9 As 8/2009 — Nejvyšší správní soud

9 As 8/2009- 75 - text 9 As 8/2009 - 84 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Daniely Zemanové a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Radana Malíka v právní věci žalobkyně: Nejvyšší státní zástupkyně, se sídlem Jezuitská 4, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo obrany, se sídlem Tychonova 1, Praha 6, proti rozhodnutí ministra obrany ze dne 24. 3. 2005, č. j. 332782/02-R/2005-7542, ve věci vydání osvědčení o účasti na národním boji za osvobození, za účasti: osoby zúčastněné na řízení: Ing. J. Ch., zastoupené V. Ch., o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2008, č. j. 10 Ca 346/2006 - 47, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á. II. Žádný z účastníků n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností napadl v záhlaví označený pravomocný rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým bylo rozhodnutí ministra obrany ze dne 24. 3. 2005, č. j. 332782/02-R/2005-7542, zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení; citovaným rozhodnutím ministra obrany byl zamítnut rozklad Ing. J. Ch., osoby zúčastněné na řízení o kasační stížnosti (dále též „žadatel“), a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva obrany, odboru mimorezortní spolupráce, ze dne 19. 1. 2005, č. j. 332782/02/2005-7542, dle kterého se osvědčení o účasti Ing. J. Ch. na národním boji za osvobození v kategorii domácího hnutí v době od srpna 1944 do osvobození nevydává. Městský soud shledal žalobu podanou nejvyšší státní zástupkyní k ochraně veřejného zájmu ve smyslu § 66 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), jako důvodnou a rozhodnutí ministra obrany zrušil s tím, že v dalším řízení je vázán právním názorem soudu vysloveným v napadeném rozsudku (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). Předně se přitom vypořádal s otázkou veřejného zájmu k podání žaloby odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 11. 2007, č. j. 8 As 27/2006  70, publikovaný pod č. 1455/2008 Sb. NSS, podle něhož úvaha, zda je ve věci dán veřejný zájem (§ 66 odst. 2 s. ř. s.) nepodléhá přezkumu správních soudů. Městský soud proto nehodnotil, zda existence tohoto veřejného zájmu v podané žalobě je či není dostatečným způsobem odůvodněna. Městský soud přisvědčil žalobkyni v tom, že stěžovatel pochybil, když vycházel z předpokladu, že je výlučně věcí žadatele, aby prokázal rozhodné skutečnosti pro splnění podmínek pro vydání požadovaného osvědčení dle zákona č. 255/1946 Sb., o příslušnících československé armády v zahraničí a o některých jiných účastnících národního boje za osvobození, ve znění zákona č. 101/1964 Sb. (dále jen „zákon č. 255/1946 Sb.“). Odkázal v tomto směru na ustanovení § 32 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., správního řádu (pozn.: tento zákon byl zrušen a nahrazen zákonem č. 500/2004 Sb., s účinností od 1. 1. 2006, tj. až po vydání žalobou napadeného rozhodnutí), a konstatoval, že je v první řadě povinností správního orgánu, aby si pro své rozhodnutí opatřil potřebné podklady a zjistil přesně a úplně skutečný stav věci. Poznamenal přitom, že ze spisu v daném případě vyplývá, že stěžovatel vycházel výlučně z dokladů předložených žadatelem a ani se nepokusil podklady jím dodané ověřit či vyvrátit dalšími důkazy, které bylo v jeho moci si opatřit. Dle městského soudu bylo v řízení zcela nepochybně zjištěno, že žadatel byl členem odbojové organizace „Pro vlast“ a disponuje potvrzením vystaveným krátce po skončení druhé světové války o tom, že se „aktivně účastnil boje proti německým okupantům“. Za této situace nelze bez dalšího odmítnout žadatelova tvrzení jako nepodložená. Městský soud proto dospěl k závěru, že bylo povinností stěžovatele provést dokazování za účelem zjištění skutečného stavu věci, tj. pokusit se obstarat sám další doklady o činnosti žadatele za druhé světové války nebo o skupině, jíž byl žadatel členem, pokud nepovažoval doklady předložené žadatelem za dostatečné, a vyvrátit či potvrdit tak své pochybnosti o žadatelem tvrzených a osvědčených skutečnostech. Městský soud se ztotožnil s žalobkyní i ve vytýkaném nesprávném právním posouzení věci ze strany stěžovatele a konstatoval, že dle jeho názoru lze za účastníka národního boje za osvobození ve smyslu § 1 odst. 1 bod 1 písm. e) zákona č. 255/1946 Sb. považovat i toho, kdo prováděl sabotážní a záškodnické akce, zvláště pak, pokud se odehrávaly při výrobě vojenského materiálu, který