3 Ads 16/2009 — Nejvyšší správní soud

3 Ads 16/2009- 57 - text 3 Ads 16/2009 - 63 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce: FAN & TOM s. r. o, se sídlem Petržílova 3308, Praha 4, zastoupeného JUDr. Františkem Hrudkou, advokátem AK Hrudka – Řípa a partneři, se sídlem Vodičkova 30, Praha 1, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o přezkoumání rozhodnutí žalované ze dne 21. 12. 2005, č. j. 3236003-4676-23.11.2005/Ad, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2008, č. j. 12 Cad 2/2006 – 35, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalované s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se včas podanou kasační stížností domáhá zrušení shora označeného rozsudku Městského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalované ze dne 21. 12. 2005, č. j. 323-6003-4676-23.11.2005/Ad. Uvedeným rozhodnutím žalovaná zamítla žalobcovo odvolání a potvrdila platební výměr Pražské správy sociálního zabezpečení ze dne 7. 10. 2005, č. 828/2456/05, kterým byla žalobci mimo jiné uložena povinnost zaplatit nedoplatek na pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti ve výši 584 800 Kč a penále ve výši 276 373 Kč. Městský soud v Praze vycházel z následujícího skutkového stavu: Podle protokolu ze dne 7. 10. 2005, č. 2456/05, byla u žalobce ve dnech 14. 9. a 16. 9. 2005 provedena Pražskou správou sociálního zabezpečení kontrola, jejímž předmětem byla správnost výpočtu pojistného, plnění úkolů souvisejících s prováděním nemocenského pojištění a také kontrola správnosti dávek nemocenského pojištění za období od 1. 1. 2003 do 31. 8. 2005. Při kontrole bylo zjištěno, že žalobce nepostupoval v souladu s § 5 zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti. Na základě zjištěných skutečností dospěl správní orgán k závěru, že dohody o provedení práce uzavřené s pány J. T., M. V. a F. Z. byly sjednány v rozporu se zákoníkem práce a vzniklý pracovněprávní vztah posoudil jako dohody o pracovní činnosti zakládající účast na nemocenském pojištění. Kontrolou bylo zjištěno, že žalující společnost má stanovený výplatní termín na 10. den následujícího měsíce. Dohody se jmenovanými byly totožného obsahu. Byl jimi sjednán týž druh práce: stavební a technické zajištění Velkého sálu Lucerny, byly uzavřeny na na sebe navazující období v celkovém trvání tří let – od 6. 1. do 31. 12. 2003, od 1. 1. 2004 do 31. 12. 2004 a od 1. 1. 2005 do 31. 12. 2005; odměna byla vždy sjednána formou hodinové mzdy 300 Kč/hod; zúčtovaná odměna v měsících lednu až březnu 2003 činila 30 000 Kč měsíčně, v září 2003 20 000 Kč a od října do prosince 2003 30 000 měsíčně, v lednu až dubnu 2004 30 000 Kč měsíčně, v květnu 2004 20 000, od září do prosince 30 000 měsíčně a od ledna do června 2005 30 000 Kč měsíčně. Na základě provedené kontroly vydala Pražská správa sociálního zabezpečení výše uvedený platební výměr. U všech popsaných dohod o provedení práce bylo 100 hodin vyčerpáno již v prvním měsíci trvání dohod. Výše zúčtované měsíční odměny odpovídá 100 odpracovaným hodinám. V případě uvedených dohod nejde o činnost nárazovou nebo specifickou, ale o dlouhodobou opakující se pracovní činnost, za kterou je měsíčně zúčtována odměna. Proto Pražská správa sociálního zabezpečení posoudila tyto pracovněprávní vztahy jako dohody o pracovní činnosti a předepsala žalobci dlužné pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti v celkové výši 584 800 Kč a penále ve výši 276 373 Kč. Podané odvolání žalovaná zamítla a napadené rozhodnutí Pražské správy potvrdila. Dohoda o provedení práce se podle ní sjednává k provedení „pracovního úkolu“ a zpravidla se sjednává též doba, v níž má být pracovní úkol proveden. Dohoda o pracovní činnosti se sjednává k „výkonu práce“ v rozsahu nepřekračujícím v průměru polovinu stanovené týdenní pracovní doby. „Výkon práce“ nepochybně vyjadřuje opakovanost prováděných prací. Opakovanost prací na základě dohody o provedení práce je také možná, ovšem v rámci konkrétního, výsledkem vymezeného, uceleného „pracovního úkolu“. „Pracovní úkol“ se pojmově odlišuje od § 29 odst. 1 písm. a) zákoníku práce, kdy je zaměstnavatel povinen se zaměstnancem dohodnout „druh práce“, a odlišuje se i od § 237 a 238 zákoníku práce. Pracovní úkol by měl být vymezen pracovním výsledkem, individuálně, nikoliv druhově, což vyplývá i