6 Ads 93/2009 — Nejvyšší správní soud

6 Ads 93/2009- 48 - text 6 Ads 93/2009 - 54 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila a soudců JUDr. Jiřího Pally a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobce: J. B., zastoupeného Mgr. Ondřejem Mičaníkem, advokátem, se sídlem U Skleníku 1905/7, Ostrava, proti žalovanému: Ministerstvo obrany, se sídlem Tychonova 1, Praha 6, o přezkoumání rozhodnutí ministra obrany č. j. 370654/2006 - R - 7542 ze dne 23. 10. 2006, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 9 Ca 178/2006 - 20 ze dne 30. 1. 2009, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši 4800 Kč do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta Mgr. Ondřeje Mičaníka. Odůvodnění: Ministr obrany rozhodnutím ze dne 23. 10. 2006, č. j. 370654/2006 - R - 7542, zamítl rozklad žalobce a potvrdil jím napadené rozhodnutí Ministerstva obrany ze dne 18. 9. 2006, č. j. 370654/2006 - 7542. Tímto rozhodnutím správní orgán prvního stupně podle § 8 odst. 2 zákona č. 255/1946 Sb., o příslušnících československé armády v zahraničí a o některých jiných účastnících národního boje za osvobození (dále jen „zákon č. 255/1946 Sb.“), nevydal osvědčení o účasti žalobce na národním boji za osvobození v kategorii československý politický vězeň od 29. dubna 1942 do 8. května 1945. V rozhodnutí o odvolání vzal ministr obrany za prokázané, že žalobce společně se svými rodiči byli po odmítnutí přijetí německé státní příslušnosti v dubnu 1942 násilně odvezeni z místa svého bydliště na Těšínsku a pracovně nasazeni v Německu v obci D. B., okres Ohlau. Pojem „otrocké práce“ je však z hlediska rozhodování o odškodnění takové práce podle ustálené praxe vyhrazen na vězně tehdejších koncentračních táborů. Také z judikatury Ústavního soudu a obecných soudů vyplývá, že způsoby omezení osobní svobody demonstrativně uvedené v ustanovení § 2 odst. 1 bodu 5 zákona č. 255/1946 Sb. vyžadují zásadní zásah do osobní svobody, jež navíc musí souviset s výkonem zvůle nacistického režimu. Nacistickou perzekucí však byli na svých právech a svobodách do značné míry postiženi všichni obyvatelé okupovaných zemí. Proto osvědčení účastníka národního boje za osvobození v kategorii československý politický vězeň mohou získat jen občané, kteří byli nacistickou okupací postiženi nejvýraznějším způsobem. Žalobce sice nepochybně byl omezen na osobní svobodě a vystaven strádání, avšak povaha tohoto omezení nedosahovala intenzity srovnatelné s vězněním nebo internováním. Podle názoru odvolacího orgánu tedy nešlo o omezení osobní svobody potřebné pro přiznání statutu účastníka národního boje za osvobození. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 1. 2009, č. j. 9 Ca 178/2006 - 20, rozhodnutí ministra obrany zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V odůvodnění tohoto rozsudku vzal soud prvního stupně za prokázané i některé další skutečnosti vztahující se k rodině žalobce, z nichž učinil příslušné právní závěry. Konkrétně uvedl, že rodina žalobce byla zbavena veškerého majetku a deportována do místa nucených prací kvůli nepřijetí německého státního občanství, a proto se ze strany nacistického režimu jednalo o perzekuci z národnostních důvodů. Dále ode dne 29. 4. 1942, kdy deportace začala, byl žalobce zásadním způsobem omezen na osobní svobodě, neboť v místě nuceních prací byl až do konce války pod dohledem německé policie, bydlel v bývalém chlévě, nemohl navštěvovat školu a nesměl se stýkat s místními občany. Navíc všichni členové rodiny žalobce byly vystaveni psychickému utrpení, které pramenilo z toho, že nevěděli, zda jsou navždy odsouzeni k nuceným pracím bez možnosti volného pohybu a bez nároku na odměnu, neboť za vykonanou práci obdrželi pouze stravu. Způsob, jakým byl žalobce v rozhodném období omezen na osobní svobodě, stejně jako důvod, kvůli němuž k takovému zásahu došlo, lze tedy podřadit pod znaky, jimiž je v ustanovení § 2 odst. 1 bodu 5 zákona č. 255/1946 Sb. definován pojem „československý politický vězeň“. Podle závěru soudu prvního stupně tedy správní orgány obou stupňů postupovaly v rozporu se zákonem, když požadované osvědčení o účasti žalobce na národním boji za osvobození odmítly vydat. