2 Afs 42/2009 — Nejvyšší správní soud

2 Afs 42/2009- 111 - text 2 Afs 42/2009 - 111 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce J. J., zastoupeného Mgr. Petrem Šindelářem, advokátem se sídlem Karlovy Vary, Moskevská 66, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Plzni, se sídlem Plzeň, Hálkova 14, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 10. 2008, č. j. 57 Ca 154/2006 - 65, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému s e náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á . O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím žalovaného ze dne 20. 9. 2006, č. j. 8115/06-1100-402937, bylo dle ustanovení § 50 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“) a zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o daních z příjmů“) zamítnuto odvolání žalobce proti dodatečnému platebnímu výměru na základ daně, daň a ztrátu z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2002 ze dne 12. 12. 2005, č. j. 166958/05/128911/1234, vydanému místně příslušným správcem daně – Finančním úřadem v Karlových Varech (dále jen“správce daně“). Dodatečným platebním výměrem byla žalobci dodatečně vyměřena daň z příjmů ve výši 20 224 Kč. Rozhodnutím žalovaného ze dne 20. 9. 2006, č. j. 8116/06-1100-402937, bylo obdobně zamítnuto odvolání žalobce proti dodatečnému platebnímu výměru na základ daně, daň a ztrátu z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2004 ze dne 12. 12. 2005, č. j. 166970/05/128911/1234. Tímto dodatečným platebním výměrem byla žalobci dodatečně vyměřena daň z příjmů ve výši 21 375 Kč. Obě rozhodnutí žalovaného napadl žalobce u Krajského soudu v Plzni žalobou; ta byla rozsudkem ze dne 30. 10. 2008, č. j. 57 Ca 154/2006 - 65, zamítnuta. Z odůvodnění rozsudku krajského soudu se podává, že žalobce je podílovým spoluvlastníkem nemovitosti – obytného domu v Karlových Varech, čp. x. Spolu s dalšími spoluvlastníky podepsal dne 11. 12. 2001 nepojmenovanou smlouvu, ve smyslu ustanovení § 51 občanského zákoníku. Touto smlouvou se (mimo jiné) stavebník stavby na sousedním pozemku - společnost I.C. Development Int., s. r. o. (dále jen „stavebník“) zavázal poskytnout žalobci a ostatním podílovým spoluvlastníkům nemovitosti náhradu škody, spočívající ve snížení prodejní ceny jejich nemovitosti, a dále náhradu nemajetkové újmy, spočívající ve zhoršení životních podmínek (zejména v důsledku zastínění nemovitosti z důvodu realizace stavby stavebníkem dle projektu a stavebního povolení). Žalobce se zavázal, že v řízení o vydání územního rozhodnutí a stavebního povolení pro projekt výstavby nebude podávat námitky ani odvolání a strpí realizaci stavby dle projektu, včetně případného omezení vlastnických práv a zastínění nemovitosti, jíž je spoluvlastníkem. Na základě této smlouvy byla žalobci ve zdaňovacím období roku 2002 vyplacena částka 63 225 Kč a ve zdaňovacím období roku 2004 částka 126 450 Kč. Tyto částky žalobce nezahrnul do základu daně pro příslušná zdaňovací období. Na výzvu správce daně k podání dodatečných daňových přiznání tato přiznání podal, avšak zmiňované částky do nich opět nezahrnul. Ve věci podaných dodatečných přiznání tak správce daně provedl u žalobce vytýkací řízení, na jehož základě vydal dodatečné platební výměry, v nichž podřadil příjmy žalobce získané na základě uzavřené nepojmenované smlouvy pod příjmy dle ustanovení § 10 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Nepřijal tak argumentaci žalobce, že v případě obou částek se jednalo o náhradu škody, která není předmětem daně z příjmů dle ustanovení § 4 zákona o daních z příjmů. V odvolání proti dodatečným platebním výměrům žalobce uvedl, že částky 63 225 Kč, respektive 126 450 Kč, představují náhradu škody, která vznikla v důsledku provozní činnosti stavebníka a jedná se tak o příjem, jenž je ve smyslu ustanovení § 4 odst. 1 písm. d) zákona o daních z příjmů plněním od daně osvobozeným. Za škodu, která žalobci vznikla činností stavebníka, stavebník odpovídá ve smyslu ustanovení § 420a občanského zákoníku a jedná se o odpovědnost objektivní. Žalovaný, ve shodě se správcem daně, dospěl naopak k závěru, že skutečným obsahem právního úkonu nebyla náhrada škody ani nemajetkové újmy tak, jak je definována příslušnými ustanoveními občanského zákoníku, ale že jde o peněžní plnění na základě dohody smluvních stran. Nejde