z dikce zákona, podle které „musí být pracovní úkol proveden ve sjednané době, jinak může zaměstnavatel od dohody odstoupit“ a dále ze znění „odměna ze provedení pracovního úkolu je splatná po dokončení a odevzdání práce“. Dle výpisu z obchodního rejstříku vedeného Městským soudem v Praze, oddíl C, vložka 47406, je zapsaným předmětem podnikání žalobce „organizační zajištění a pořádání kulturních a společenských akcí“. Dohody uzavřené s uvedenými zaměstnanci byly sjednány na „stavební a technické zajištění Velkého sálu Lucerny“. Vzhledem k činnosti organizace bylo podle žalované možno předem předpokládat, že se bude jednat o dlouhodobý výkon práce s určitou periodicitou, což se ve skutečnosti i stalo, jak je doloženo mzdovými listy z období let 2003 až 2005. Pokud jsou tyto práce výjimkou odůvodňující uzavření dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr, jde nepochybně o opakovanou pracovní činnost a o stálou potřebu těchto prací, byť v malém rozsahu. V daném případě tak podle žalované nebyla splněna jedna z podstatných náležitostí dohody o provedení práce, neboť dohoda nebyla sjednána k provedení pracovního úkolu, ale k výkonu dlouhodobé pracovní činnosti. Nejedná se o pracovní úkol, který by byl charakterizován takovými individuálními znaky, aby bylo možno určit cílový stav, jehož má být provedením úkolu dosaženo. Na základě takto zjištěného skutkového stavu dospěl Městský soud v Praze k závěru o nedůvodnosti podané žaloby. Soud přisvědčil žalované, že předmětem dohody o provedení práce je vždy určitý ucelený pracovní úkol, který je specifikován konkrétním výsledkem. Práce, kterou se zaměstnanec zavazuje pro zaměstnavatele vykonat, musí být určena individuálně, nikoli druhově. Může být povahy jak manuální, tak intelektuální, její výkon ale musí směřovat ke konkrétnímu výsledku předem kvalitativně a kvantitativně vymezenému. Dle judikatury Nejvyššího správního soudu je vždy důležité zkoumat, zda konkrétní dohoda o provedení práce i faktický průběh výkonu práce pro zaměstnavatele splňují charakteristické rysy výkonu práce na dohodu o provedení práce. Soud odkázal na rozsudky zdejšího soudu ve věcech sp. zn. 2 Ads 48/2003 a sp. zn. 3 Ads 67/2005. Pokud takové okolnosti nasvědčují, že ve skutečnosti nešlo o provedení jednoznačně vymezeného pracovního úkolu, nýbrž druhově vymezené práce vykonávané u zaměstnavatele pravidelně za podmínek obdobných pracovnímu poměru, pak je možno učinit úsudek o neplatnosti takové dohody o provedení práce a platnosti jiného pracovněprávního vztahu, který je takovou dohodou zastřen. V daném případě vykonávali pan T., V. a Z. pro žalobce výdělečnou činnost, která byla formálně označena jako dohoda o provedení práce, ale podle obsahu se spíše jednalo o dohody o pracovní činnosti. Jako vymezení pracovní činnosti je v předmětných dohodách uvedeno stavební a technické zajištění Velkého sálu Lucerny, což podle soudu nelze považovat za individuálně určený pracovní úkol, pro který je dohoda o provedení práce určena. Dohody byly uzavírány na dobu několika měsíců, v některém případě i na dobu jednoho roku. Také způsob vyplácení odměn odpovídá podle soudu spíše dohodě o pracovní činnosti než dohodě o provedení práce, neboť v daném případě byla odměna vyplácena měsíčně ve výplatních termínech zaměstnavatele. K žalobní námitce týkající se rozsahu práce soud uvedl, že stanovená hranice 100 hodin není určujícím kriteriem a představuje pouze jednu z podmínek pro uzavření dohody o provedení práce. Zúčtovaná odměna tří zaměstnanců pak dle výkazů práce a mzdových listů neodpovídala počtu vykázaných odpracovaných hodin. Nedůvodnou shledal soud rovněž námitku nepříslušnosti správního orgánu k posouzení a hodnocení povahy uzavřených dohod (§ 6 odst. 4 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení). Rozsudek Městského soudu v Praze napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností. Nesouhlasí s výkladem zákonných ustanovení zákoníku práce, jenž provedl krajský soud. Interpretace uvedená v odůvodnění napadeného rozsudku podle něj z textu zákona v platném znění nijak nevyplývá, tato měla oporu ve znění účinném do 31. 12. 1988. Bez ohledu na to je nesprávný rovněž názor soudu, podle kterého byla v daném případě práce (pracovní úkol) vymezena druhově. Soud vycházel pouze z obsahu dohod, nevzal však v po