7 Afs 69/2007 — Nejvyšší správní soud

7 Afs 69/2007- 85 - text 7 Afs 69/2007 - 96 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce JiNo, s. r. o., se sídlem Pardubice, Zámecká 17, zastoupeného JUDr. Jiřím Sehnalem, advokátem se sídlem Kolín, Politických vězňů 27, proti žalovanému Celnímu ředitelství v Hradci Králové, se sídlem Hradec Králové, Bohuslava Martinů 1672/8a, za účasti osoby zúčastněné na řízení Kavona, a. s., v likvidaci, se sídlem Pardubice, Palackého 248, zastoupené Mgr. Milanem Edelmannem, advokátem se sídlem Loděnice, Chrustenice 208, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 4. 2007, č. j. 30 Ca 55/2006 - 41, t a k t o : Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 4. 2007, č. j. 30 Ca 55/2006 – 41, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím ze dne 15. 8. 2006, č. j. 11768-02/06-0601-21 (dále jen „napadené rozhodnutí“), zamítl žalovaný, s odkazem na ustanovení § 50 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“) a ustanovení § 42 odst. 12 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o spotřebních daních“) odvolání žalobce proti rozhodnutí Celního úřadu Pardubice (dále jen „správce daně“) ze dne 10. 7. 2006, č. j. 4667/06-0663-021, o zabrání vybraných výrobků podle ustanovení § 42 odst. 12 zákona o spotřebních daních. Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce u Krajského soudu v Hradci Králové žalobou; ten ji rozsudkem ze dne 27. 4. 2007, č. j. 30 Ca 55/2006 - 41, jako nedůvodnou zamítl. Krajský soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že správce daně vydal dne 23. 7. 2004 vůči žalobci rozhodnutí, č. j. 2568-16/04/0663-31, kterým rozhodl o zajištění vybraných výrobků podle ustanovení § 42 odst. 2 zákona o spotřebních daních. Vybranými výrobky byly zjištěné lihové zásoby nacházející se v areálu lihovaru Hrobice (jehož vlastníkem je žalobce), které nebyly nikým evidovány, nebyly předmětem povinné inventarizace lihových zásob podle stavu k 31. 12. 2003 v souvislosti se změnou zákona o spotřebních daních ke dni 1. 1. 2004, o jejich vlastnictví nebyl získán žádný důkaz a nebylo též prokázáno jejich řádné zdanění ani oprávněné nabytí za ceny bez daně. Správce daně přistoupil v souladu se zákonem o spotřebních daních k vyměření spotřební daně ze zjištěných lihových zásob; tato záležitost byla předmětem řízení u Krajského soudu v Hradci Králové vedeného pod sp. zn. 30 Ca 7/2006. Následně přistoupil správce daně k vydání rozhodnutí o zabrání vybraných výrobků, a to dne 10. 7. 2006, č. j. 4667/06-0663-021; vůči tomuto rozhodnutí brojil žalobce odvoláním. Rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 8. 2006, č. j. 11768-02/06-0601-21, kterým bylo odvolání zamítnuto, je předmětem přezkumu krajským soudem. Krajský soud shledal, že není sporu o tom, že areál lihovaru Hrobice vlastnil k 1. 1. 2004 žalobce, a to včetně movitých věcí. V areálu objevil v červnu 2004 správce daně značné množství lihových zásob (dále „lihové zásoby“ nebo „vybrané výrobky“), které nebyly v rozporu se zákonem č. 61/1997 Sb., o lihu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o lihu“), evidovány. Podle dosavadní inventarizace předané správci daně Finančním úřadem Pardubice nebyly tyto vybrané výrobky ve vlastnictví obchodní společnosti AGAP, spol. s r. o., v likvidaci, která provozovala pěstitelskou pálenici v areálu lihovaru na základě nájemní smlouvy s žalobcem jakožto pronajímatelem; žalobci se též nepodařilo správci daně prokázat, že by vlastníkem vybraných výrobků byla případně jiná osoba. Současně nešlo o odpadní tekutiny, jak tvrdil žalobce; jeho tvrzení bylo vyvráceno analýzou odebraných vzorků. Ve smyslu ustanovení § 140 odst. 11 zákona o spotřebních daních vybrané výrobky vyrobené před datem účinnosti zákona o spotřebních daních (tj. přede dnem 1. 1. 2004), které nebyly zdaněny podle dosavadních právních předpisů, musely být uvedeny do volného daňového oběhu nebo uvedeny do režimu podmíněného osvobození od daně ke dni nabytí účinnosti citovaného zákona. Tato povinnost nebyla podmíněna vlastnickým právem k vybraným výrobkům, ale stíhala i každého jejich držitele. Není pochyb o tom, že vybrané výrobky nemohly být vyrobeny až po 1. 1. 2004; po tomto datu existovala výroba jen v pěstitelské pálenici společnosti AGAP, spol. s r. o., v likvidaci, a s ohledem na probíhající kontrolní činnost prováděnou správcem daně nemohl žádný vyrobený líh uniknout z evidence. Současně krajský soud upozornil na závěry rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 9. 