4 Ads 185/2008 — Nejvyšší správní soud

4 Ads 185/2008- 41 - text 4 Ads 185/2008 - 41 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: J. G., zast. JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, se sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 9. 2008, č. j. 20 Cad 57/2008 - 14, t a k t o : Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 9. 2008, č. j. 20 Cad 57/2008 - 14, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím ze dne 25. 4. 2008, č. X, žalovaná žalobci podle § 56 odst. 1 písm. c) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 1 písm. a) nařízení vlády č. 622/2004 Sb., od 16. 7. 2008 odňala příplatek k důchodu v měsíční výši 3212 Kč. V odůvodnění žalovaná uvedla, že rozhodnutím ze dne 1. 6. 2005, č. X, přiznala žalobci příplatek k důchodu v měsíční výši 2800 Kč, který byl následně zvýšen. Po právní moci rozhodnutí žalovaná zjistila, že příplatek k důchodu žalobci nenáleží. Za dobu od 29. 10. 1950 do 11. 5. 1955 totiž nebyly splněny podmínky uvedené v § 1 odst. 1 písm. a) nařízení vlády č. 622/2004 Sb., neboť žalobce nedosáhl rehabilitace podle zákona č. 82/1968 Sb. nebo zákona č. 119/1990 Sb. anebo zákona č. 198/1993 Sb. Žalobce byl v době od 29. 10. 1950 do 11. 5. 1955 ve vazbě a ve výkonu trestu odnětí svobody pro trestné činy, na něž se nevztahuje zákon č. 119/1990 Sb., dosáhl zrušení odsuzujícího rozsudku (ve výroku o trestu), avšak podle slovenského zákona č. 125/1996 Z. z., o nemorálnosti a protiprávnosti komunistického systému. Jakkoli je zřejmé, že jde o obdobu českého zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu, rozsudek Vojenského obvodového súdu Prešov ze dne 25. 2. 1998, sp. zn. 1 Nt 368/97, nelze považovat za rehabilitační titul pro přiznání příplatku k důchodu, neboť jde o rozsudek vydaný soudem cizího státu na podkladě cizozemské právní normy. Žalovaná uzavřela, že rehabilitaci soudem cizího státu podle cizí právní normy nelze pro vznik nároku na příplatek k důchodu považovat za relevantní, a proto žalobci příplatek k důchodu odňala. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu, v níž poukázal na to, že žalovaná vydala dne 25. 4. 2008 pod č. X pět rozhodnutí, aniž tato odlišila pořadovým číslem či jinak, proto žalobce namítl jejich zmatečnost. Konstatoval, že v období od 29. 10. 1950 do 11. 5. 1955 byl nezákonně vězněn, odsuzující rozsudek byl zrušen Vojenským obvodovým súdem Prešov podle rehabilitačního zákona č. 125/1996 Z. z. a pravomocné rozhodnutí slovenského soudu v této věci má podle čl. 4 smlouvy mezi Českou a Slovenskou republikou č. 209/1993 Sb. stejnou právní sílu i v České republice. Žalobce odkázal na nálezy Ústavního soudu v obdobných kauzách a navrhl, aby krajský soud rozhodnutí žalované zrušil a věc jí vrátil k novému projednání. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22. 9. 2008, č. j. 20 Cad 57/2008 - 14, žalobu zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění soud přisvědčil žalobci, že žalovaná vydala dne 25. 4. 2008 pět rozhodnutí o jeho nárocích, avšak každé se týkalo jiné věci, která byla v jednotlivých výrocích a záhlavích rozhodnutí přesně specifikována. Ze záhlaví a výroku napadeného rozhodnutí je zjistitelné, že žalovaná rozhodla o příplatku k důchodu podle nařízení vlády č. 622/2004 Sb. tak, že se příplatek odnímá, a v odůvodnění srozumitelně uvedla důvod odnětí příplatku. Krajský soud se neztotožnil s názorem žalobce, že s odkazem na čl. 4 Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o právní pomoci poskytované justičními orgány a o úpravě některých právních vztahů v občanských a trestních věcech (sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 209/1993 Sb.) má rozhodnutí slovenského soudu pro nárok na příspěvek k důchodu podle nařízení vlády č. 622/2004 Sb. stejnou právní sílu jako rozhodnutí soudu České republiky. Krajský soud považoval rozhodnutí Vojenského obvodového súdu Prešov za veřejnou listinu ve smyslu čl. 4 citované smlouvy, avšak konstatoval, že na základě rozhodnutí slovenského soudu vydaného podle slovenského zákona přijatého po rozpadu Československé federativní republiky nelze