2 Afs 11/2010 — Nejvyšší správní soud

2 Afs 11/2010- 161 - text 2 Afs 11/2010 - 170 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce Federal  Mogul Friction Products, a. s., se sídlem Kostelec nad Orlicí, Jirchářská č. 233, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Míkovcem, advokátem se sídlem Praha 1, Jungmannova 24, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Hradci Králové, se sídlem Hradec Králové, Horova 17, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 10. 2009, č. j. 31 Ca 35/2009 - 83, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému s e náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á . Odůvodnění: Žalobou podanou u Krajského soudu v Hradci Králové se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 3. 2009, č. j. 51/09-1200-602006. Tímto rozhodnutím, ve spojení s konkludentním rozhodnutím Finančního úřadu v Kostelci nad Orlicí ze dne 13. 10. 2008, byla žalobci vyměřena daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2007 ve výši 70 414 800 Kč, když žalovaný změnil konkludentní vyměření daně tak, že základ daně snížil o částku 4 614 229 Kč a daňovou povinnost o 1 107 360 Kč. Krajský soud žalobu shora uvedeným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl. Z odůvodnění tohoto rozsudku vyplývá, že v projednávané věci (opakovaně již posuzované žalovaným i správními soudy) bylo důvodem pro vyměření daně zjištění, že žalobce neúčtoval o opravné položce z titulu majetkového vkladu, který obdržel od společnosti OSINEK, a. s.; jako opravná položka měl být zaúčtován rozdíl mezi účetní cenou tohoto vkladu a jeho dohodnutou cenou. Takto vytvořená opravná položka měla být následně rozpouštěna po dobu 15 let do výnosů žalobce, což se nestalo. Krajský soud především velmi obšírně zopakoval průběh předcházejícího daňového řízení i přezkumných řízení vedených v rámci správního soudnictví nejen u nyní posuzovaného zdaňovacího období, ale i s ohledem na řízení vedená u zdaňovacích období předcházejících, neboť skutkový základ všech projednávaných případů je totožný. V kontextu dříve provedených soudních řízení, včetně řízení před Ústavním soudem, konstatoval, že žalovanému bylo uloženo zajistit provedení odborného znaleckého ocenění nepeněžitého vkladu a řízení doplnit o novou svědeckou výpověď Ing. K. F., neboť jeho předchozí svědecká výpověď provedená v daňovém řízení nedostála standardům práva žalobce na veřejné projednání věci. Dále bylo krajskému soudu, potažmo žalovanému, uloženo odstranění rozporů týkajících se způsobu vyměření daně, neboť Nejvyšším správním soudem bylo vytýkáno, že pro vyměření daně žalobci byly převzaty jen údaje z účetnictví společnosti Osinek a. s., a nemohlo se tak jednat o skutečnost zjištěnou dokazováním. I v rámci nového projednání věci krajský soud dospěl k závěru, že žalobce neunesl důkazní břemeno, které ho stíhalo ve smyslu ustanovení § 31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“). Žalobce byl několikrát vyzýván k doložení znaleckého ocenění nepeněžitého vkladu, neboť jiné předkládané důkazy nebyly shledány daňovými orgány jako způsobilé prokázat žalobcova tvrzení. Znalecké ocenění provedené společností 3 Q CAPITAL, v kontextu s opakovaně provedenou svědeckou výpovědí Ing. F., nemohou, dle názoru krajského soudu, nahradit absenci stěžejního důkazu, za který lze považovat znalecké ocenění ke stavu platnému ke dni vkladu. Tento důkaz si měl (nejen pro účely daňového řízení) opatřit žalobce již v roce 1992, kdy nastaly rozhodné skutečnosti. To, že se žalobce dostal do stavu důkazní nouze, jde k jeho tíži a vzniklou situaci nelze řešit sjednáním daně dle ustanovení § 31 odst. 7 daňového řádu, jak žalobce navrhuje. Rozhodnutí žalovaného, které je nyní předmětem soudního řízení, je v souladu se všemi závaznými právními názory vyslovenými Nejvyšším správním soudem a Ústavním soudem v jiných, ale na stejném hmotně právním základu postavených, rozhodnutích. Ani žalobcem namítaná překážka věci pravomocně rozhodnuté nebyla shledána důvodnou, neboť nyní je předmětem sporu stanovení daňové povinnosti za zdaňovací období roku 2007 a nikoli roku 1992 (kdy došlo k nesprávnému zaúčtování). Překážka věci pravomocně rozhodnuté se vztahuje pouze na stanovení daňové povinnosti a nikoli na následné účetní postupy, které byly v tomto zdaňovacím období