4 Ads 10/2010 — Nejvyšší správní soud

4 Ads 10/2010- 166 - text 4 Ads 10/2010 - 189 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce: JUDr. J. A., proti žalované: Česká advokátní komora, se sídlem Národní třída 16, Praha 1, zast. JUDr. Janem Sykou, advokátem, se sídlem Školská 12, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2009, č. j. 10 Ca 141/2007 - 86, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2009, č. j. 10 Ca 141/2007 - 86, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Odvolací kárný senát žalované rozhodnutím ze dne 8. 1. 2007, sp. zn. K 116/02, podle § 30 písm. b) a § 24 odst. 1 vyhlášky č. 244/1996 Sb., kterou se podle zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, stanoví kárný řád (advokátní kárný řád), zrušil rozhodnutí kárného senátu kárné komise žalované ze dne 24. 6. 2005, sp. zn. K 116/02, a vydal toto rozhodnutí: Kárně obviněný JUDr. J. A., advokát č. reg. X, se sídlem AK Ú. 10,P., je vinen, že poté, když se na něj obrátila jeho bývalá klientka I.K. se žádostí o náhradu škody z titulu nesprávně formulované listiny o vydědění, kterou měl kárně obviněný vypracovat k potřebě a podpisu bratra I.K., pana F.B., když za nedostatek v listině o vydědění považovala neuvedení vůle zůstavitele, že vydědění se vztahuje i na jeho potomky, popřel, že by takovou listinu psal či koncipoval a na I.K. podal trestní oznámení pro trestný čin pomluvy, a to dne 23. 4. 2002 do protokolu na Policii ČR, obv. oddělení Prostějov (č. j. ORPV-2030/PV-TČ-2002), tedy při výkonu advokacie nejednal čestně a svědomitě a nedodržel Pravidla profesionální etiky, čímž závažným způsobem porušil ust. § 16 odst. 2 a § 17 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, v platném znění, a čl. 4 odst. 1 Pravidel profesionální etiky advokátů ČR, tím se dopustil kárného provinění podle § 32 odst. 2 zákona o advokacii, za což se mu ukládá podle § 32 odst. 3 písm. c) zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, v platném znění, s přihlédnutím k hlediskům uvedeným v § 24 odst. 2 vyhlášky č. 244/1996 Sb. (advokátního kárného řádu), kárné opatření pokuta ve výši 50.000 Kč. Kárně obviněný je povinen zaplatit České advokátní komoře náhradu nákladů kárného řízení ve výši 3.000 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Pokuta a náklady řízení jsou splatné do 15 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí na účet České advokátní komory. V odůvodnění rozhodnutí o odvolání odvolací kárný senát žalované uvedl, že řízení před prvoinstančním kárným senátem netrpí procesními vadami. Kárně obviněný totiž po poučení o možnosti vznést námitku podjatosti proti členům kárného senátu této možnosti nevyužil a toliko bez bližší konkretizace namítl podjatost předsedy kontrolní rady a kárného stěžovatele. Takové námitky však nejsou podle § 3 odst. 1 advokátního kárného řádu relevantní, neboť nesměřovaly vůči členům kárného senátu. Teprve až po více než dvou letech od zahájení kárného řízení vznesl kárně obviněný námitku podjatosti vůči členu kárného senátu JUDr. Tomáši Sokolovi. U tohoto člena kárného senátu však nebyly zjištěny žádné důvody, jež by mohly ovlivnit jeho nestranné rozhodování v dané kárné věci. Z pouhé skutečnosti, že kárně obviněnému zanikla funkce soudce a k jeho navržení k novému jmenování soudcem nedošlo, a to v době, kdy byl JUDr. Sokol ministrem vnitra, nelze v žádném případě dovozovat zaujatost tohoto advokáta vůči osobě kárně obviněného nebo jeho zvláštní vztah k projednávané věci. Další námitky podjatosti členů kárného senátu se objevují až v doplnění odvolání, v němž kárně obviněný paušálně označuje za podjaté všechny členy kárného senátu, jakož i další osoby, neboť tito všichni mají být podle něho vázáni povinnostmi z Rámcové pojistné smlouvy uzavřené mezi Českou advokátní komorou a Kooperativou, pojišťovnou a.s., popřípadě jsou takto nepřímo svázáni s JUDr. Zdeňkem Šťastným, který je společníkem makléřské firmy WI-ASS ČR s.r.o. a který v dané věci podal stížnost v zájmu své klientky I. K. V těchto vztazích však nebyla shledána žádná hrozba možného ovlivnění, která by vedla k vyloučení některého z členů kárného senátu z rozhodování kárné věci. Pro vyvození takového závěru totiž kárně obviněný nepředkládá žádné konkrétní důkazy, takže se jedná o pouhou domněnku. Kárně obviněným zmíněné propojení mezi advokátními kancelářemi JUDr. Tomáše Sokola a JUDr. Zdeňka Šťastného nebylo ničím