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) v zákonem stanovené lhůtě kasační stížnost z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, který je uveden v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Žalovaný v kasační stížnosti namítl, že rozhodnutí ministra obrany není rozhodnutím ve smyslu § 65 s. ř. s., neboť osvědčení o účasti na národním boji za osvobození je sice formálně označeno jako rozhodnutí, avšak ve skutečnosti nezasahuje do subjektivních hmotně právních oprávnění nebo povinností a představuje tak jen formu činnosti orgánů veřejné moci, kterou se autoritativně a s příslušnou průkazní mocí dokládá určitá skutečnost. Toto osvědčení je navíc pouze jednou ze zákonných podmínek pro přiznání sociální dávky nebo přídavku k ní. K stejnému závěru ostatně dospěly také Městský soud v Praze ve věci vedené pod sp. zn. 10 Ca 245/2006 a Krajský soud v Ústí nad Labem ve věci vedené pod č. j. 15 Ca 12/2005 - 30. Žalobci tedy chyběla legitimace k podání žaloby ve správním soudnictví a ta tak měla být za použití ustanovení § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítnuta. S ohledem na tyto skutečnosti žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2009, č. j. 9 Ca 178/2006 - 20, zrušil a žalobu proti rozhodnutí ministra obrany ze dne 23. 10. 2006, č. j. 370654/2006 - R - 7542, odmítl. Žalobce ve svém vyjádření ke kasační stížnosti navrhl její zamítnutí. V tomto vyjádření uvedl, že rozhodnutí ministra obrany je způsobilé k přezkumu v rámci správního soudnictví a zakládá žalobní legitimaci osoby jím dotčené, neboť osvědčení o účasti na národním boji za osvobození v kategorii československý politický vězeň je rozhodnutím s přímými důsledky pro jeho subjektivní hmotně právní oprávnění. Ostatně v rozhodnutí o odvolání byl o možnosti podat žalobu ve správním soudnictví výslovně poučen. Navíc kasační stížnost není podle § 104 odst. 4 s. ř. s. přípustná, neboť ji žalovaný opírá jen o důvody, které neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně v souladu s ustanovením § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s., podle nichž byl vázán rozsahem a zmíněným jediným důvodem, který byl stěžovatelem v kasační stížnosti uplatněn. Přitom neshledal vady uvedené v ustanovení § 109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Stěžovatel skutečně ve vyjádření k žalobě ani v dalším průběhu řízení před soudem prvního stupně netvrdil, že osvědčení o účasti na národním boji za osvobození není rozhodnutím ve smyslu § 65 s. ř. s. a rozhodnutí ministra obrany je tak vyloučeno ze soudního přezkumu, přičemž kasační stížnost se opírá pouze o tento jediný důvod. Nicméně Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 2. 7. 2008, č. j. 1 Ans 5/2008 - 104, který je dostupný na www.nssoud.cz, dovodil, že „zákaz uvádět v řízení o kasační stížnosti nové právní důvody, které nebyly uplatněny v řízení před krajským soudem (§ 104 odst. 4 s. ř. s.), dopadá pouze na takového stěžovatele, který byl v řízení před krajským soudem žalobcem. Žalovaný správní orgán, který podává kasační stížnost, může argumentovat jakýmikoli právními důvody, a to bez ohledu na to, jakou procesní obranu uplatnil ve vyjádření k žalobě a zda takové vyjádření vůbec podal.“ S tímto judikátem se Nejvyšší správní soud ztotožňuje i v projednávané věci, v podrobnostech na něho odkazuje a činí závěr, že kasační stížnost není možné za použití ustanovení § 46 odst. 1 písm. d) a § 104 odst. 4 s. ř. s. odmítnout. Také povahou osvědčení o účasti na národním boji za osvobození se již Nejvyšší správní soud v minulosti zabýval. Ve svém rozsudku ze dne 9. 4. 2009, č. j. 9 As 8/2009 - 75, který lze vyhledat na www.nsssoud.cz, uvedl následující skutečnosti: Osvědčení vydané podle zákona č. 255/1946 Sb. představuje legitimační doklad, který je vydán žadateli při splnění zákonem stanovených podmínek,tj. podání žádosti a doložení rozhodných skutečností, a na jeho základě je jím osvědčována skutečnost, že osoba, jíž je osvědčení vydáno, se účastnila některým ze zákonem předpokládaných způsobů na národním boji za osvobození. Zákonná úprava přitom předpokládá, že dané osvědčení obsahuje údaje o právech, k jejichž uplatnění je oprávněna osoba, jíž je osvědčení vydáno. Původně se jednalo o práva zejména podle § 3 a § 4 uvedeného zákona, avšak uvedená právní úprava již není aktuální, neboť byla časově omezena (viz § 22 odst. 2 zákona č. 255/1946 Sb., dle kterého „ustanovení § 3 a § 4 pozbývají