měl pro německou armádu podstatný význam. Názor stěžovatele, že za odbojovou činnost podle citovaného zákona je možno považovat jen činnost souvisící s „přímým, ozbrojeným osvobozovacím aktem ČSR“ městský soud odmítl jako nesprávný. Vyšel přitom přímo z textu ustanovení § 1 odst. 1 bod 1. písm. e) zákona č. 255/1946 Sb. a z výkladu pojmu „činná účast na osvobození Československé republiky“ učiněného v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 1947, sp. zn. 692/46, publikovaného pod č. 1583/1947 Boh.A). Současně připomněl, že i za akce sabotážního a záškodnického typu hrozily během druhé světové války velmi vysoké tresty, nezřídka byli občané za takové činy popravováni a je nepochybné, že i taková činnost byla spojena s nebezpečím pro život, osobní svobodu a zdraví nejen žadatele, ale i jeho rodiny. V kasační stížnosti stěžovatel uvedl, že ji podává z důvodu podle ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tj. z důvodu nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Stěžovatel nejprve v úvodu kasační stížnosti připomněl, že se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí ministra obrany, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Ministerstva obrany, jímž nebylo vyhověno žádosti Ing. J. Ch. (osoby zúčastněné na řízení) na vydání osvědčení o účasti na národním boji za osvobození v kategorii účastník domácího hnutí v době od srpna 1944 do osvobození. Následně pak vyslovil názor, že napadené rozhodnutí ministra obrany není rozhodnutím ve smyslu ustanovení § 65 s. ř. s., které je přezkoumatelné soudem. Uvedl přitom, že základní podmínkou pro přezkoumání rozhodnutí správního orgánu je skutečnost, že se jedná o úkon, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva a povinnosti dané osoby. V této souvislosti stěžovatel poukázal na ustanovení § 70 písm. a) s. ř. s., dle kterého jsou ze soudního přezkoumání vyloučeny úkony správního orgánu, jež nejsou rozhodnutími, a na ustanovení § 70 písm. b) s. ř. s. vylučující ze soudního přezkumu úkony správního orgánu předběžné povahy, neboť samy o sobě nezakládají, nemění, neruší ani závazně neurčují práva, resp. hmotněprávní nároky anebo povinnosti. Takové úkony jsou pouze jednou ze zákonných podmínek pro přiznání dávky, popř. příspěvku ke konkrétní dávce. Na tom nic nemění skutečnost, že z formálního hlediska tyto úkony rozhodnutími nepochybně jsou, pouze však nejsou rozhodnutími ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. Právě takovým úkonem je dle stěžovatele napadené rozhodnutí, neboť osoba zúčastněná na řízení jím nemohla být zkrácena na svých právech, protože se jím o žádných jejích právech nerozhodovalo. Podle stěžovatele předmětné rozhodnutí nezasáhlo do subjektivních hmotněprávních oprávnění a povinností osoby zúčastněné. Osvědčení je totiž forma činnosti orgánu veřejné moci, kterou se autoritativně a s příslušnou průkazní mocí dokládá určitá nesporná skutečnost. V řízení ve správním soudnictví je třeba prokázat zkrácení subjektivních práv nositele rozhodnutím správního orgánu. To však může nastat pouze tehdy, jedná-li se o rozhodnutí zakládající, rušící nebo závazně určující práva nebo povinnosti zúčastněné osoby (viz výše). Závěrem stěžovatel poukázal na současnou soudní judikaturu, a to na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2008, č. j. 10 Ca 245/2006  33, a na rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 3. 2006, č. j. 15 Ca 12/2005  30, v nichž je tato problematika rozebírána a jsou zde vysloveny totožné názory na věc. S ohledem na výše uvedené proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením § 110 odst. 1 s. ř. s. napadený rozsudek městského soudu zrušil a návrh žalobkyně odmítl. Žalobkyně k předložené kasační stížnosti poznamenala, že shora prezentovaný názor stěžovatele je nesprávný. V daném případě se nejedná o rozhodnutí, které by bylo vyloučeno ze soudního přezkumu dle ustanovení § 70 písm. a) a b) s. ř. s. Připomněla, že k charakteru rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 65 s. ř. s. se vztahuje četná soudní judikatura, dle které je žalobní legitimace založena nejen v případech, kdy došlo přímo či nepřímo ke zkrácení žalobce na jeho právech, ale rovněž i ve všech případech, kdy rozhodnutím či jiným úkonem správního orgánu byla dotčena hmotněprávní nebo procesněprávní sféra žalobce; k tomu odkázala na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2005, sp. zn. 6 A 25/2002. Dále žalobkyně uvedla, že nevydáním osvědčení podle