uskutečněny. Žalobcem předkládaná judikatura tak na tento případ nedopadá. Rozhodnutí krajského soudu napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností popírající se o důvody vyplývající z ustanovení § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Předně stěžovatel rozsudku krajského soudu vytýká, že se neřídil právním názorem zdejšího soudu ve věci se shodným skutkovým a právním základem. V rámci daňového řízení použily daňové orgány kombinaci pomůcek a dokazování a vytvořily tak pasivní opravnou položku; její základ byl položen v daňovém řízení vedeném v letech 1995 až 1999. K jejímu vytvoření se Nejvyšší správní soud vyjádřil v rozsudku č. j. 8 Afs 149/2005 - 147, a jeho závěry by měly být aplikovány i v nyní posuzovaném zdaňovacím období roku 2007. Z tohoto rozsudku vyplývá, že převzetí údajů z účetnictví jiného daňového subjektu nelze považovat za dokazování. Krajský soud nesprávně uvedl, že správce daně čerpal z účetnictví stěžovatele, a takový postup byl dokazováním. Jako podklad pro stanovení základu daně a daně z příjmů byly však použity údaje jak z účetnictví stěžovatele, tak i společnosti OSINEK, a. s., a jedná se tak o nepřípustnou kombinaci dokazování a pomůcek při stanovení daňové povinnosti. Stěžovatel poukazuje na to, že ve věci se shodným skutkovým a právním základem byla kromě výše jmenovaného rozsudku vydána další rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (č. j. 2 Afs 73/2008 - 134, 2 Afs 74/2008 134, a 2 Afs 76/2008 - 127, všechna ze dne 3. 9. 2009), a právě závěry těchto rozsudků si osvojil krajský soud ve svém rozsudku, ačkoli trpí vadou ústavního rozměru a jsou předmětem ústavní stížnosti. Stěžovatel namítá mezery v logice těchto rozhodnutí; ty jsou spatřovány v tom, že na jedné straně byl v roce 2008 údaj z účetnictví společnosti Osinek a. s., považován za pomůcku, na straně druhé je v roce 2009 aprobován postup krajského soudu, který, bez toho, aby svůj postoj odůvodnil, považuje způsob stanovení daně (stejně jako v nyní posuzovaném případě) za dokazování. Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že pokud byly použity údaje z účetnictví jiné osoby (v tomto případě společnosti Osinek a. s.), pak nebyla dodržena procesní pravidla daňového řízení. Společnost Osinek a. s. nikdy nebyla v postavení třetí osoby ve smyslu ustanovení § 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), nemohla být účastníkem daňového řízení vedeného se stěžovatelem v pozici osoby uvedené v ustanovení § 6 daňového řádu, a proto údaj získaný z jejího účetnictví nelze považovat za důkaz získaný v souladu se zákonem. Pokud byla jmenovaná společnost (respektive její zástupce) v pozici svědka v daňovém řízení stěžovatele, pak nebyla dodržena procesní práva stěžovatele (nebyl přizván k výslechu svědka, nebylo mu umožněno klást svědkovi otázky). Stěžovatel je tak přesvědčen o nezákonnosti postupu krajského soudu. Krajský soud nerozpoznal nezákonnou změnu právního názoru Nejvyššího správního soudu (otázka, zda byla daň stanovena cestou pomůcek či dokazováním), ani fakt, že v případě rozsudků ze dne 3. 9. 2009 rozhodoval zdejší soud jako nezákonný soudce. Dále stěžovatel napadá postup, kdy daňové orgány vytvořily konstrukci, že na základě ocenění hodnoty podniku při privatizaci společnosti OSINEK, a.s., vznikla v účetnictví stěžovatele pasivní opravná položka. Údaje, na základě kterých došly k částce 118 650 000 Kč byly čerpány z účetnictví společnosti OSINEK, a. s. Stěžovatel ve svém účetnictví pasivní opravnou položku neměl a ani neměla být vytvořena. Toto účetnictví ověřil auditor a drobné nesrovnalosti byly opraveny v roce 1993. Jestliže neměl stěžovatel v účetnictví žádnou pasivní opravnou položku, pak ve zdaňovacím období roku 2007 nemohl účtovat o odpisu její 1/15. Stěžovatel tak ale učinil s ohledem na možné sankce ze strany daňových orgánů, uvedl částku do základu daně, avšak proti stanovenému základu daně a doměřené dani se odvolal. Použití údajů z účetnictví společnosti OSINEK, a.s., vylučuje stanovení daně dokazováním, avšak podmínky pro stanovení daně podle pomůcek nebyly dány (§ 31 odst. 5 daňového řádu). Ačkoli stěžovatel v žalobě namítal, že účetní záznamy jiného daňového subjektu nemohou vést ke stanovení daně dokazováním, krajský soud tuto skutečnost pominul. Stěžovatel je dále přesvědčen, že krajský