8 Afs 65/2007 — Nejvyšší správní soud

8 Afs 65/2007- 95 - text 8 Afs 65/2007 - 97 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody a soudců JUDr. Michala Mazance a JUDr. Jana Passera v právní věci žalobce: Ing. V. C., zastoupeného JUDr. Lenkou Michálkovou, advokátkou se sídlem Rubešova 10, Praha 2, proti žalovanému: Finanční ředitelství v Plzni, se sídlem Hálkova 14, Plzeň, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 8. 2005, čj. 8010/05-110Ga, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 6. 2007, čj. 57 Ca 76/2005  54, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalobce n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému s e náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á . O d ů v o d n ě n í : I. Finanční úřad v Horažďovicích (správce daně) dodatečně vyměřil žalobci dodatečným platebním výměrem ze dne 8. 11. 2004, čj. 21748/04/134970/1424, daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2002 ve výši 786 421 Kč. Žalovaný rozhodnutím ze dne 29. 8. 2005, čj. 8010/05-110Ga, změnil k odvolání žalobce rozhodnutí správce daně tak, že dodatečně vyměřenou daň snížil na částku 557 269 Kč. II. Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Plzni, který ji rozsudkem ze dne 12. 6. 2007, čj. 57 Ca 76/2005  54, zamítl. Podle krajského soudu bylo mezi účastníky sporné posouzení otázky, zda žalobce nabyl v rozsudku specifikované nemovitosti na základě darovací nebo kupní smlouvy, posouzení této otázky je pak relevantní ve vztahu k § 3 odst. 4 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o daních z příjmů“), podle nějž nejsou předmětem daně z příjmů fyzických osob mj. příjmy získané darováním nemovitosti, s výjimkou darů přijatých v souvislosti s výkonem činnosti podle § 6 nebo s podnikáním anebo s jinou samostatnou výdělečnou činností. Krajský soud při posouzení této otázky vyšel z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2006, sp. zn. 29 Odo 1149/2003 (www.nsoud.cz), v němž tento soud vyložil § 133 odst. 2 občanského zákoníku [pozn. NSS: krajský soud uvádí zjevnou písařskou chybou § 113 odst. 2 občanského zákoníku]. Konstatoval, že při vniku vlastnického práva k nemovitostem evidovaným v katastru nemovitostí na základě smlouvy je třeba rozlišovat právní důvod nabytí vlastnického práva (titulus adquirendi) a právní způsob jeho nabytí (modus adquirendi). Smlouva, kterou se převádí nemovitost, jež je předmětem evidence v katastru nemovitostí, nemá účinek převodní, ale pouze účinek obligační. Vlastníkem se stane teprve ten, v jehož prospěch je vloženo vlastnické právo do katastru nemovitostí, a to podle smlouvy, na základě které došlo ke vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí. V daném případě žalobce nabyl vlastnické právo na základě platné darovací smlouvy, která obsahuje písemný závazek dárce přenechat bezplatně předmětné nemovitosti žalobci, a závazek žalobce jako obdarovaného tento dar přijmout. Krajský soud uzavřel, že z těchto skutečností vyplývá, že žalobce nabyl vlastnické právo od svého otce (dárce) na základě smlouvy darovací, nikoliv kupní, za kterou žalobce považoval darovací smlouvu ze dne 6. 12. 2002 ve spojení s dohodou, datovanou téhož dne, v níž se shodné smluvní strany dohodly na vyplacení částky 1 668 480 Kč. Krajský soud dále neshledal porušení procesních práv žalobce způsobem, který by mohl mít vliv na zákonnost rozhodnutí žalovaného. Žalobce měl dostatek prostoru, aby se k hodnocení důkazů správcem daně vyjádřil, což také učinil, a proto nemohl být zkrácen na svých procesních právech. S výsledky kontrolního zjištění byl žalobce správcem daně seznámen dne 10. 3. 2004 a následně pak dne 5. 4. 2004 při projednání zprávy o daňové kontrole, v níž správce daně hodnotil předloženou dohodu ze dne 6. 12. 2002 jako nevěrohodnou. S tímto hodnocením se krajský soud ztotožnil. Přihlédl k tomu, že tato dohoda byla předložena žalobcem teprve dne 22. 3. 2004, tj. poté kdy byl žalobce dne 10. 3. 2004 předběžně seznámen s výsledky daňové kontroly. Z předmětné dohody nijak nevyplývá, že by měnila smlouvu darovací nebo že by se její strany zavazovaly k převodu předmětných nemovitostí. Krajský soud dále poukázal na skutečnost, že žalobce podal přiznání k dani darovací dne 26. 2. 2003, po zaplacení tvrzené první splátky za převod nemovitosti, a to tak, že si otec, který měl dispoziční právo k účtu žalobce, vybral z tohoto účtu dne 25. 