přiznat finanční odškodnění, které náleží pouze podle nařízení vlády České republiky zmocněné k takovému odškodnění zákonem č. 198/1993 Sb. Z taxativního výčtu v § 1 odst. 1 písm. a) nařízení vlády č. 622/2004 Sb. podle soudu vyplývá, že zákonodárce přesně vymezil možné způsoby zrušení dřívějšího odsouzení, při nichž je oprávněné osobě poskytován příspěvek k důchodu, a stanovil podmínku, aby bylo zákonem aprobovaným způsobem deklarováno, že minulý režim spáchal na občanovi křivdu neoprávněným odsouzením, neboť smyslem poskytnutí příspěvku je symbolicky přispět ke zmírnění některých křivd způsobených komunistickým režimem. Nařízení vlády č. 622/2004 Sb. ve svém úvodním ustanovení zcela jednoznačně vyjmenovává právní předpisy, se kterými spojuje nárok na příplatek k důchodu a v žádném případě nespojuje možnost přiznání tohoto příplatku s rozhodnutím cizozemského soudu podle cizozemských předpisů. Takový případ podle krajského soudu neřešil ani žádný z nálezů Ústavního soudu zmiňovaných žalobcem. Soud dospěl k závěru, že žalovaná postupovala správně, když příplatek k důchodu odňala, neboť nebyla splněna základní podmínka pro přiznání příplatku podle § 1 odst. 1 písm. a) nařízení vlády č. 622/2004 Sb. a žalobce není osobou oprávněnou tento příplatek pobírat. Krajský soud proto žalobu podle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítl. Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas kasační stížnost z důvodu podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Poukázal na nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 2366/07, I. ÚS 1913/07, II. ÚS 187/2000, I. ÚS 605/03, které lze podle jeho názoru vztáhnout i na tento případ. Namítal, že žalovaná i krajský soud hledaly smysl a účel nařízení vlády č. 622/2004 Sb. ve výčtu procesních postupů, Ústavní soud naproti tomu zdůraznil snahu reagovat na křivdy vzniklé za minulého nedemokratického režimu. Taková křivda nastala i v případě stěžovatele, došlo k nápravě vadného trestního rozsudku, a přesto je stěžovateli příplatek odpírán, neboť nesplňuje podmínky legislativní zkratky politický vězeň podle nařízení vlády č. 622/2004 Sb., což stěžovatel pokládal za projev právního formalismu až cynismu. Poukázal rovněž na rozsudek Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 3 Ads 53/2006, ve kterém soud vysvětlil, že na příplatek mají nárok i osoby rehabilitované podle § 33 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., byť to není v nařízení vlády č. 622/2004 Sb. výslovně uvedeno. Zmínil též rozsudek Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 4 Ads 39/2006, podle něhož za určitých okolností nelze od občana rehabilitační rozhodnutí vyžadovat. Stěžovatel doplnil, že rozsudkem ve věci sp. zn. 3 Ads 50/2006 Nejvyšší správní soud zasáhl ve prospěch občana, jemuž žalovaná příplatek odpírala kvůli tomu, že vykonal pouze vazbu a nikoliv trest. Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že stěžovatelem citované nálezy Ústavního soudu a rozsudky Nejvyššího správního soudu nelze na projednávanou věc vztáhnout, a navrhla, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Neshledal přitom vady podle § 109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. V kasační stížnosti se stěžovatel dovolává ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., podle kterého lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Nesprávné právní posouzení spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní názor, popř. je sice aplikován správný právní názor, ale tento je nesprávně vyložen. Z obsahu správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil následující skutečnosti podstatné pro rozhodnutí o kasační stížnosti. Rozhodnutím ze dne 1. 6. 2005, č. X, žalovaná přiznala stěžovateli od 16. 1. 2005 příplatek ke starobnímu důchodu ve výši 2800 Kč podle § 2 odst. 1 nařízení vlády č. 622/2004 Sb. V odůvodnění uvedla, že splnění podmínek uvedených v § 1 písm. a) tohoto nařízení za dobu, kterou stěžovatel označil v žádosti (1656 dnů), je prokázáno. Podle záznamu ze dne 15. 2. 2008, zpracovaného právním oddělením žalované, měla žalovaná k dispozici následujíc