopustil ani interpretačního pochybení. Proti tomuto rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou opřela o důvody uvedené v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. V kasační stížnosti namítala, že v řízení před Úřadem byla sice provedena řada důkazů, proběhly i rozsáhlé a nepřiměřeně dlouhé výslechy svědků, avšak v jejich rámci byly svědkům pokládány otázky, které narušují pravidla řádného procesního postupu. Řada z nich totiž směřovala k domněnkám či subjektivnímu hodnocení událostí ze strany svědků, a další otázky pak již v sobě přímo obsahovaly návod k odpovědi, event. byly zavádějící. Krajský soud připustil u některých otázek určité rysy kapciozity, současně však uvedl, že nebyla překročena její přípustná míra. Kapciozní otázka by však neměla být položena nikdy. Úřad v některých směrech k výpovědím svědků nepřihlížel vůbec, především pak v těch, které svědčily v její prospěch. Neodpovídá skutečnosti tvrzení, že její zástupkyně, která byla u výslechu přítomna, neuplatnila proti postupu správního orgánu žádnou námitku. Naopak, proti znění kladených otázek opakovaně protestovala, a upozorňovala na jejich nezákonnost. Úřad však v průběhu výslechů odmítal zaprotokolovat cokoliv jiného než samotnou výpověď svědka. Úřad si byl jistě vědom protiprávnosti svého postupu, proto nejvíce problematické otázky vypustil nebo je upravil méně závadným směrem. Úřadu je třeba rovněž vytknout, že nejprve o tvrzeném protizákonném jednání informoval média a až poté sdělil obvinění stěžovatelce. Takovým jednáním porušil zásadu presumpce neviny, a to již před zahájením správního řízení. K doporučení Úřadu, že mohla využít institutu stížnosti podle § 175 zákona č. 500/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů, stěžovatelka uvedla, že stížnost nemohla podat, protože tento předpis nabyl účinnosti až dne 1. 1. 2006. Ohledně hmotněprávního posouzení vyjádřila nesouhlas se závěry krajského soudu, který dovodil, že předmětnými rozhodnutími a úkony naplnila podmínky pro zakázané jednání ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže. V podrobnostech pak odkázala na podanou žalobu. Řády stěžovatelky jsou rozhodnutími, která vyjadřují vůli členů a směřují k jejím členům. Jako takové mohou být i přezkoumány Úřadem. Pokud však nevybočují z mezí zákonného zmocnění, nemohou být posouzeny jako protizákonné. Uvedené řády stanoví pravidla etiky výkonu profese lékárníka. Jelikož stěžovatelka je oprávněna k jejich vydávání, může jimi stanovit i pravidla, jež nejsou obsahem obecně závazných právních předpisů, a to i pravidla přísnější, pokud jsou odůvodněna právě uvedenou etikou výkonu profese lékárníka, na niž jsou obecně kladeny vyšší nároky než v klasickém podnikání či povolání. Pokud pak zákon č. 220/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 220/1991 Sb.“), přenesl kompetence ohledně etiky výkonu profese na stěžovatelku, je zcela zřejmé, že její členové musí v případě etiky výkonu povolání dodržovat přísnější pravidla než ta, která jsou stanovená zákonem. Krajský soud sice dospěl ke stejnému závěru, nicméně přesto dovodil, že ustanovení stavovských předpisů jsou protisoutěžní. Ustanovení Profesního řádu a Řádu pro označování lékáren a inzerci posoudil jako dohodu o teritoriální exkluzivitě. Právě omezení informací o zahájení činnosti lékárny, stejně tak pravidla pro umístění orientačních prvků (směrové cedule a šipky) brání nekalé soutěži. S touto námitkou se krajský soud přesvědčivě nevypořádal. Nelze ani souhlasit se závěry krajského soudu ohledně ustanovení řádů týkajících se inzerce cen zboží nabízeného jednotlivými lékárnami. Zákaz se totiž netýká veškerého zboží, ale pouze léčivých přípravků, a to s odkazem na ustanovení o reklamě na léčiva v zákoně č. 40/1995 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o regulaci reklamy“). Citovaný zákon ve znění účinném do 31. 5. 2002 totiž výslovně zakazoval uvádění cen léčivých přípravků v reklamě. Ze změny tohoto zákona s účinností od 1. 6. 2002 však není jednoznačné, zda byl uvedený zákaz zrušen či pouze jinak kodifikován. Při stanovení pravidla týkajícího se ceny zboží byla proto stěžovatelka vedena snahou, aby informace o cenách léků byly komplexní, a nikoliv účelově vytržené z několika údajů. V případě závazného stanoviska týkajícího se zákaznických slevových karet dospěl krajský soud k závěru, že šlo o přímou snahu ovlivnit tvorbu cen konkrétního zboží dodávaného na trh lékárnami, ale z důkazů provedených ve správním řízení podle st