tedy o plnění osvobozená od daně ve smyslu ustanovení § 4 odst. 1 písm. d) zákona o daních z příjmů, ale o jiný příjem dle ustanovení § 10 odst. 1 tohoto zákona. Pokud jde o jednotlivé žalobní námitky, krajský soud konstatoval, že částky vyplacené žalovanému stavebníkem nelze považovat za náhradu škody ve smyslu ustanovení § 420 občanského zákoníku, neboť poskytnuté plnění nevykazuje znaky náhrady škody za majetkovou újmu. Stejně tak plnění ze strany stavebníka nevykazuje ani znaky náhrady škody za nemajetkovou újmu, jak má na mysli ustanovení § 11 a násl. občanského zákoníku. Podřazení takto získaného příjmu pod příjmy dle ustanovení § 10 odst. 1 zákona o daních z příjmů je postačující, neboť se jedná o ostatní příjmy, které nelze podřadit pod případy uvedené v ustanovení § 6 až § 9 zákona o daních z příjmů. Přijatou částku nelze považovat ani za dar, neboť žalobce jako potencionální obdarovaný poskytl stavebníkovi protiplnění. Stejně tak ji nelze považovat za náhradu škody způsobenou provozní činností stavebníka, neboť žalobci žádná skutečná škoda v důsledku provozní činnosti stavebníka nevznikla; samotná tato činnost stavebníka nárok na náhradu škody nezakládá. Právo žalobce na náhradu škody vzniká teprve v okamžiku vzniku skutečné škody. K přijetí peněžního plnění došlo v době, kdy bylo možné případný vznik škody pouze předpokládat. Pokud jde o skutečný obsah právního úkonu – nepojmenované smlouvy, pak krajský soud opět vyjádřil souhlas s právním zhodnocením žalovaného. Skutečným obsahem úkonu nebyla náhrada škody či nemajetkové újmy, ale poskytnutí peněžního plnění na základě dohody zúčastněných stran. Namítané neprovedení důkazu stavebně technickou dokumentací nemohlo mít vliv na posouzení skutečnosti, zda přijaté částky byly či nebyly náhradou škody. Navíc je povinností žalobce prokázat svá tvrzení ve smyslu ustanovení § 31 odst. 9 daňového řádu. Rozsudek krajského soudu napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností opírající se o ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel především zdůraznil, že krajský soud i daňové orgány obou stupňů interpretovaly pojem náhrada škody pouze v kontextu ustanovení § 415 a násl. občanského zákoníku, přičemž pojem škody není v žádném zákoně definován. Škoda je kategorií ekonomickou, jednotlivá právní odvětví pak tento pojem podle svých potřeb a cílů upravují a vymezují. Škoda bývá zpravidla definována jako majetková újma vyjádřitelná v penězích; lze rozlišovat škodu skutečnou a škodu jinou (ušlý zisk), škodu osobní a majetkovou či škodu smluvní a mimosmluvní. Pojem škody vyložil i Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku ze dne 17. 8. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2387/98, na který stěžovatel odkazuje. Pojem škody nemusí být vždy automaticky spojován s protiprávním jednáním škůdce, tak je tomu pouze v případě právního institutu odpovědnosti za škodu. Škoda jako taková je tedy pouze majetkovou újmou vyjádřitelnou v penězích. V předcházejícím řízení byla dále pominuta skutečnost, že v platném právním řádu existuje právní institut slibu odškodnění, ve smyslu ustanovení § 725 a násl. obchodního zákoníku. Povinnost hradit škodu a související náklady pak není vázána na splnění podmínky protiprávního jednání odpovědné osoby (§ 727 obchodního zákoníku). Skutkový stav vymezený nepojmenovanou smlouvou lze subsumovat pod ustanovení § 725 a násl. obchodního zákoníku za použití analogie legis (§ 491 obchodního zákoníku) nebo analogie juris (§ 853 občanského zákoníku). Ze strany daňových orgánů i krajského soudu nebylo zpochybněno, že by stěžovateli nevznikla majetková újma vyjádřitelná v penězích za situace, kdy stavbou rezidenčního kondominia 49 bytových jednotek stavebníkem dojde ke snížení tržní ceny nemovitosti, jíž je stěžovatel spoluvlastníkem. Tuto újmu však ve věci rozhodující orgány nepovažují za škodu podle ustanovení § 420 a § 420a občanského zákoníku, ale za jakousi kompenzaci, i když dle názoru stěžovatele se jedná významově o synonyma. Stěžovatel se jako spoluvlastník nemovitosti nepojmenovanou smlouvou zavázal, že strpí realizaci projektu stavebníka, ačkoli k tomu nebyl povinen a současně si byl vědom, že dojde ke zhoršení životních podmínek uživatelů nemovitosti a ke snížení její tržní hodnoty. Stavebník se na základě přijetí závazku spoluvlastníků