2. 2003 částku ve výši 100 000 Kč a dne 2. 4. 2003 částku 30 000 Kč. Dárce (otec žalobce) teprve dne 14. 5. 2004 podal přiznání k dani z převodu nemovitostí. Krajský soud zdůraznil, že žádný z důkazních prostředků provedených po projednání zprávy o daňové kontrole nebyl způsobilý ovlivnit zákonnost závěru správce daně. Žalobce nenavrhl důkazy, kterými by prokázal, že k převodu vlastnictví došlo na základě jiné než darovací smlouvy ze dne 6. 12. 2002. Krajský soud dále poukázal na to, že žalobce pomíjí § 31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), podle nějž je daňový subjekt povinen prokázat všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání nebo k jejichž průkazu byl správcem daně vyzván. Z obecných námitek žalobce nelze dovodit, že by se správce daně nebo žalovaný dopustili takových pochybení, která by mohla ovlivnit zákonnost jejich rozhodnutí, proto v dané věci nedošlo k porušení článku 38 Listiny základních práv a svobod. Krajský soud nepřisvědčil ani námitkám, podle nichž probíhalo vyměřovací řízení bez vědomí žalobce a tedy v rozporu se zákonem. K vyměření daně za zdaňovací období roku 2002 došlo podle § 46 odst. 5 daňového řádu ke dni 30. 6. 2003. Správce daně zahájil dne 10. 11. 2003 u žalobce daňovou kontrolu, o jejímž zahájení a výsledku byl žalobce informován. Správce daně žalobci dodatečně vyměřil daň ve výši rozdílu mezi daní původně vyměřenou a daní stanovenou podle § 46 odst. 7 daňového řádu. Nedůvodnou shledal krajský soud rovněž námitku, že platební výměr byl vystaven před ukončením daňové kontroly. Dodatečný platební výměr byl vystaven dne 8. 11. 2004, tj. po projednání zprávy o daňové kontrole, ke kterému došlo již 5. 4. 2004, a zároveň po provedení žalobcem dodatečně navržených důkazů. III.1 Žalobce (stěžovatel) brojil proti rozsudku krajského soudu kasační stížností, opírající se o stížní důvody podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tj. nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení a § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., tj. vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech. Stěžovatel především namítl, že krajský soud nesprávně posoudil právní otázku převodu předmětných nemovitostí, neboť nepřihlédl k § 2 odst. 7 daňového řádu a o věci rozhodl s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu, který vůbec neřeší otázku povahy právního úkonu, na jehož základě došlo ke spornému převodu nemovitostí. Stěžovatel uzavřel dne 6. 12. 2002 se svým otcem současně dvě smlouvy – smlouvu darovací a dohodu o uhrazení kupní ceny. Předmětem darovací smlouvy byl převod nemovitostí v J. z otce stěžovatele na stěžovatele, zatímco „dohoda řešila zaplacení těchto nemovitostí“. Vlastnické právo k předmětným nemovitostem stěžovatel nabyl na základě darovací smlouvy, ale ve skutečnosti se jednalo o smlouvu úplatnou, tedy smlouvu kupní. Darovací smlouva byla sepsána, protože původně, v období před uzavřením smlouvy, otec zamýšlel na stěžovatele převést vlastnické právo bezúplatně, později však svůj úmysl s ohledem na nemocného bratra stěžovatele změnil a rozhodl se převést vlastnické právo k předmětným nemovitostem na stěžovatele za úplatu. Aby se účastníci smlouvy vyhnuli povinnosti nechat si zpracovat kupní smlouvu, využili text již hotové darovací smlouvy s tím, že společně s darovací smlouvou uzavřeli dohodu stanovující cenu nemovitosti částkou 1 668 480 Kč a dohodli způsob uhrazení ceny za převod nemovitosti. Okamžikem uzavření této smlouvy existovala vůle obou stran o úplatném převodu na nabyvatele, o čemž svědčí i fakt, že kupní cenu stěžovatel hradí svému otci přesně podle sjednaného splátkového kalendáře. Pravdivost tohoto tvrzení potvrdili podle stěžovatele i svědci vyslechnutí v daňovém řízení. Krajský soud se při posouzení právního úkonu, na jehož základě došlo k převodu nemovitostí, spokojil se podle stěžovatele zjištěním, že vlastnické právo bylo do katastru nemovitostí vloženo na základě smlouvy označené jako darovací. Svůj závěr opřel o rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2006, sp. zn. 29 Odo 1149/2003, s nímž se stěžovatel také ztotožňuje, nicméně „nerozumí tomu, jak předmětné rozhodnutí řeší otázku, zda nabytí nemovitosti bylo nabytím úplatným či bezúplatným“. Stěžovatel je přesvědčen, že smlouva, na základě které nabyl nemovitosti, je přes své označení jako smlouva darovací ve spojení s dohodo