5 Afs 19/2009 — Nejvyšší správní soud

5 Afs 19/2009- 128 - text č. j. 5 Afs 19/2009 - 129 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců JUDr. Ludmily Valentové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: ARMATURY – STAVEBNÍ PRÁCE s. r. o., se sídlem U Obchodní komory 6, Liberec 1, zast. JUDr. Jaromírem Hanušem, advokátem se sídlem Kosmova 20, Ostrava, proti žalovanému: Finanční ředitelství v Ústí nad Labem, se sídlem Velká hradební 39/61, Ústí nad Labem, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 11. 11. 2008, č. j. 59 Ca 11/2008 - 87, takto: I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovanému s e náhrada nákladů v řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á . O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím žalovaného ze dne 7. 12. 2007, č. j. 15861/07-1200-505700, bylo zamítnuto odvolání žalobce (nyní stěžovatele), podané proti rozhodnutí Finančního úřadu v Liberci ze dne 7. 2. 2007, č. j. 26060/07/192913/5326, kterým mu byla dodatečně vyměřena daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2001 ve výši 171 740 Kč. Rozhodnutí žalovaného napadl stěžovatel žalobou, která byla výše označeným rozsudkem rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci; proti tomuto rozsudku nyní podává kasační stížnost. V podané kasační stížnosti ze dne 14. 3. 2005 stěžovatel uplatňuje důvody dle ustanovení § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (s. ř. s). Stěžovatel nesouhlasí s názorem soudu I. stupně a žalovaného, že „Dohoda o předfakturaci“ se vztahovala pouze na práce spojené s venkovní kanalizací a ČOV, když jedině faktury vztahující se k těmto pracím byly hrazeny z poskytnutého úvěru investoru. Toto tvrzení má oporu v protokolu o výslechu svědka p. Drahody ze dne 30. 3. 2005, který potvrdil dohodu s odkazem na to, že musel čerpat investiční úvěr. Stěžovatel však v době, kdy se s investorem dohodl na předfakturaci prací nevěděl, na co tento úvěr může investor čerpat – zda na celou zakázku nebo její část. Svědek také potvrdil podepsání dohody o předfakturaci prací spojených s ČOV. Dle názoru stěžovatele byly při výslechu svědka položeny dvě otázky správcem daně, a to, zda stavební práce na akci (tedy veškeré práce) probíhaly v jiném časovém sledu, než byly fakturovány (otázka č. 9) a zda stavební práce vyfakturované fakturou č. 8/2001 byly provedené ve druhém pololetí r. 2001 a vyfakturovány v předstihu v červnu 2001 (otázka č. 13). V obou případech svědek odpověděl kladně. Na tuto skutečnost upozornil stěžovatel jak v odvolání, tak i v podané žalobě a znovu přednesl svou žádost o nový výslech svědka také při ústním jednání. Jeho žádostem však nebylo vyhověno ani správcem daně, žalovaným ani krajským soudem. Stěžovatel již při prováděné kontrole doplnil vyjádření k protokolu ze dne 7. 9. 2004, č. j. 172448/04/192932/6377 své podání tabulkou, kde jsou rozklíčovány náklady na zakázku a jejich fakturace, resp. předfakturace. Za předpokladu, že by správce daně i žalovaný hodnotili tento důkazní prostředek a listiny (faktury), na které odkazuje, ve smyslu ust. § 2 odst. 3 a § 31 zákona o správě daní a poplatků, museli by zákonitě dojít k tomu, že některé dodavatelské faktury byly investoru fakturovány s předstihem. Stěžovatel rovněž nesouhlasí s tím, že se krajský soud ztotožnil se závěry žalovaného stran aktivace nepřeúčtovaných nákladů za 2. pololetí r. 2001 investoru pro nedokončení zakázky do výnosů. Stěžovatel měl za druhé pololetí r. 2001 na nákladových účtech MD/501.200 a MD/518.300 náklady na zakázku Volgogradská ve výši 527 172,35 Kč. Toto zjištění nezpochybnil ani správní soud a jednalo se o veškeré náklady. Dle názoru správce daně i žalovaného (a správní soud se s tímto také ztotožnil) měly být tyto náklady aktivovány do výnosů. Jenže, jak uvádí stěžovatel, v těchto nákladech je zaúčtována i část další, sporné faktury od společnosti DYNDA s. r. o. ve výši 275 000 Kč (celá hodnota faktury činila 309 750 Kč). Dle stěžovatele, jestliže však byla částka ve výši 275 000 Kč z nákladů správcem daně i žalovaným vyloučena, neboť provedeným dokazováním dospěli k závěru, že nebyla vystavena deklarovaným dodavatelem, nemohli tuto částku aktivovat do výnosů, protože byli povinni postupovat dle ust. § 2 odst. 3, § 16 odst. 8, § 31 a § 