2006, č. j. 30 Ca 7/2006 (vedené ve věci vyměřené spotřební daně z předmětných vybraných výrobků), a sice že žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně tvrzení, že nebyl vlastníkem vybraných výrobků a že nebyl ani jejich skladovatelem. Argumentace žalobce třemi pravomocnými rozhodnutími (usnesením Okresního soudu v Pardubicích ze dne 13. 4. 2006, č. j. 10 C 42/2006 – 43, kterým byl schválen smír mezi žalobcem a osobou zúčastněnou na řízení, podle něhož se osoba zúčastněná na řízení stala výlučným vlastníkem 140 951 litrů lihových zásob nacházejících se v ocelových nádrží v areálu lihovaru Hrobice; rozsudek pro uznání Okresního soudu v Pardubicích ze dne 13. 4. 2006, č. j. 10 C 10/2006 – 50, kterým byl žalobce zavázán vydat osobě zúčastněné na řízení 140 951 litrů lihových zásob nacházejících se v areálu lihovaru Hrobice; usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích ze dne 8. 12. 2005, č. j. 55 Cm 246/2005 – 29, kterým byl zrušen zápis o výmazu osoby zúčastněné na řízení z obchodního rejstříku a tato osoba vstoupila do likvidace, z důvodu objevení dalšího, v konkursním řízení nevypořádaného, majetku, kterým měly být předmětné lihové zásoby) byla krajským soudem odmítnuta. Jmenovaná rozhodnutí se totiž nezabývala otázkou vlastnického práva k vybraným výrobkům; v tomto ohledu se krajský soud zcela ztotožnil se stanoviskem žalovaného. V usnesení o schválení smíru šlo o dohodu dvou subjektů, kterou soud schválil, aniž otázku vlastnického práva jakkoliv zkoumal a posuzoval případnou zákonnost nabytí vybraných výrobků. Další pochybení, které spatřoval žalobce v tom, že správce daně nezaslal osobě zúčastněné na řízení rozhodnutí o zajištění vybraných výrobků (ze dne 23. 7. 2004, č. j. 2568-16/04/0663-31), popř. že je nezaslal, jakmile byla osoba zúčastněná na řízení opětovně zapsána do obchodního rejstříku, krajský soud taktéž odmítl. K tomu uvedl, že v době vydání rozhodnutí o zajištění byla osoba zúčastněná na řízení vymazána z obchodního rejstříku a rozhodnutí nabylo právní moci po uplynutí odvolací lhůty (žalobce si odvolání nepodal); uvedené řízení tím bylo skončeno a osoba zúčastněná na řízení se po svém opětovném zápisu do obchodního rejstříku již nemohla stát jeho účastníkem. Krajský soud uzavřel, že správce daně i žalovaný postupovali v souladu s ustanovením § 42 odst. 12 zákona o spotřebních daních, podle kterého je správce daně oprávněn rozhodnout o zabrání vybraných výrobků, u kterých se prokáže, že s nimi bylo nakládáno způsoby uvedenými v odst. 1 a 2 (v posuzovaném případě je relevantní odst. 2), jestliže osoba, která je vlastní, není správci daně známa.Veškeré podmínky tohoto ustanovení byly splněny tak, jak uvedl žalovaný. Proti tomuto rozsudku brojí žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností opírající se o důvody uvedené v ustanoveních § 103 odst. 1 písm. a), b), d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel v rámci rekapitulace průběhu správního řízení především zdůraznil, že v roce 2002 zakoupil v dražbě pořádané správcem konkursní podstaty společnosti Kavona, a. s. areál lihovaru Hrobice, a to bez jakýchkoli skladových zásob lihu; na stěžovatele tedy nikdy nemohlo přejít vlastnické právo k těmto zásobám. K řádnému předání areálu nedošlo a jednoduše bylo pokračováno v pronajímání objektů. Proto nebylo ani zjištěno, že se v areálu nachází množství odpadních látek z 80. let, které obsahují líh; podle předchozí právní úpravy přitom nebylo nutno tyto látky evidovat. Když v roce 2004 správce daně objevil lihové zásoby, byl stěžovatel jakožto majitel areálu obviněn z jejich skladování a byla mu vyměřena spotřební daň ve výši přesahující hodnotu celého areálu lihovaru. V řízení vedeném u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 30 Ca 7/2006, nicméně prokázal, že není vlastníkem vybraných výrobků, a to především předložením smlouvy, na základě které areál lihovaru (včetně zařízení) zakoupil; žádné lihové zásoby zde uvedeny nejsou. Současně již ve správním řízení předložil stěžovatel svou skladovou evidenci lihu, prokazující že na skladě lihové zásoby nemá a neměl. Původ lihových zásob (který spadá do 80. let minulého století) byl zjištěn ve správním řízení z výpovědí svědků J., B