konkretizováno a tedy jakkoli prokázáno, takže v tomto směru nezbývá než vycházet z dřívějšího vyjádření JUDr. Sokola, že se necítí být z projednávání kárné věci vyloučen. Podle dalšího závěru odvolacího kárného senátu je označování osob ve výroku či odůvodnění rozhodnutí pouhými iniciálami v kárné rozhodovací praxi zcela běžné a respektované správními soudy v rámci přezkumu těchto rozhodnutí. Navíc z obsahu kárného spisu je zcela zjevné, o jaké osoby se jedná. Rovněž tak jsou tyto osoby známy i kárně obviněnému, který o nich sám hovořil v rámci prověřování jeho trestního oznámení. Námitky kárně obviněného o nejasnosti, nesrozumitelnosti a neurčitosti rozhodnutí a o zkrácení jeho práva na spravedlivý proces lze tedy považovat za účelové a neopodstatněné. Dále odvolací kárný senát žalované uvedl, že I. K. byla klientkou kárně obviněného. Za klienta totiž podle zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o advokacii“) nelze považovat jen toho, kdo advokáta písemně zmocní k zastupování nebo k určitým úkonům, ale i toho, komu advokát udílí porady, poskytuje právní doporučení či zpracovává právní stanoviska. V daném případě byla právní pomoc nepochybně poskytnuta paní I. K. za přítomnosti jejího manžela, a to minimálně ve formě právních porad, což potvrdil i sám kárně obviněný. Značně rozporné výpovědi kárně obviněného uvedené v policejních protokolech o tom, zda znal či neznal I. K., zda se setkal s jejím bratrem a zda odmítl či neodmítl požadavek I. K. a jejího manžela na sepis listin nepůsobí věrohodným dojmem. Proto ve shodě s kárným senátem kárné komise je zapotřebí přiklonit se spíše k výpovědím I. K. a L. K. učiněných před policejním orgánem, které jsou podepřeny čestným prohlášením vrchní sestry nemocnice v Prostějově D. P. ze dne 28. 11. 2001, v němž se poměrně detailně popisuje návštěva I. K. a L. K. u nemocného, přítomnost kárně obviněného v nemocnici a sepisování určitých listin přímo v ní jeho osobou. Všechny tyto důkazy hodnocené ve vzájemné souvislosti tedy nasvědčují tomu, že to byl právě kárně obviněný, kdo koncipoval předmětné listiny, které byly ještě téhož dne v nemocnici podepsány osobami na nich uvedenými. Předmětem hodnocení skutkového stavu však nebyla skutečnost, zda tyto listiny byly formulovány chybně či nedostatečně, protože otázka eventuálního pochybení advokáta nebyla a není pro toto kárné řízení rozhodná. Odvolací kárný senát vzal dále za prokázané, že kárně obviněný podal po procesním poučení dne 23. 4. 2002 na Obvodním oddělení Policie ČR v Prostějově trestní oznámení pro trestný čin pomluvy, které směřovalo nepochybně proti jeho bývalé klientce I. K. Z obsahu tohoto protokolu je totiž zjevné, že nesměřovalo proti osobám oznamovateli neznámým, neboť jsou zde konkrétně uvedeny I. K. a advokát JUDr. Šťastný. Navíc ve vztahu k paní I. K. kárně obviněný uvedl, že se jejím jednáním cítí být poškozen. O snaze kárně obviněného obvinit I. K. z trestného činu svědčí i další jeho výpověď ze dne 16. 9. 2002 učiněná u téhož policejního orgánu v rámci podání vysvětlení. V ní totiž popisuje návštěvu nemocnice a chování manželů I. K. a L. K. vůči bratrovi I. K. panu F. B., jehož byl svědkem, a žádá o posouzení, zda jmenovaní mohli tímto jednáním vůči nemocnému v kritickém stavu naplnit znaky trestného činu útisku. Tyto výpovědi je tedy nutné považovat za trestní oznámení, kterými se Policie ČR byla povinna zabývat a prošetřovat je ve vztahu k tam označeným osobám, takže se nejednalo o trestní řízení vedené proti neznámému pachateli, jak tvrdí kárně obviněný. Podle odvolacího kárného senátu je nepřípustné, aby advokát, na něhož se klient obrátí s žádostí o náhradu škody, na něho podal trestní oznámení, byť by se taková žádost jevila advokátovi jako nepodložená, bezdůvodná či dokonce založená na lživě tvrzených skutečnostech. Takové jednání advokáta snižuje důvěru veřejnosti nejenom v něho jako jednotlivce, nýbrž i důstojnost advokátního stavu jako celku. Zároveň je nečestné a projevem neúcty ke klientovi, jakožto příjemci právní služby. Je obecně nepřijatelné, aby jakékoliv otázky související s uplatněním nároků z vadně poskytnuté služby byly řešeny takto neadekvátním způsobem, když existují jiné možnosti, kterými se advokát může vůči nepravdivému obvinění bránit. V daném případě však nebyla ze strany kárně obviněného žádná z těchto možností vyčerpána. Závažnost provinění kárně obviněného spočívá v tom, že n