50 odst. 3 zákona o správě daní. Porušení citovaných ustanovení uvedl stěžovatel i v žalobě. Správní soud na námitku reagoval, kdy sám uvedl, že správce daně je povinen zjistit skutečný stav co nejúplněji, není vázán jen návrhy daňového subjektu a pokud vyjde najevo skutečnost, která svědčí ve prospěch daňového subjektu, je povinen ji vyhodnotit. Správní soud však neuvedl, že tato částka neměla být aktivována do výnosů tak, jak to provedl správce daně a žalovaný potvrdil. Správce daně i žalovaný tak vědomě stěžovatele poškodili tím, že zvýšili výnosy o částku 275 000 Kč v rozporu se zákonem a tím zvýšili i daň z příjmů. Pokud se jedná o dokazování provedených prací spol. DYNDA s. r. o. stěžovatel navrhl provedení důkazu konfrontací v rámci svědeckých výpovědí spol. NALIB a LIBSTAV na základě pořízené fotodokumentace. Sledoval tím vyloučení zaměstnanců těchto společností, když jedině tyto společnosti a spol. DYNDA měly provádět takovéto práce. Stěžovatel měl v úmyslu prokázat, že deklarované prostředky na provedené práce vynaložil, i když ne dodavateli deklarovanému na předmětné faktuře. Správce daně i žalovaný dle názoru stěžovatele pochybili, když navržený důkaz odmítli aniž ho v souladu s ust. § 2 odst. 3 zákona o správě daní vyhodnotili s dalšími navrženými důkazy. Popřel-li jednatel společnosti DYNDA vystavení předmětné faktury a provedení tam deklarovaných prací, i když stěžovatel disponoval doklady, konkrétně osvědčením o registraci a živnostenským listem společnosti DYNDA, mohl stěžovatel prokázat své tvrzení jedině jinými důkazy. Pokud dle stěžovatele nemohl prokázat oprávněnost této faktury listinou, jak je uvedeno výše, chtěl dostát své povinnosti stanovené mu ust. § 31 odst. 9 zákona o správě daní jiným způsobem, a to předložením živnostenského listu, osvědčením o registraci a výslechem resp. konfrontací svědků. Stěžovatel se neztotožňuje s hodnocením a závěrem, že tyto listiny bývají ve společnostech dostupné a není obtížné je získat, neboť k těmto listinám se, dle stěžovatele, může dostat pouze zaměstnanec společnosti. Stěžovatel ze všech uvedených důvodů navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na svá předešlá vyjádření, která jsou obsažena ve spisové dokumentaci krajského soudu, jakož i na správní spisy orgánů obou stupňů. Konstatuje, že se plně ztotožňuje s právním názorem soudu, soud se dle jeho názoru vypořádal se všemi námitkami stěžovatele, právní otázku sporné věci posoudil správně a úplně a řízení před soudem nebylo zatíženo žádnou vadou. Žalovaný uzavírá, že nesouhlasí s argumentací stěžovatele, pro kterou nelze nalézt oporu v zákonné úpravě ani spisové dokumentaci. Navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci v rozsahu důvodů kasační stížnosti uplatněných dle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Dle ustanovení § 109 odst. 2 s. ř. s. byl Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti. Skutkovým základem pro rozhodnutí kasačního soudu se tedy mohly stát pouze skutečnosti a důkazy, které byly uplatněny před soudem, který vydal napadené rozhodnutí. Nejvyšší správní soud neshledal vady řízení, k nimž by byl povinen přihlédnout i bez návrhu stěžovatele ex offo, postup dle § 109 odst. 3 tedy neuplatnil. Nejvyšší správní soud nepřihlédl ke skutečnostem, které stěžovatel uvádí poprvé až v kasační stížnosti, aniž by je uplatnil v žalobě a v předchozím řízení před žalovaným (§ 104 odst. 4 s. ř. s.). Ze spisového materiálu bylo zjištěno, že na základě provedené daňové kontroly za zdaňovací období roku 2001 zvýšil správce daně daňový základ celkem o částku 554 060 Kč, ze které podstatnou část představuje doměření nesprávně vyúčtované nedokončené výroby ve výši 265 147 Kč a neuznané výdaje ve výši 275 000 Kč. Ve zprávě o kontrole ze dne 5. 1. 2007 se mimo jiné uvádí, že stěžovatel v roce 2001 prováděl stavební zakázku na akci „Volgogradská 17” pro investora společnost 3D PLAST. Náklady na tuto zakázku byly účtovány do nákladů za období 1-12/2001. Stavební práce však byly fakturovány pouze za období 1-6/2001 a za druhé pololetí r. 2001 byla do výnosů zúčtovaná pouze dohadná položka k této zakázce ve výši 250 000 Kč. Náklady za období 1-6/2001 pak byly přeúčtovány investorovi (spol. 3D PLAST) na základě vydaných faktur. Z účetních dokladů vypl